Citlivé dějiny si žádají citlivého přístupu

Poté, co v srpnu vyvolal v rámci mezinárodní akademické obce v oblasti čínských studií rozruch skandál kolem cenzury odborného časopisu China Quarterly prestižního akademického nakladatelství Cambridge University Press (CUP), debaty ohledně rostoucí cenzury v Číně dále pokračují. Cenzura se v posledních letech zaměřuje nejen na veřejný prostor, což se týká mimo jiné internetu, ať už jde o zákazy VPN nebo cenzuru na domácích sociálních sítích, ale také na oblast akademického bádání a odborného diskursu.

Politické tlaky se však neprojevují jen na čínských univerzitách, kde již od roku 2014 probíhá kampaň za „ideologickou očistu“ a proti „západním hodnotám”, ale začínají se projevovat i v mezinárodním měřítku, jak nedávno upozorňovala i členka ediční rady China Quarterly Jane Puckett, když varovala západní univerzity před sílícím vlivem čínské cenzury ve vědeckých kruzích.

Přicházejí nové zprávy a nová svědectví o tom, jak se čínská vláda snaží zabránit akademické diskuzi ohledně několika „klíčových témat“, zejména v oblasti moderní čínské historie a politiky, přičemž většinu těchto zásahů lze spojit s bojem proti tzv. „historickému nihilismu.“ Nedávno se tomuto tématu věnovaly dva z pravidelných podcastů, které se zaměřují na dění v Číně.

Pozvání na čaj, které nebudete moci odmítnout

Little Red Podcast moderovaný Louisou Lim a Graemem Smithem z Melbournské univerzity přináší svědectví čtyř akademiků z USA a Kanady o jejich zkušenostech s cenzurou v oblasti historického bádání. Glenn Tiffert z Hoover Institution hovoří o „mizení“ archivních materiálů v rámci digitializace čínských historických archivů a „mizení“ dobových vědeckých článků zejména z počátečního období po vzniku ČLR v padesátých letech 20. století. Také Timothy Cheek a Morgan Rocks z kanadské University of British Columbia hovoří o podobných zkušenostech. Dayton Lekner z Melbournské univerzity pak popisuje svou účast na „komorní historické konferenci“, kterou pro něj „uspořádaly“ čínské složky státní bezpečnosti, když si jej během jeho výzkumu stejného „citlivého období“, při němž pořizoval nahrávky rozhovorů s pamětníky, policie pozvala „na čaj“ (eufémismus pro neformální výslech).

Sinica Podcast, součást mediálního start-upu SupChina.com, jehož autory jsou Kaiser Kuo a Jeremy Goldcorn, přinesl rozhovor s profesorem čínské historie z Univerzity Georgetown ve Washingtonu Jimem Millwardem, autorem otevřeného dopisu nakladatelství CUP z 19. srpna. Tento dopis byl jednou z mnoha reakcí západních akademiků na kauzu ohledně cenzury China Quarterly a významně přispěl k tomu, že nakladatelství po několika dnech cenzurované články do své čínské databáze vrátilo. Millward se pokouší odhalit pozadí celé kauzy a společně s moderátory se zamýšlí nad důvody, které vedení nakladatelství k tak kontroverznímu kroku vedly. Zmiňuje také další, méně mediálně známé případy cenzury zahraničních nakladatelů či poskytovatelů informačních služeb v ČLR (např. společnost LexisNexis). Naráží rovněž na aktuální problém, o němž se však nahlas příliš nehovoří, totiž na ne zcela výjimečné rozhodnutí čínských úřadů neudělit zahraničním badatelům víza potřebná k návštěvě země, která je nejen předmětem jejich badatelského zájmu, ale často v ní mají i osobní vazby. Samotnému Millwardovi byla žádost o víza do ČLR zamítnuta před více než deseti lety v souvislosti s autorským podílem na publikaci Xinjiang: China’s Muslim Borderland (M.E.Sharpe, 2004).

Přecitlivělý režim

Pokud jde o cenzuru akademického bádání, je několik oblastí, jež čínská vláda nahlíží jako „citlivé“. Badatelé, kteří se na tato témata zaměřují, pak musejí často počítat s nejrůznějšími komplikacemi – od neudělení čínských víz až po cenzuru svých publikací v ČLR. Geograficky do těchto „citlivých oblastí“ spadá především zmíněný Sin-ťiang a Tibet, ale pokud jde o politická témata, také Tchaj-wan a Hongkong. Z historických období jsou za „citlivá“ považována především období „kulturní revoluce“ a události kolem masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Jak ovšem ve druhém z podcastů zmiňuje Glenn Tiffert, v posledních letech se cenzura zaměřuje také období 50. let, zejména na tzv. „kampaň sta květů“ (paj-chua jün-tung 百花运动). V roce 1956 Mao Ce-tung v několika svých projevech vyzval intelektuály a umělce ke „konstruktivní kritice“ stranického vedení. Reakce byly v té době zpočátku velice opatrné, ale nakonec mnoho více či méně významných osobností v rámci Strany i mimo ni veřejně vyslovilo své kritické názory, jen aby byli v roce 1957 umlčeni v rámci nové kampaně zaměřené „proti pravičákům“ (fan jou-pchaj jün-tung 反右派运动).

Narozdíl od „kulturní revoluce“ nebyla „kampaň proti pravičákům“ nikdy oficiálně revidována, a přestože většina odsouzených „pravičáků“ se na konci 70. let po smrti Maa dočkala po více než dvaceti letech rehabilitace, komunistická strana nikdy nejevila příliš nadšení z jakýchkoli pokusů, ať už uměleckých nebo vědeckých, se k tomuto období vracet. Dalším takovým kontroverzním obdobím je pak Maův experiment v podobě tzv. „Velkého skoku“, po němž Čínu postihl hladomor katastrofálních rozměrů.

V jednu minulost věřiti budeš

Odpověď na otázku, proč čínská vláda cenzuruje odborné články, které, slovy stranického plátku Global Times „stejně nikdo nečte“, nebo dokonce archivní materiály staré 60 a více let, není nijak složitá. Jim Millward ji shrnuje do jednoho ze základních principů vlády Komunistické strany Číny: „Komunistická strana využívá historii k tomu, aby legitimizovala svou vládu v současnosti.“ Jakákoli ideologická nejednota nebo chyby minulého vedení tedy mohou stále nepříznivě ovlivňovat obraz Strany v očích čínského lidu a jeho víru v ni, jakož i jednotu současného stranického vedení. A právě udržení ideologické jednoty a toho jediného „správného“ historického narativu je úkolem kampaně proti „historickému nihilismu“.

Jedním z témat, nad kterým se v Sinica Podcastu zamýšlí Jim Millward s Kaiserem Kuo a Jeremym Goldcornem, je otázka, zda jde skutečně o soupeření mezi „západními“ a „čínskými“ hodnotami, jak to podávají v jednom ze svých komentářů Global Times (pro New York Review of Books o tom nedávno uvažoval Perry Link), nebo zda jde o prosazování jakýchsi univerzálních hodnot, jež se dají shrnout výrazem „svoboda vyjadřování“.

Je zjevné, že čínská propaganda se zde svým bojem proti „západním hodnotám“ pokouší vytvořit dojem dvou soupeřících světonázorů, z nichž může „vyhrát“ pouze jeden, ten, který je „vhodnější v dnešním světě“. Výše uvedené případy však svědčí o tom, že ČLR se ten svůj pokouší prosazovat ne zrovna férovými způsoby – což má samo o sobě nemalou výpovědní hodnotu.