Dva dny před mezinárodním dnem lidských práv vydala delegace Evropské unie v Číně stanovisko vyjadřující hluboké obavy z tamější situace v oblasti lidských práv. Signatáři uznávají pokrok, jehož Čína dosáhla ve zvyšování životní úrovně a přístupu ke zdravotním a sociálním službám, ale zároveň konstatují, že
Během uplynulého roku nás znepokojila situace ohledně svobody informací a svobody projevu a shromažďování, včetně aktivit na internetu […]. Delegace EU rovněž vyjadřuje politování nad červencovou smrti nositele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa ve vazbě a volá po propuštění dalších uvězněných obhájců lidských práv včetně Ťiang Tchien-junga a ujgurského vědce Ilhama Tochtiho.
Dokument, jak už se stalo v posledních letech zvykem, nepodepsalo všech 28 zemí EU. Jednotný evropský postoj systematicky narušují iniciativy jako 16+1 ve východní Evropě. Třeba si ale členské státy EU vezmou k srdci příklad jinak vůči ČLR velmi vstřícného kanadského premiéra Justina Trudeaua. Ten se na jednání s čínskými politiky v prvním prosincovém týdnu nebál sebevědomě hovořit o otázkách, jež se obyčejně považují mezi ustrašenými východoevropskými politiky za tabu:
„Můžeme diskutovat pevně a upřímně o věcech, které vidíme různě, aniž bychom ohrozili pozitivní vztah, který máme,“ řekl Trudeau. “Kdykoli se setkávám se světovými vůdci, mluvím o lidských právech. Čína není výjimka. Začal jsem o tom včera večer – lidská práva a konzulární případy – s premiérem Li, a určitě se o tom pobavím i s prezidentem Si.”
Lidé a buldozery
Sebevědomí ovšem nechybí v posledních letech ani čínské straně. Za porušování lidských práv už se nestydí, naopak hrdě nabízí svůj vlastní “model” okolnímu světu. Tento model shrnuje reprezentativní dokument vydaný jako součást prvního Fóra lidských práv jih-jih (South-South Human Rights Forum), jehož se účastnilo na 300 delegátů z více než 70 zemí. “Jih-jih” má naznačovat specifické pojetí lidských práv v rozvojovém (“třetím”) světě, kde mají lidé zjevně jiná práva než ve světě “západním”.
“Pekingská deklarace” zdůrazňuje především právo na živobytí a “rozvoj”. Lidé se mají spokojit se základními materiálními potřebami a nedomáhat se ničeho nad rámec zajištěného živobytí. Dokud Státostrana zajišťuje hospodářský růst, může se ke svým občanům (v tomto případě spíše poddaným) chovat jak chce.
Na důsledky takového pojetí lidských práv poukazuje zpráva organizace Chinese Human Rights Defenders vydaná 10. prosince:
V posledních desetiletích tento “čínský model” nechal za sebou bezpočet obětí prudkého hospodářského růstu bez základní ochrany před diskriminací, vykořisťováním a zneužíváním moci.
Nejde přitom zdaleka jenom o elitní právníky, hongkongské knihkupce unesené do Číny nebo disidentské intelektuály. V posledních týdnech čínské úřady například z ničeho nic násilně vystěhovaly z Pekingu desetitisíce námezdních dělníků bez patřičného povolení k pobytu, kteří předtím poháněli ekonomiku hlavního města vykonáváním těch nejhorších prací. Uprostřed zimy nastoupily na předměstích Pekingu buldozery a prostě jejich obydlí srovnaly bez jakýchkoli kompenzací se zemí. Nad lidskými právy (včetně práva na zajištěné živobytí) suverénně zvítězily buldozery.