Poté, co se minulý týden objevily v západních médiích zprávy, že „Čína legalizovala re-edukační tábory v Sin-ťiangu, jejichž existenci dosud popírala“, zveřejnila tento týden čínská státní média několik reportáží, které se tyto lágry pokoušejí dále ospravedlnit. Je zřejmé, že mezinárodní kritika je i tam slyšet a Čína se nyní pokouší hromadné internace Ujgurů a dalších muslimských etnik v Sin-ťiangu obhájit – ani ne tak v očích Západu, jako spíš v očích domácího chanského obyvatelstva.
To nejsou vězni, to jsou klienti!
Minulý týden státní tisková agentura Nová Čína zveřejnila rozhovor s guvernérem Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang Šochratem Zakirem, který se týkal boje proti terorismu a náboženskému extremismu v oblasti a právě převýchovných zařízení, jež jsou vládou označována za tréninková a rekvalifikační střediska. Necelý týden nato rozhovor vyšel i v anglickém překladu. Ten samý den také čínská státní televize odvysílala v prestižním vysílacím čase záznam tohoto rozhovoru spolu s reportáží o reedukačních střediscích. Ta jsou zde představována jako na čínské venkovské poměry luxusní zařízení vybavená dokonce klimatizací. „Klienti“ se zde podle reportáže učí v první řadě čínštinu a poté praktické dovednosti, které jim pomohou uplatnit se na trhu práce, jako je například šití, výroba dřevěného nábytku nebo pečení tradičního ujgurského chleba naan.
Při sledování reportáže se člověk neubrání řadě otázek, jako např. proč se Ujguři musí učit péct svůj tradiční chléb od Číňanů? Někteří „klienti“ navíc při přednesu svých zjevně zpaměti naučených ód na čínský systém, který jim umožní od základu změnit jejich život a přinese jim „spásu ze spárů extremismu“, jeví evidentní známky stresu, strachu nebo prostě otupělé netečnosti typické pro zlomené vězně.
Lepší, než aby někde fetovali
Čína se ujgurské protiteroristické a protiextremistické lágry snaží představit jako vlídná zařízení, kde přívětiví pedagogové pomáhají radikalizované mládeži, jež se bezcílně toulá po městě, a nevzdělaným ženám a mužům z venkova, kteří se v moderní době nemají jak uživit. Převýchova (dříve odsouzených teroristů) byla navíc přidána do sinťiangského protiteroristického zákona, což někteří interpretovali právě jako „legalizaci lágrů“. Ve skutečnosti však zákon žádnou nucenou převýchovu formou detence nezmiňuje a hovoří pouze o „pomoci a výchově“, která je založena na bázi dobrovolnosti. Nic v tomto zákoně tedy stále neopravňuje čínské úřady k násilnému zadržování a přemisťování až milionu obyvatel Sin-ťiangu.
Pod mezinárodním tlakem
To, že se čínská vláda rozhodla o lágrech mluvit, je však přinejmenším důkazem, že tlak lidskoprávních organizací, západních médií a některých západních politiků jí není zcela lhostejný. Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace již před časem vznesl apel na propuštění všech nezákonně držených obyvatel Sin-ťiangu a američtí zákonodárci nyní připravují zákon, který bude v případě schválení umožňovat uvalení sankcí na osoby a společnosti napojené na porušování lidských práv v autonomní oblasti. Je tedy krajně nepravděpodobné, že nejnovější čínské pokusy o změnu percepce situace v Sin-ťiangu padnou v demokratickém světě na úrodnou půdu. Může se však jednat o účinný nástroj, jak získat podporu většinového čínského obyvatelstva, jež obecně nemá až takový problém se sekuritizací, zejména v okrajových menšinových regionech, jako jsou Tibet a Sin-ťiang. Zahraniční podporu si pak ČLR získává tím, že některé ze „spřátelených zemí“ drží v šachu prostřednictvím příslibů budování a investic, což je případ např. Kazachstánu, kde žije významná ujgurská menšina.
Citlivá otázka v gesci centrální vlády
Bezpečnostní opatření a represe v oblastech ČLR obývaných národnostními menšinami mají dlouhou historii. Jak zmiňuje např. James Griffiths pro CNN, během první poloviny 20. století byla oblast „čínského Turkestánu“ svědkem několika pokusů o osamostatnění od Číny. Od založení ČLR v roce 1949 navíc jak v Sin-ťiangu tak v Tibetu periodicky dochází k protestům, nepokojům či dokonce povstáním. Jedná se tedy o citlivou otázku, která je dlouhodobě v samém středu pozornosti centrální vlády. Ve svém článku pro New York Times to potvrzuje např. Chris Buckley, který spojuje nárůst represí v Sin-ťiangu s návštěvou Si Ťin-pchinga na jaře 2014.
“Ten, který spojuje”
Za tvrdým postojem, který Čína v Tibetu a Sin-ťiangu zaujala po posledních velkých nepokojích v letech 2008-2009, stojí dle Jamese Leibolda (předního odborníka na čínskou národnostní politiku a Sin-ťiang) jeden z klíčových čínských ideologů. muž s více než symbolickým jménem: Chu Lien-che. Akademik dlouhodobě pracující pro čínské Oddělení práce na jednotné frontě, jehož jméno lze přeložit jako „ten, kdo spojuje“ (stejný výraz je např. v čínském názvu OSN), vystoupil koncem srpna na slyšení Výboru OSN pro odstranění rasové diskriminace, kde obhajoval čínskou politiku v Sin-ťiangu. Čínu vykreslil jako „oběť terorismu“ a veškerá opatření v Sin-ťiangu a Tibetu označil za prostředky k „udržení stability“, jíž lze podle jeho teorií dosáhnout „promísením národností“ (což mnozí vykládají jako „sinizaci“) a „standardizací lidského chování“.
Ti, kteří rozdělují
Odborníci se shodují na tom, že ve skutečnosti se jedná o čínský boj proti “separatistickým tendencím”, jejichž náznaky se opakovaně projevují jak u Ujgurů, tak u Tibeťanů. Je však přesnější hovořit o posilování národnostní identity a vymezování vůči většinovému chanskému etniku než přímo o separatismu (pro nějž Čína používá specifický výraz fen-lie ču-i, do angličtiny překládaný jako “splittism”. Ten evokuje rozdělení něčeho, co je jeden celek, zatímco “separatismus” evokuje oddělení něčeho heterogenního). Čína přijala represivní politiku proti těmto menšinám poté, co se ukázalo, že liberálnější postoj v 80. letech a ekonomický růst let 90. nevedly k předpokládané stabilitě, ale naopak k četnějším protestům a posilování národní identity některých menšin. Už v roce 2010 Chu Lien-che napsal:
Tzv. ‚národnostní elity‘ nesmějí dostat žádnou šanci stát se vůdčími osobnostmi a rozdělit tak [naši] zemi.
V Sin-ťiangu a Tibetu tak jde v první řadě o posílení “všečínské identity” všech národností ČLR na úkor dílčích etnických, náboženských a jazykových identit – a když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém.