Jedna Čína

Koncepce mezinárodních vztahů s ČLR a s Taiwanem. Podle tzv. politiky jedné Číny existuje pouze jedna legitimní politická moc vládnoucí entitě zvané Čína, která zahrnuje i Taiwan. Touto mocí je buďto Čínská lidová republika, nebo Čínská republika (Taiwan). V praxi politika jedné Číny znamená, že státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Taiwanem, a naopak. Poněkud se liší od tzv. principu jedné Číny, podle nějž je Taiwan neoddělitelnou součástí Číny, která má jedinou legitimní vládu, a to buďto vládu ČLR, nebo Čínské republiky (Taiwanu).

Čínská lidová republika (ČLR, pevninská Čína) i Čínská republika na Tchaj-wanu (ROC, Tchaj-wan) používaly termín “Jedna Čína” každá po svém od konce občanské války v roce 1949. Do širšího mezinárodního kontextu ho ovšem uvedlo až takzvané Šanghajské komuniké z roku 1972, které předcházelo normalizaci vzájemných vztahů mezi ČLR a USA a “otevření Číny” širšímu světu v roce 1979. V tomto fundamentálním dokumentu, replikovaném posléze na bilaterální bázi většinou ostatních zemí, se praví doslova:

Spojené státy berou na vědomí, že Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny mají za to, že existuje pouze jediná Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny.

Tato formulace pouze konstatovala tehdejší oficiální postoj obou stran, aniž by nutně Spojené státy zavazovala k podpoře absolutních nároků té či oné vlády “jedné Číny”.

Obavy Tchaj-wanu po přenesení diplomatických styků na ČLR v roce 1979 se USA snažily legislativně a politicky rozptýlit Zákonem o vztazích s Tchaj-wanem (Taiwan Relations Act). Ten slíbil zachování “podstatných“ vztahů mezi “lidem USA a lidem Tchaj-wanu”, a zavazoval USA nadále “přispívat k míru, bezpečnosti a stabilitě v západním Tichomoří“ – což mohlo a nemuselo znamenat vojenskou pomoc Tchaj-wanu v případě napadení ze strany ČLR. Vágní formulace v dokumentu byly počátkem americké politiky tzv. strategické mnohoznačnosti (Strategic Ambiguity), v jejímž rámci se USA odmítají jednoznačně vyjádřit, jak by se zachovaly v případě vojenského konfliktu mezi Čínou a Tchaj-wanem.

V roce 1982 posílil prezident Reagan TRA vyhlášením tzv. Šesti ujištění (Six Assurances), v nichž USA Tchaj-wanu slibují, že nestanoví datum ukončení vojenských dodávek Tchaj-wanu, nezmění podmínky TRA, nebudou konzultovat s ČLR zbrojní dodávky na Tchaj-wan, nebudou prostředníkem mezi ČLR a Tchaj-wanem, nezmění svůj postoj k tchajwanské suverenitě a nebudou Tchaj-wan nutit k jednáním s ČLR. TRA i Šest ujištění byly letos (2016) znovu potvrzeny rezolucemi Kongresu i Senátu jako základ americké politiky vůči Tchaj-wanu.

“Strategickou ambiguitu” pak zachovává v otázce Tchaj-wanu a potažmo “jedné Číny“ většina ostatních států. Většina zemí uznává ČLR, ale udržuje současně čilé styky s Tchaj-wanem. Tchaj-wan je v těchto zemích diplomaticky a hospodářsky zastoupen nikoliv na úrovni velvyslanectví, ale “kulturních a hospodářských kanceláří“.

ČLR se příležitostně snaží koncept jedné Číny prezentovat tak, že Tchaj-wan je součastí nikoliv obecně “Číny”, ale konkrétně ČLR. Ve vztahu k Tchaj-wanu se přitom sama tohoto pojetí zřekla v roce 1992 podpisem tzv. “Konsensu 92”, postaveného na Kissingerove formuli ze Šanghajského komuniké. Pekingští vyjednavači uznali, že má-li kdy dojít k “mírovému sjednocení” s Tchaj-wanem, jak to explicitně předpokládá ústava ČLR, nemohou předem popírat legitimitu druhé strany.

Vzhledem k inherentní mnohoznačnosti “strategické ambiguity” je politika Jedné Číny často předmětem nedorozumění, zkreslování a manipulací. Zejména ze strany ČLR částo dochází ke snaze o sémantické posuny směrem k pozicím bližším jejím nárokům na suverenitu nad Tchaj-wanem jako jedné z provincií ČLR. Zahraniční politici a diplomaté nemají vždy dobrý přehled o vývoji a peripetiích této politiky, a příležitostně podobným manipulacím podléhají.

V ČR se otázka Jedné Číny periodicky dostává na přetřes při různých příležitostech, naposledy při uzavírání partnerské dohody mezi Prahou a Pekingem v březnu 2016.