Proč politický režim v Číně potřebuje kontrolovat čínské studenty v zahraničí? O co usiluje?
Komunistická strana Číny si chce udržet politickou i citovou loajalitu – nejen studentů, ale i dalších v cizině žijících Číňanů. Zajistit, aby moc strany rostla a aby ji další generace neodmítly. Takže je musí „řídit“ anebo přímo ovládnout, když je třeba.
S mocí se na domácím hřišti pojí obrovské bohatství a spousta zájmů, včetně stability, jak tomu strana říká. A v zahraničí strana posiluje vliv Číny, aby se stala světovou velmocí, která může být soupeřem a výzvou pro Spojené státy, dokonce je i překonat. Klíč k tomu vidí v ideologické loajalitě svých lidí a jejich poslušnosti.
Není Čína jako Čína
Čína si loajalitu svých studentů snaží zajistit, jak může. Ale proč její propaganda selhala v roce 1989, když čínští studenti na Novém Zélandu byli naopak těmi, kdo protivládní demonstrace organizovali? A proč je to dnes tak vzácné?
Odpověď se do velké míry skrývá v ekonomickém rozvoji. Tenkrát byla Čína ještě chudá. Ale od svého vstupu do Světové obchodní organizace (prosinec 2001, pozn. red.) zbohatla a lidé mají „víc co ztratit“. Když k tomu přičtete represe a dezinformace na domácí půdě, je to velmi silný koktejl k potlačení kritiky vlády. Zkombinujte lidské prospěchářství se svými politickými zájmy, a většina lidí se přidá.
Profesorka Anne-Marie Bradyová z Nového Zélandu říká, že studenti v roce 1989 byli vlastenci. Vy jste se ve svém textu pro The Atlantic zaměřila na Německo a jeden z vašich zdrojů tvrdí, že dnešní čínští studenti „čelí riziku pronásledování od jiných Číňanů za to, že chtějí být bílí“. Není problém, že pro čínské studenty je to buď, anebo? Že musí vybírat jen z těchto dvou možností, protože není prostor pro vlastenectví a úctu k čínské kultuře, které by zároveň byly kritické vůči čínské vládě?
Je to nesmírný problém. Číňané by rozhodně měli mít možnost respektovat a milovat svou kulturu a identitu, a přitom být kritičtí a mít různé názory – jenže strana se toho bojí, protože nedokáže kontrolovat důsledky. Karty takhle rozdala záměrně. Strana si „čínskost“ uzurpuje pro sebe, a tím lidi okrádá o možnost být veřejně a hrdě kritickým Číňanem. Čili o možnost svobodně myslet a mluvit.
Existuje někdo, kdo tu „čínskost“ zkouší uchopit jinak? Jestli ne mezi studenty, tak třeba mezi umělci.
To je podstata celé situace v Hongkongu: o jiné „čínskosti“. To samé Tchaj-wan, demokratický, otevřený, svobodný, lokální, různorodý, a tak dále. Toto jsou „čínské“ kultury vně Čínské lidové republiky a její ideologické bubliny. V hongkongské a tchajwanské kultuře se toho hodně skrývá.
Život v pravdě, nebo ve lži
A jiní Číňané v zahraničí? Monitorují je stejně jako studenty?
Studenti jsou pro stranu obzvlášť důležití, protože jsou nositeli vědění a budoucnosti. Čínská tradice jim ve společnosti vymezuje zvláštní postavení – často stáli v čele intelektuálního disentu proti vládě a není náhoda, že studenti hrají zásadní roli i v protestech v Hongkongu. Otázkou je, zda si studenti z (čínské) pevniny své postavení uvědomují. Jestli ho podporují, anebo ne. A jestli si vyberou život v pravdě, nebo ve lži, slovy Václava Havla. Pochopitelně to není tak jednoduché, když máte doma (v Číně) rodinu, jste jedináček, který musí podporovat několik starých rodinných příslušníků a za to všechno platit – v takovém případě neděláte vlny.
Valnou část toho monitoringu studenti akceptují, respektive si možná ani plně neuvědomují, co se vlastně děje. Vnitřně se s tím ztotožňují, protože to působí jako normální život, ať už v Číně, nebo za jejími hranicemi.
Co myslíte: proč univerzity v Evropě, USA, Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu, které tak rády zdůrazňují význam lidských práv a progresivní hodnoty (viz Freie Universität, kterou zmiňujete ve svém článku), neřeší fakt, že čínské spolky a kluby často šíří nacionalistickou propagandu?
Zklamalo mě, že Freie Universität Berlin (FUB) neodpověděla na žádnou z mých žádostí o komentář k roli čínských studentských spolků na své vlastní půdě. Jestli je všechno v pořádku, proč dělat mrtvého brouka, proč to neprozkoumat? Proč mlčet?
Jedna možná odpověď zní, že vědí, že to v pořádku není, ale nechtějí se tím zabývat. Druhá, že se bojí popudit své čínské akademické partnery, což je podle mě ukázkově špatná reakce. Stát si na svých hodnotách je klíčové. Mimochodem, název Svobodná univerzita zní (v tomto kontextu) dost ironicky.
Vůbec nejhorší scénář pak je, že undergroundovou činnost KS Číny ve skutečnosti podporují. Kterákoli z těchto tří odpovědí znamená, že se FUB spolupodílí na formě moci, která má mnoho obětí. Jistě, univerzita je velké a složité místo. Ale chtít po studentských spolcích deklaraci jejich politické příslušnosti, patřičně s tím zacházet a mluvit o tom na veřejnosti, to je podle mě základ. Čínská lidová republika se už před čtyřmi lety mohla pyšnit největším počtem studentů v zahraničí. V roce 2015 studovalo za hranicemi ČLR 1,26 milionů Číňanů – čtvrtina veškerých zahraničních studentů světa.
Zlatý podnos a nepříjemná pravda
A v tomto konkrétním případě? Co podle vás měla FUB udělat? Existují nějaké strategie a pravidla, která by se mohla zavést, aby se politický vliv těchto spolků aspoň zmírnil? Nebo se tím musí zabývat přímo německá vláda?
Zaprvé měla FUB reagovat na mé otázky, aby se ten problém dostal na veřejnost. Je špatné, když prominentní vzdělávací instituce, která funguje v demokracii a žije z peněz daňových poplatníků, není schopná dostát své povinnosti zodpovídat důležité otázky a zapojit se do veřejné debaty.
Co se dopadu ideologie (ČLR) v Německu nebo kdekoli jinde mimo Čínu týká, udělat toho můžeme spoustu. Nic z toho nebude jednoduché a všechno nás bude něco stát. Měli bychom tu dočasnou cenu zaplatit, abychom ochránili otevřenou společnost, digitální soukromí a vládu práva všude po světě, náš domov nevyjímaje? Pro mě je odpověď jasná: Ano, měli.
Ale příliš mnoho lidí v Evropě si to ještě neuvědomilo, nebo si tu nepříjemnou pravdu nechtějí připustit. Když vám dobrou společnost naservírují na zlatém podnose, nechápete, jakou má cenu. Nicméně o tom, co skutečně můžeme podniknout, musíme patřičně a vážně mluvit. A žádat víc než jen rychlou odpověď. Uvědomělost je půlkou problému; tou druhou je akce. Německé veřejné instituce by si těchto otázek měly být vědomy a veřejně se k nim vyjadřovat, aby vzniklo veřejné povědomí. To je první krok, kterým mohou přispět.
Pak mohou prozkoumat své finance a zjistit, kolik peněz čerpají od Komunistické strany Číny, přímo i nepřímo. A měly by rozšířit své styky a svazky – stejně jako by to teď mělo udělat byznysové prostředí. První krůčky.
Rasismus do debaty o Číně nepatří
Třeba v USA dělali výzkum, který dokázal, že řada profesorů má ustálenou představu čínského studenta jako podvodníka. Stížnosti na rasismus vůči asijským studentům se objevily i v Británii. Zároveň je pravda, že ve Spojených státech funguje celý průmysl, který mnohým čínským studentům podvádět umožňuje.
Čína navíc své studenty, což platí hlavně pro Nový Zéland a Austrálii, používá k cenzuře svobody slova v kampusech. Kromě toho vysílá své vojenské experty, aby studovali v tzv. zemích Pěti očí a v Evropě a přinesli zpátky do Číny informace o strategickém výzkumu. (Five eyes, česky Pět očí, je zpravodajská aliance mezi tajnými službami pěti států: Austrálie, Kanady, Nového Zélandu, Spojeného království a USA, pozn. red.) Jak o tom otevřeně mluvit, ale zároveň se vyhnout rasismu? Aby se čínští studenti necítili ještě odcizenější a automaticky podezřívaní ze špionáže jen kvůli své národnosti?
Rozhodně je to složité. Jednoduché odpovědi neexistují, tím spíš, že rasismus existuje a je skutečně odporný. Myslím, že o tom musíme mluvit, ale vždy tak, aby bylo jasné, že tohle není rasový, ale politický problém. Systémový, nikoli etnický.
Strana obojí záměrně spojuje, aby posílila svůj hlas; rasu a etnicitu používá jako cestu k loajalitě. Sama vlastně rasu do debaty zatahuje. Nesmíme dělat to samé, dávat ideologický a politický systém za vinu všem Číňanům.
Časy jsou nejisté, například v USA tamní studenti často zápolí s tím, aby na studia vůbec měli. Co když mají tyto univerzity o peníze čínských studentů takový zájem, že jsou ochotny vzdát se svých ideálů jako svoboda slova a lidská práva? Viz třeba Spojené království, kde Číňané platí za studium plné školné, zatímco Britové a občané EU jen maximum 9250 liber ročně. Čína také zkouší využít britské univerzity k manipulaci britskými médii a státní správou, přes „investice“.
Ano. Přesně tady nám ta forma kapitalismu, kterou už desítky let provozujeme, ubližuje – jakýsi „turbo“ kapitalismus, kde je vzdělávání komoditou a univerzity se řídí jako firma. Jakmile jste příliš závislí na investicích ze zahraničí, máte problém. Potřebujeme nastolit lepší rovnováhu mezi soukromými investicemi a veřejným, demokratickým dobrem. Klíčem je transparence. Svým způsobem by šlo říct, že výzva, kterou před nás předkládá KS Číny, rovná se výzva být transparentnější, demokratičtější, upřímnější. Být lepší, než jsme teď.
Jak takovou transparentnost zavést? Kudy na to, aby se univerzity méně podobaly firmám? Koneckonců, tento problém dopadá na bezpečnost země, ale i na kvalitu života místních studentů ve smyslu vyšších poplatků, možná i na kvalitu vzdělání jako takovou – univerzity, které se pokoušejí cenzurovat svobodu slova, neposkytují ten druh vzdělání, z něhož vyrůstá demokratická společnost. Pomohl by aktivismus studentů, anebo musí být tlak širší?
Samozřejmě že aktivismus studentů pomůže. Studenti by se měli více zajímat a zapojit, a také se více učit o realitě politiky a života pod diktaturou. A ptát se po tom, jak peníze utvářejí jejich studijní zkušenosti – a tady tím hodně míním USA. Neoliberální étos vyčerpává veřejné finance a přispívá ke globální nerovnosti způsobem, který škodí demokracii.
Západ byl naivní
Co se politických protestů týče, mladí lidé z Hongkongu jsou ve své vlastní zemi extrémně aktivní, a to včetně středoškoláků. Víme něco o vztazích hongkongských studentů v zahraničí a jiných čínských studentů? Vyvíjí se na studenty z Hongkongu politický tlak, když studují v cizí zemi? Mají i oni své spolky a aktivismus?
Hongkongští studenti v zahraničí se od studentských organizací KS Číny většinou drží zpátky. Vědí, že to není jejich přirozený domov. Přesto musejí být opatrní, aby to nedávali moc okatě najevo.
Mají svůj vlastní aktivismus, tím spíš teď. Ale skupiny spjaté s KS Číny na ně tlačí. Podívejte se na ty nedávné střety a hádky na prodemokratických demonstracích na podporu Hongkongu, v Austrálii i jinde, Německo nevyjímaje. Studenti na straně KS Číny umějí být dost zlí. A důvod, proč hongkongští studenti mají méně spolků než ti pevninští? Neřídí je shora, jsou přirozenější, „normálnější“. V Hongkongu není žádná vláda nebo stranický systém, které by tamním studentům zakládaly spolky – vlastně je to známka svobody.
Myslíte si, že dění v Honkongu povzbudí mezi čínskými studenty v cizině kritické, nesouhlasné hlasy? Anebo jim naopak přitíží? Dokáže Hongkong změnit to, jak se univerzity a západní vlády staví k otázkám, které jsme spolu probíraly?
Na závěry je ještě brzy. Doufám, že situace v Hongkongu lidem v Evropě a jinde otevře oči. A začnou si uvědomovat, že musejí chránit své svobody, které teď – buďme upřímné – berou víceméně za samozřejmé. Je privilegium, když se o tyto věci nemusíte zajímat.
Lidé na Západě byli naivní. Ale vláda práva, svoboda slova, která vám umožní říkat pravdu a řešit problémy, rozvoj osobnosti, transparence ve vládě a policii – o to všechno teď lidé v Hongkongu mohou přijít. A já doufám, že lidé napříč světem zareagují porozuměním a že budou trvat na tom, že jsou tyto věci důležité. Nejen doma, ale všude.
Reakce z FUB
Teprve po tomto rozhovoru a půl roku po článku o čínském vlivu v The Atlantic dostala Tatlowová e-mail od tiskového oddělení Freie Universität Berlin s komentářem k situaci kolem čínského studentského svazu na univerzitě. Zde je, se svolením Tatlowové, plné znění odpovědi (až na jméno mluvčího, který požádal o anonymitu):
Výzvu vyjít do ulic ve jménu čínské vlasti a přivítání prezidenta Si a jeho manželky, paní Pcheng, podnítila láska k vlasti (v originále ‚ein Impuls von Vaterlandsliebe‘, pozn. red.); takové vyjádření loajality a vlastenectví je v Číně velmi široce rozšířené. Si Ťin-pching – spolu s manželkou Pcheng – je tu jako prezident vlasti, a tudíž oficiální zástupce Číny – nikoli jako generální tajemník Strany (Přitom Si Ťin-pching má tři tituly: generální tajemník ÚV KS Číny, předseda státu a vrchní velitel armády, pozn. red.). Při státních návštěvách je zcela běžné, že se skupiny čínských studentů shromáždí na ulicích, aby prezidenta pozdravily. Vystaveny jsou transparenty a plakáty s (nápisy jako) ‚Mnoho díků za vaši práci, pane prezidente‘ nebo ‚Čínští studenti vás vítají, pane prezidente‘.
Asociaci čínských studentů při Freie Universität Berlin pomáhá s organizací a výkonem akcí od října 2012 Ernst-Reuters-Společnost přátel, podporovatelů a někdejších studentů FUB e.V. (poslední písmena vyjadřují dobročinný status, pozn. red.)
Didi Kirsten Tatlowová
- Výzkumnice a novinářka.
- Narodila se v Hongkongu, dnes žije v Berlíně, kde působí jako analytička think tanku Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik (Německá asociace pro zahraniční politiku).
- Pro časopis The Atlantic letos napsala článek o tom, jak Komunistická strana Číny využívá studentské a profesní organizace v cizině jako nástroje svého vlivu.