Nový rozhovor s ujgurskými bojovníky v Sýrii: Džihádisté bez džihádu?

Čína má dlouhodobý problém s terorismem. Ujguři jsou muslimské etnikum žijící v západní provincii Sin-ťiang. Extrémisté z jejich řad mají od masivních protestů v roce 2009, při nichž došlo k násilí proti dominantnímu etniku Chanů, na svědomí stovky lidí. Původně se Ujguři zaměřovali na policejní stanice a další symboly čínské vlády, ale v posledních letech jsou stále častěji obětmi civilisté. Na citlivou oblast Sin-ťiangu cílí i mezinárodní islamistická propaganda ze strany Islámského státu, Al-kájdy a dalších.

Čínská vláda razí ve světě svoji verzi toho, co se v Sin-ťiangu děje. Podle ní jsou ujgurští teroristé stejní jako v Evropě ostatní džihádisté; mezi Ujgury se šíří náboženský extremismus, proto jich tisíce uprchly do Sýrie, aby tam s místními bojovníky vytvořili islámský chalífát. Západní pozorovatelé však dlouhodobě upozorňují na mnohem světštější příčiny ozbrojeného odporu tohoto etnika turkického původu – touze po pomstě a vytvoření vlastního státu nezávislého na Čínské lidové republice. Nový rozhovor s devíti ujgurskými bojovníky v Sýrii pouze nasvědčuje, že jejich agendou je spíše “separatismus” a pomsta než fanatický džihád v boji za nastolení islámského řádu ve světě.

Vnitřní kolonizace

Sin-ťiang je sice oficiálně ujgurskou autonomní oblastí, fakticky zde ale vládne přímo čínská centrální vláda. Její moc reprezentuje současný guvernér oblasti, Čchen Čchüan-kuo, který předtím spravoval jinou odbojnou autonomní oblast – Tibet. Sin-ťiang je dlouhodobě kolonizován čínskými přistěhovalci z majoritního etnika Chan. Zatímco v roce 1955 tvořili Ujguři 73 % z 5,11 milionů obyvatel provincie, v roce 2015 už to bylo pouhých 46 % z celkových 23,6 milionů, zatímco Chanové dosáhli 39 %.  Nově příchozí Chanové se neintegrují do místní společnosti, naopak od místních Ujgurů se očekává, že budou umět čínsky a kulturně se přizpůsobí “většině”.

Nátlak není jen kulturní (například tlak na konzumaci vepřového masa), ale hlavně ekonomický. Pokud chtějí Ujguři studovat vysokou školu nebo zastávat vládní funkce, musí bezpodmíněnečně umět čínsky. Tento nátlak je v posledních letech také doprovázen tvrdou represí a zakazováním náboženských projevů. Od nástupu Čchen Čchüan-kuoa v roce 2016 došlo k masivnímu nárůstu množství policistů, policejních stanic a také zapojení nových technologií a kamerových systémů do neustálého sledování veškerých aktivit místní populace. Při jakémkoliv náznaku neloajality vůči čínskému režimu jsou Ujguři posíláni do vězení nebo převýchovných táborů.

To vše podle pozorovatelů vytváří atmosféru strachu, z níž často není jiné cesty ven než útěk ze země. Masový exodus posiluje exilové skupiny ujgurského disentu, které jsou často organizované pod vlajkou islámu. Ty představují jednu z nejjednodušších cest, jak se dostat do vytoužené lokality, najít si v ní práci, a v konečné fázi, především u mladých mužů, jak získat výcvik pro budoucí boj s čínským nepřítelem.

Sionismus, Assad a Hedvábná stezka

Nová velmi detailní zpráva od Associated Press poskytuje unikátní vhled do příběhů devíti ujgurských bojovníků v Sýrii. Zdá se, že jejich motivace pro boj v místní občanské válce je především pomsta Číně, bezvýchodnost situace ve vlastní domovině a absence alternativ. Článek rozhodně stojí za přečtení celý; zde jen stručné shrnutí a výběr z toho nejdůležitějšího.

Příběh Aliho, chudého pěstitele bavlny, začal v roce 2009 po již zmíněných násilnostech v Urumči. Bez jakýchkoliv důkazů byl mučen a perzekvován za protesty a násilí, kterých se nijak neúčastnil. Jeho rodiče jej pomocí tučných úplatků, které si jen sotva mohli dovolit, dostali z vězení, ale na svobodě svobodný nebyl. Nemohl si koupit lístek na vlak, nemohl si pronajmout pokoj v hotelu. A tak začala jeho cesta, na jejímž konci byl o několik let později vytoužený výcvik s kalašnikovem, ironií osudu plným levných čínských nábojů, nejdříve ve výcvikovém táboře a nakonec naostro v syrském konfliktu.

“Bylo nám jedno, jak úspěšný ten boj je, nebo kdo je to Assad. Chtěli jsme se jen naučit používat zbraně a vrátit se do Číny.”

“Pomstíme naše příbuzné mučené v čínském vezění,” prohlásil Ali.

Nakonec však nebyl s bojováním v cizí válce spokojený. Do Číny se vrátit nemůže, a tak je zpět v Istanbulu, přes který se do Sýrie dostal, a prodává tam mléko.

Podobný je příběh i dalších z více než 10 tisíc Ujgurů, kteří od roku 2013 opustili Čínu, aby šli bojovat do Sýrie.

Například Rozi Mehmet, který se před třemi lety dostal do výcvikového tábora Turkestánské islámské strany (strana usilující o obnovení nezávislého Východního Turkestánu, někdejšího státu krátkodobě  existujícího na území Sin-ťiangu). Spolu s dalšími o půl roku později bojoval v Sýrii, nikoliv za Alláha nebo přislíbené panny, ale za svou vlast.

Zajímavé také je, že inspiraci Ujguři nacházejí i na nejnečekanějších místech – v Izraeli. Ali sám byl ve skupině, která četla knihy o sionismu a společně řešili, jak postup při budování samostatného židovského státu aplikovat ve své vlasti. Žádný arabský džihádista by asi knihu o úspěchu sionismu do ruky nevzal…

Bojem proti Hedvábné stezce za Východní Turkestán

Nicméně zdá se, že si Ujguři začali uvědomovat, že bojem v Sýrii nic nezískají a nezávislost vlasti zůstává v nedohlednu. S očekávaným Assadovým vítězstvím začali Ujguři Sýrii opouštět, někteří do Turecka, kde pravděpodobně budou znovu naverbováni islamistickými verbíři tolerovanými tamními úřady (nedávné zatčení jednoho z nich, odmítnutí čínské žádosti o možnost provést výslech a jeho následné propuštění, Číňany velmi rozhořčilo). Další ale s velkou pravděpodobností budou dál v zahraničí bojovat proti Číně.

Projekt Jedno pásmo, jedna cesta, známý také jako Nová Hedvábná stezka, totiž prochází oblastmi, ve kterých mezinárodní islamistické skupiny často a bez většího omezení operují. Dá se očekávat, že na plánované čínské infrastrukturní projekty budou Ujguři čím dál častěji útočit. První útok financovaný Al-Kájdou a provedený ujgurskými bojovníky byl vedený na čínskou ambasádu v Kyrgyzstánu v roce 2016. Červnová poprava dvou čínských misionářů rukou Islámského státu v pákistánské provincii Balúčistán, klíčovém bodě Hedvábné stezky, by podle Associated Press také mohla zapadat do tohoto kontextu.

“Čínští vládní představitelé a západní analytici se shodují, že zkušenosti Ujgurů ze syrského džihádistického tavicího kotlíku nejspíše zvýší množství násilí vedeného na ‘měkké’ cíle mimo Čínu. Čínské ministerstvo vnitra označilo Turkestánskou islámskou stranu za bezpečnostní hrozbu pro Blízký východ.”

Na Blízkém východě a ve Střední Asii tak zřejmě vzniká další začarovaný kruh a spirála násilí. Ujgurský ozbrojený odpor a terorismus v Číně a mimo Čínu je převážně reakcí na čínské represe. Ujguři zahnaní do kouta se brání, jak umějí. Islamismus a účast na mezinárodních teroristických aktivitách je pro ně jedním z mála dostupných nástrojů v boji proti útlaku.

“Čínská vláda vinila Ujgury z terorismu dlouho před tím, než se dalo o nějaké hrozbě mluvit,” říká Sean R. Roberts, expert na Ujgury při Universitě George Washingtona. “To se ale změnilo po represích v roce 2009. Stalo se to sebenaplňujíjícím proroctvím.”