Deník South China Morning Post přinesl unikátní rozhovor s mladým čínským párem, který je právě na misii mezi iráckými Jezídy. Přestože byl rozhovor novinám poskytnut pouhý měsíc po smrti podobného páru, tito dva odvážní Číňané se cítí bezpečněji vedle Islámského státu než ve vlastní zemi.
Tak trochu jiné líbánky
Jemu je 25, jí 23. Jejich identita musí z bezpečnostních důvodů zůstat skryta, autorka článku pro ně proto použila jména Michael a Christy. Před rokem se vzali a jako líbánky si zvolili velice zážitkovou dovolenou. Misijní činnost v severním Iráku, kde měli ještě donedávna za sousedy Islámský stát. Přesto jim přijde, že život tady je „normálnější“, než doma v Číně. Zde, mezi Jezídy, nemusí svou víru skrývat.
Michael totiž nejenže je křesťan, což už samo o sobě je v komunistickém „ateistickém“ režimu problém, ale navíc pracoval pro podzemní církev. V Číně nejsou takové neoficiální až ilegální církve či pouze modlitebny v křesťanské komunitě ničím neobvyklým. Je to totiž jediný způsob, jak se vyhnout permanentnímu dohledu vlády a skutečně dosáhnout alespoň částečné svobody náboženského projevu. V posledních letech ale vláda čím dál tím více stíhá křesťanské aktivisty; členy podzemního křesťanství důsledně perzekvuje.
Jak Michael i Christy říkají, v poslední době je stále běžnější, že mladí Číňané vyrážejí do světa na misijní činnost. Jedním z důvodů je únik ze světa neustálé vládní represe, druhým je smysl, který nalézají v božím díle. Spekuluje se dokonce o tisících mladých čínských misionářů působících především na válkami zmítaném Blízkém východě.
Není misie jako misie
Podle mladého páru je zahraniční činnost čínských misionářů sice stále poměrně neorganizovaná a neprofesionální, přesto v tamních kostelech probíhají misionářské kurzy trvající až tři roky. Někteří se školí na krátkodobou činnost, jiní, jako právě Michael a Christy, na dlouhodobější pobyt. Oni sami říkají, že v Iráku už možná zůstanou navždy. Součástí kurzů je kromě studia Bible také výuka mezikulturní výměny, někdy i od zahraničních misionářů působících v Číně.
Michael a Christy o sobě říkají, že se nesnaží kázat, ale že pouze tráví čas s místními dětmi, s nimiž hrají hry nebo je učí anglicky. Christy také pomáhá místním ženám se šitím. Šíření slova Božího jim může komplikovat omezená znalost místního jazyka, dialektu arabštiny. Nicméně ani to je neodrazuje; životem, jaký vedou, jsou spokojení.
O čínském misionářském páru, který byl nedávno popraven bojovníky IS v Pákistánu, prohlašují, že je smrt kolegů samozřejmě zarmoutila, ale že zemřelí Číňané provozovali ilegální činnost. Konvertovat někoho k jiné než islámské víře je totiž v některých muslimských zemích zakázáno. Podle Michaela a Christy se sice někteří lidé školení na misionáře z kurzu po podobných incidentech odhlásí, ale o to se více jich naopak na výcvik přihlásí, aby mohli pokračovat v božím díle, které popravený pár započal.
Pákistán, Jižní Korea, svět
Činnost zavražděných Číňanů v Pákistánu označily čínská vláda a média za ilegální a obvinily jihokorejské misionáře z toho, že čínské křesťany nutí k misijní činnosti. Následně byl z Pákistánu vyhoštěn Jihokorejec obviněný z „ilegální kazatelské činnosti“. Jihokorejští misionáři jsou druzí nejpočetnější na světě, více je už jen těch amerických. Do hledáčku čínské vlády se letos dostali například během raketové krize v únoru, kdy komunisté desítky z nich vyhostili.
Čínští misionáři často v muslimských zemích oficiálně působí jako podnikatelé, což byl i případ popraveného páru v Pákistánu. Neustále jich přibývá, stejně jako celkového počtu křesťanů. Těch je podle vládních statistik okolo 28 milionů, ale zahraniční pozorovatelé a akademici odhadují až na 100 milionů. Tento rozdíl ve statiskách jen svědčí o tom, jak moc je komunistické vládě přítomnost západního náboženství na obtíž. Přesto se možná dočkáme světa, ve kterém nebude Čína jen největší exportér zboží a kapitálu, ale také křesťanství.