Evropský parlament nečekaně rozbouřila debata o „Roku cestovního ruchu mezi EU a Čínou 2018“

V Evropském parlamentu se v polovině listopadu (16/11/2017) projednávala iniciativa s názvem Rok cestovního ruchu mezi EU a Čínou 2018. Tato zdánlivě technická záležitost se ale nečekaně proměnila v debatu o lidských právech v Číně a také Tibetu, který navštěvuje řada turistů.

Evropská komise a její předseda J.-C. Juncker v červenci 2016 na jednání s čínským premiérem (předsedou Státní rady) Li Kche-čchiangem rozhodli, že rok 2018 bude rokem cestovního ruchu mezi EU a Čínou. Evropská komise s projektem přišla, aniž by spolupráci konzultovala s Evropským parlamentem. Také ji nepodmínila žádnými ústupky z čínské strany, ať už v oblasti kultury či lidských práv. Zástupci Komise tvrdí, že se inspirovali americko-čínským rokem cestovního ruchu a že Evropa by měla soutěžit o čínské turisty.

Cestovní ruch mezi EU a Čínou se rozvíjí velmi dynamicky. V roce 2015 EU navštívilo rekordních 12,5 milionu turistů z Číny a toto číslo meziročně stoupá. Komise chce tyto vztahy ještě více podpořit a hodlá na to vynaložit 4-8 milionů EUR z rozpočtu EU.

Také Česko zažívá rekordní nárůst počtu turistů z Číny. V roce 2015 to bylo 300 000 lidí, mimo jiné i díky zavedení řady přímých letů. Prezident Zeman dokonce nadhazuje zavedení bezvízového styku s ČLR, což však naštěstí v praxi není možné bez dohody na úrovni EU.

Debatu o principiálních otázkách spojených s tokem čínských turistů do zemí EU v Evropském parlamentu iniciovala česká europoslankyně Michaela Šojdrová. V prvé řadě jí vadí, že projekt EU-Čína v oblasti turismu časově koliduje s jinou iniciativou v oblasti kultury – Evropským rokem kulturního dědictví 2018.

V debatě kromě kritiky stavu lidských práv v Číně bylo zmíněno i pošlapávání práv křesťanů v Číně: podle poslankyně je paradoxem fakt, že Číňané jsou lákáni na křesťanské památky v Evropě, přičemž v Číně křesťané čelí perzekuci.

Často debatovanou otázkou zůstává, do jaké míry může vzrůstající turistika Číňanů do západních zemí pozitivně ovlivnit jejich myšlení. V souvislosti s tím vyvstává také otázka nesouvisející jenom s turisty z Číny: zda je vůbec masový cestovní ruch obecně prospěšný pro uchování kulturních památek a zda má pozitivní dopad na podmínky místních obyvatel.

V mnoha evropských turistických destinacích nejsou Číňané jako turisté příliš populární kvůli svému chování. Čínská vláda dokonce musela vydat pokyny pro turisty, jak se mají v cizině chovat. Málokdo ale pochybuje o tom, že jejich přítomnost je zdrojem velkých příjmů pro turistický průmysl.

Dalším tématem, které v debatě v Evropském parlamentu zaznělo, je turismus v rámci Číny, zejména pak do Tibetu. Podle některých poslanců má v Tibetu pod čínskou správou masový turismus ze západu i z Číny spíše destruktivní vliv na místní kulturu a obyvatele, kteří z něj nemají velký profit, a naopak je tažnou silou přílivu etnických Číňanů do Tibetské autonomní oblasti.

Cestovní ruch by asi neměl být příliš sporným tématem. V případě Číny se ale i zde objevují četné kontroverze.