Česká justice podporuje vydání osmi Tchajwanců do Čínské lidové republiky na základě zatykače vydaného touto zemí. Jakub Zelenka pojmenoval jednu důležitou rovinu problému, když v Deníku N napsal: „Česko rozhoduje, zda vydat osm lidí do země porušující lidská práva, v níž jsou koncentrační tábory.“
Jde ale ještě o mnohem víc, než „jen“ o trest smrti nebo koncentrák pro osm podvodníků z Tchaj-wanu. Pokud by byli do ČLR skutečně vydáni, jednalo by se o důležitý precedens, který by byl zásadní změnou v českém postoji vůči Čínské republice, jak zní oficiální název Tchaj-wanu. Jak jsme viděli v posledních dnech v ulicích Hongkongu, zásadní nedůvěra v komunistickou justici panuje dokonce, a především, mezi těmi občany ČLR, kteří ji ještě mohou veřejně vyjádřit. Do ulic vyšly miliony lidí právě kvůli zákonu o vydávání podezřelých z Hongkongu na pevninu.
Diplomacie bez formálních diplomatických vztahů
Česká republika, stejně jako celá EU, Spojené státy a většina ostatních zemí, oficiálně Tchaj-wan neuznává jako samostatný stát, a ani na její případnou žádost by tedy tchajwanské občany nebylo snadné na Tchaj-wan vydat. V diplomacii je totiž uplatňována tzv. „politika jedné Číny“, v jejímž rámci je Tchaj-wan formálně chápán jako součást jakési abstraktní “jedné Číny”, kterou si většina politiků dnes vykládá jako ČLR (byť původní formulace této politiky byla podstatně vágnější).
Až na výjimky, jež tvoří 16 členských států OSN – zemí převážně v Oceánii, Karibiku a Střední Americe, nemá většina států s Tchaj-wanem formální diplomatické vztahy. Místo toho využívá kulturní a hospodářské kanceláře, které nemají statut plného diplomatického zastoupení. Na této bázi Tchaj-wan funguje již od konce 70. let 20. století. ČLR však v posledních letech stále asertivněji prosazuje své chápání politiky jedné Číny, o čemž svědčí četné incidenty, kdy přímo čínské úřady nebo čínští občané protestují proti krokům, které odhalují zvláštní statut Tchaj-wanu, když s ním v nějakém smyslu nakládají jako se samostatným státem.
Z poslední doby lze namátkou zmínit incidenty se západními firmami, jako Marriott, Zara, ale i Apple či Amazon, či leteckými společnostmi, které vedly Tchaj-wan (a většinou i Hongkong) jako samostatné státy nebo je na mapách zobrazovaly např. odlišnou barvou než ČLR. V České republice se tento problém dostal do médií, když pražská radní Jana Plamínková odmítla podepsat partnerskou dohodu mezi Prahou a Pekingem kvůli vložené floskuli, jež politiku „jedné Číny“ interpretuje se závažným posunem původního významu a Tchaj-wan označuje přímo za součást ČLR. Nověji se o věci diskutovalo v souvislosti se skandálem kolem vyhoštění tchajwanského zástupce z jednání s ministryní průmyslu a obchodu Martou Novákovou, kam byl pozván společně s čínským diplomatem, a následnou reakcí pražského primátora Zdeňka Hřiba.
Vydávat do ČLR se nedoporučuje
Záležitost s vydáním Tchajwanců do ČLR tak má dvě roviny. Proti vydání občanů Tchaj-wanu, kteří vlastní tchajwanský pas a mimo jiné narozdíl od občanů ČLR nepotřebují do zemí EU víza, se uvádí hlavně argument, že ČLR nemá nezávislé soudy, a neexistuje zde vláda zákona. Na úskalí čínské spravedlnosti poukázal i šokující případ bývalého šéfa Interpolu Meng Chung-weje, jehož nechaly ilegálně zmizet čínské úřady poté, co ho po velké diplomatické ofenzívě s hlasitými fanfárami na tento post samy dotlačily. Meng se nedávno ve zjevně zinscenovaném soudním slyšení přiznal k přijímání úplatků v celkové výši dosahující milionů. Ironické na celém případu je mj. i to, že je to právě Interpol, s jehož pomocí Peking vydává mezinárodní zatykače.
Čína navíc uplatňuje trest smrti, který ČR neuznává. S ohledem na celkový stav čínské justice a obecnou úroveň lidských práv v zemi, se proto nedoporučuje trestně stíhané občany Tchaj-wanu do ČLR vydávat. Deník N dohledal dva předchozí případy v české justici (z roku 2003 a 2012), kde naše soudy čínské žádosti o vydání občanů Tchaj-wanu ani přes záruku, že nedostanou trest smrti, nevyhověly. Předseda senátu Pavel Benda v jednom z případů argumentoval, že
podle ustanovení je vydání do cizího státu nepřípustné, jestliže je důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článku 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na tom staví svou obhajobu i advokát Jan Levý, který jednoho z Tchajwanců zastupuje.
Politická rovina extradice občanů Tchaj-wanu
Druhá rovina je politická. Vydání osmi Tchajwanců stíhaných za podvody bude nahlíženo jako přitakání asertivní čínské politice vůči Tchaj-wanu. Dosud s vydáním Tchajwanců ČLR v podobných případech zpravidla souhlasily pouze země, které jsou pod silným čínským vlivem (např. Keňa nebo Kambodža). V roce 2017 však téměř 200 Tchajwanců do ČLR vydalo i Španělsko. Událost tehdy v médiích vyvolala jistý ohlas, ale vydání mělo v tomto případě logické důvody: hlavním argumentem bylo, že občané stíhaní za podvody v oblasti telekomunikací spolupracovali s čínskou organizovanou skupinou a kriminální činnost poškodila občany ČLR. Celý případ byl tedy souzen čínskými soudy, které držely rozhodující důkazy a svědectví.
Si Ťin-pching: tlak na hlásání jedné Číny
Situace mezi Tchaj-wanem a ČLR se postupně vyhrotila poté, co byla v roce 2016 tchajwanskou prezidentkou zvolena Tsai Ing-wen, představitelka vládní Demokratické pokrokové strany, která otevřeně podporuje nezávislost Tchaj-wanu. Předchozí kuomintangské vlády navenek politiku jedné Číny nezpochybňovaly, mimo jiné i z ekonomických důvodů, aby nenarušily obchod s ČLR a zachovaly možnost cestování mezi oběma břehy Tchajwanské úžiny.
Čínská vláda v čele s generálním tajemníkem KS Číny a prezidentem Si Ťin-pchingem tak začala po zvolení prezidentky Tsai v reakci na „separatistické tendence“ Tchaj-wanu dodržování politiky jedné Číny striktně vymáhat. To se mimo jiné silně a často až absurdně projevuje v zábavním průmyslu, protože celebrity, hudba, filmy, seriály a další součásti popkultury, jako např. počítačové a mobilní hry, mají díky rozšíření internetu a sociálních sítí veliký vliv na veřejné mínění. Mnohé tchajwanské a hongkongské celebrity tak byly nuceny veřejně potvrdit svoji podporu „jedné Číně“ a za každý projev podpory nezávislosti se jim dostává konkrétního potrestání, ať už v podobě oficiálních zákazů vystupování, nebo „jen“ virtuálních štvanic ze strany uživatelů čínského internetu (viz například zde). Druhá forma „trestu“ je ve skutečnosti velmi efektivní, protože silně nacionalistické smýšlení šířené prostřednictvím sociálních sítí dokáže zničit kariéru jak jednotlivce, tak i celé firmy. To se ostatně netýká pouze Tchaj-wanu a Hong Kongu, ale i firem západních – nedávno takto čínští internetoví uživatelé „odstřelili“ italskou značku Dolce a Gabbana kvůli nepovedené reklamě a údajným protičínským výrokům spoluzakladatele firmy Stefana Gabbany.
Osvícenost jedné Číny
Pro odlehčení lze zmínit vtipnou situaci, jež nastala poté, co Tchaj-wan jako první stát v Asii začátkem letošního května schválil homosexuální sňatky, přičemž v ČLR byla homosexualita ještě celkem nedávno kriminalizována. Na internetu už se objevily vtipné komentáře oslavující „osvícenost (jedné) Číny“, která tento legislativní krok prosadila.
Do budoucna lze těžko čekat něco jiného než další tlak na dodržování politiky „jedné Číny“ (reprezentované ČLR). Shihoko Goto z Wilsonova centra se však na druhou stranu domnívá, že
Ve skutečnosti může tento [tlak] být pro Tchaj-wan také příležitostí formulovat jasně svůj postoj a zdůraznit, že jeho zvláštní status na mezinárodním poli není dlouhodobě udržitelný a vyžaduje koordinované úsilí, aby Tchaj-wan zůstal životaschopou demokratickou zemí.