Maoismus 2.0

Světový tisk vesměs referuje v souvislosti s probíhajícím 19. sjezdem Komunistické strany Číny o jeho dominantní postavě jako o “prezidentu” Si Ťin-pchingovi. Dobře to dokládá naše podvědomé reflexy, s nimiž automaticky přisuzujeme čínskému režimu atributy našeho vlastního systému. Si Ťin-pching je samozřejmě především generální tajemník strany, což je v ČLR mnohem důležitější funkce než prezident; na stranickém sjezdu to platí dvojnásob.

Čínský systém není běžné státoprávní uspořádání. Je to stranická diktatura (v čínské ústavě zanesená jako “lidově demokratická diktatura”), v níž je stát pouze nástrojem komunistické strany. Navenek se snaží čínští soudruzi a jejich místní “vítači” tuto nepohodlnou skutečnost kamuflovat, ale v Číně samotné je zřejmá na každém kroku.

Mao, Teng a Si Ťin-pching

Stranická diktatura v sobě skrývá četná systémová úskalí, hlavně kumulaci nekontrolovatelné moci, jež vede k nekontorlovatelné korupci a monstrózním politickým omylům. S obojím má ČLR bohaté zkušenosti, vykoupené desítkami milionů životů svých občanů v brutálních masových kampaních jako byl Velký skok a Kulturní revoluce.

Za obě kampaně byl osobně zodpovědný tehdejší předseda KS Číny Mao Ce-tung. Za Velkého skoku se mu podařilo Čínu zdevastovat ekonomicky; za Kulturní revoluce potom rozvrátil i stranu samotnou. Stranu i hospodářství po jeho smrti (1976) resuscitoval Teng Siao-pching dalekosáhlými reformami. V ekonomice zaváděl tržní mechanismy, ve Straně organizační principy, jež měly zabránit kumulaci moci v rukou jednotlivců a předejít tak dalším politickým pohromám. Prosadil pevná pravidla pro rotaci “kádrů” a systém “kolektivního vedení”. Snažil se také o formální oddělení strany od státu vytvořením paralelních stranických a státních struktur.

Tengova pragmatická politika obrátila na ruby vše, co předtím prosazoval Mao Ce-tung. Za normálních okolností by takový politický převrat vedl ke změně režimu a střídání vládních stran – jenže v lidové Číně byla vždy jen jedna vládnoucí strana. Vlastně to ani není politická strana jako taková, ale spíš mocenský aparát, který pod stejným jménem vykonává v různých obdobích zcela protichůdné politiky. Taková role je i v rámci komunistických režimů bezprecedentní, nápadně však připomíná státní byrokracii (“mandaríny”) v “superstabilní” císařské Číně.

Tengův reformovaný politický systém se definitivně ustálil až po jeho smrti (1997) na 16. sjezdu v roce 2002. Si Ťin-pching se chopil moci o deset let později na 18. sjezdu v roce 2012, a okamžitě začal Tengův systém nabourávat. Rovnováhu sil mezi různými frakcemi v “kolektivním vedení” rozmetal razantní “protikorupční kampaní”, která doslova zdecimovala Ústřední výbor (padlo jí za oběť 18 z 205 členů). Mohutná čistka pod záminkou boje proti korupci (jehož terčem se může stát ve zkorumpovaném systému kdokoliv) zterorizovala Stranu do slepé poslušnosti k vůdci. Ve společnosti jako takové probíhají nejrůznější kampaně maoistického střihu zaměřené proti “západním vlivům”, definovaným v klíčovém “Dokumentu č. 9” jako “sedm věcí, o nichž se nemluví” (čchi pu ťiang) — vesměs základní hodnoty liberální demokracie jako svoboda slova, nezávislost soudů apod.

Boj proti “historickému nihilismu”

Jednou z “věcí o nichž se nemluví” je tzv. “historický nihilismus”, tedy zpochybňování oficiální verze stranické historie. V rámci kampaně proti historickému nihilismu se nedávno pokusily čínské úřady cenzurovat dokonce odborné práce o dějinách Komunistické strany Číny (především o Kulturní revoluci) z katalogu prestižního nakladatelství Cambridge University Press. Smysl tohoto napohled bizarního kroku se plně vyjevil až během právě zahájeného 19. sjezdu. V úvodním projevu naznačil Si Ťin-pching kódovaným stranickým newspeakem, proč mu právě “historický nihilismus” tak vadí.

Hlavním bodem Siova projevu byla deklarace, že Čína vstupuje pod jeho vedením do “nové éry”. Tato nová éra je odlišná od předchozí éry Teng Siao-pchinga, a bude sledovat jiné priority. Hlavním “rozporem” (v marxistickém smyslu) ve společnosti již není zaostalá ekonomika, ale ekonomika nevyvážená. Tengův důraz na hospodářský růst přestává být absolutní prioritou. Konec Tengovy a začátek Siovy éry stvrdí na konci sjezdu zanesení “Si Ťin-pchingova myšlení pro novou éru” do stanov Strany.

Při bližším ohledání ovšem Si Ťin-pchingova nová éra zase tak novým dojmem nepůsobí. V mnoha ohledech se vrací zpět před Teng Siao-pchinga k Mao Ce-tungovi. Strana má mít absolutní kontrolu nad státem a armádou, ale také nad celou společností i nad ekonomikou, včetně formálně privátních subjektů (v posledním roce probíhá rozsáhlá kampaň za větší úlohu stranických výborů v podnicích, včetně soukromých a zahraničních). V mezinárodních vztazích se Si obrací od Tengovy zdrženlivosti k velmocenským ambicím Velkého kormidelníka.

Si se během posledních pěti let několikrát vyjádřil, že v dějinách Strany nelze popírat Maovu éru Tengem a naopak. Po jeho projevu na sjezdu je jasnější, jak to myslel: Tengova negace maoismu v období “otevřenosti a reforem” není absolutní a nezvratná. Svoji vlastní “novou éru” vidí Si jako syntézu či smíření obou přístupů: po Tengových reformách je Čína dnes již natolik silná a bohatá, aby se mohla vrátit k původní Maově agendě velmocenského rozmachu. Proto je třeba kritiku Maových excesů potírat jako “historický nihilismus”.

V zahraniční politice vyjadřuje Si Ťin-pchingův “maoismus 2.0” nejlépe projekt Pásu a stezky, označovaný v Číně někdy za “globalizaci 2.0”. Myslí se tím státem řízená globalizace, v níž rozhodují politické ohledy, spíše než trh. Česká republika se jménem své současné reprezentace k této koncepci hlásí. My občané bychom se měli zamyslet, nakolik je pro nás tento model nadnárodního státního kapitalismu skutečně přitažlivý.

Původní publikace tohoto článku: Lidové noviny