Společenské nůžky v Číně dokořán

Čína v posledních čtyřech dekádách od zavedení Teng Siao-pchingových reforem prošla neuvěřitelnou proměnou. Stala se světovou velmocí, a to nejen hospodářsky. V posledních letech se snaží čím dál tím víc prosazovat svůj politický vliv na globální scéně, včetně rychlého budování moderní armády. To, co navenek působí jako silný a jednolitý celek, je ovšem zevnitř ohrožováno nejrůznějšími rozpory.

Tikající bomba etnického a sociálního napětí

Čínská společnost je ve skutečnosti značně nesourodá; kromě potenciálních etnických konfliktů na jejím dně dřímají i rozpory sociální. Pomyslné společenské nůžky, které oddělují nově zformovanou městskou střední třídu od venkovské či migrující chudiny bez jakýchkoli prostředků i práv, se totiž každým rokem rozevírají do větší šíře. Server Foreign Policy uvádí, že čínská střední třída se podle odhadů má během budoucí 13. pětiletky (2016-2020) rozrůst z původních 430 milionů na 780 milionů.

Problém však spočívá v nerovnoměrné distribuci obyvatelstva – naprostá většina obyvatel, jež lze zařadit ke střední třídě, žije ve velkých městech na východním pobřeží, zatímco vnitrozemí a západní oblasti ČLR zůstávají chudé, a navíc se masivně vylidňují. Nic na tom nezměnil ani dlouhodobý vládní projekt na „rozvoj západu“ (si-pu kchaj-fa 西部开发), v jehož rámci čínská centrální vláda ve velkém investuje do výstavby v západních oblastech ČLR, především v provinciích Čching-chaj a Kan-su a autonomních oblastech Tibet, Sin-ťiang či Ning-sia. Rozvoj infrastruktury ani industrializace většinou místním obyvatelům nijak zvlášť nepomáhají. Jedinou skutečnou metropolí čínského (jiho)západu je hlavní město provincie S‘-čchuan, Čcheng-tu, kde podle Foreign Policy životní úroveň dosahuje průměru chudších oblastí USA, alespoň pokud jde o kupní sílu.

Pololegální migrace uvnitř vlastní země

Platí, že stále téměř polovina obyvatelstva ČLR žije na venkově (43 % ve srovnání s 18 % v USA), přičemž rozdíl mezi životní úrovní na venkově a ve městě je v Číně průměrně 63 %. Ještě na začátku reforem koncem 70. let 20. století přitom žilo ve městech dokonce pouhých 19 % obyvatel. K masivní migraci a urbanizaci dochází i přesto, že pohyb obyvatelstva je stále komplikován systémem tzv. chu-kchou 户口, registrace k pobytu, již každý člověk získává podle místa narození. Změnit si chu-kchou je zejména pro obyvatele venkova, pokud chtějí jít za prací do města, prakticky nemožné. Přitom na chu-kchou se váží veškeré sociální služby i „benefity“ v podobě dostupného vzdělání či zdravotní péče.

V ČLR se díky tomuto systému postupně vytvořila vrstva tzv. „plovoucí populace“ (floating population, číns. liou-tung žen-kchou 流动人口), což je termín označující lidi migrující z venkova do měst – především na východním pobřeží – za prací. Tito lidé nemají téměř žádná práva a mnohdy žijí a pracují v nelidských podmínkách za neadekvátní odměnu. Navíc jsou, i pro svou nekvalifikovanost a nízkou úroveň vzdělání někdy i na hranici gramotnosti, velice zranitelní, pokud jde o různé typy zneužívání či podvody. Vzhledem k tomu, že nemají téměř žádnou šanci získat v místě, kde pracují, stálé chu-kchou, jsou většinou nuceni zanechat své rodiny, často samotné nezletilé děti či staré a nesoběstačné rodiče, doma v rodné vesnici.

Ani tyto podmínky však desítky, dokonce stovky miliónů lidí z venkova neodradí od tohoto způsobu života, k němuž je motivuje vidina lepšího  života střední třídy ve městech, kde mamutí nákupní centra rostou rychleji než houby po dešti. Foreign Policy uvádí, že registraci chu-kchou ve skutečném místě pobytu v současnosti nemá zhruba 250-300 miliónů lidí v ČLR. Vyřešení tohoto problému se stalo jedním z cílů stanovených Stranou pro tuto pětiletku.

Jděte, odkud jste přišli

Už několik let jsou přitom evidentní snahy úřadů o omezování těchto „nelegálních“ obyvatel, takže se zdá, že avizovaným „řešením“ bude tyto ekonomické migranty z měst prostě poslat zpátky na venkov, respektive do menších správních středisek v oblastech, odkud pocházejí. Vláda v těchto menších městech (prefekturách a okresech) podporuje veliké developerské projekty na výstavbu levných bytů, hlavním problémem je však v méně rozvinutých oblastech nedostatek práce. Naprostá většina čínského průmyslu a na něj navazujících služeb se totiž soustřeďuje ve velkých městech na východě, od Ta-lienu přes Peking, Tiencin, Šanghaj, Ning-po, Sia-men až na jih do Šen-čenu, který sousedí s Hongkongem. Tato velká města se snaží omezit nárůst obyvatel a žádosti o vydání chu-kchou zpravidla obratem zamítají.

Místní úřady už dokonce několikrát sáhly k drastickým opatřením, jako je například vysídlení nelegálních obyvatel či dokonce demolice jejich sídlišť. Už v roce 2011 byla takto zbouraná vesnice Ta-čchung u největšího jihočínského přístavu a high-tech megapole Šen-čenu. V loňském roce stejný osud potkal část Šen-čenu zvanou Paj-š‘-čou, kde žilo údajně až 150 tisíc migrantů. K vysídlení migrantů bez registrace k pobytu došlo koncem listopadu minulého roku i v Pekingu, kde místní úřady po velkém požáru, při němž zemřelo 19 lidí, nařídily demolici okrajových čtvrtí vzniklých spontánně a bez oficiálních povolení. Tento krok dokonce vedl k masovým protestům a vzbudil pozornost i v médiích. Jako v mnoha jiných případech, i zde čínská vláda jedná ve jménu “bezpečnosti a stability”.

“Společnost mírného blahobytu”, ale jen pro někoho

Pravdou je, že Komunistická strana je nyní spíše než „masami“ či „lidem“, jako tomu bylo v dobách revoluce, podporovaná a živená střední třídou, která má i dostatečně silnou pozici na to, aby mohla leccos ovlivnit. Je však otázka, kdy si masy „druhořadých obyvatel“ definitivně uvědomí, že tato vláda už nějakou dobu není „jejich“. Salvatore Babones ve zmíněném článku pro Foreign Policy přímo hovoří o vzniku jakéhosi nového „kastovního systému“, který prakticky znemožňuje přechod mezi jednotlivými společenskými třídami, což je v případě státu vystavěného na ideologii třídního boje poněkud paradoxní. Navíc nespokojenost těchto obyvatel již v minulosti vedla k místním nepokojům, a nebezpečí společenské nestability dále narůstá. Stejně tak roste nemožnost podílet na výdobytcích „společnosti mírného blahobytu“ (siao-kchang še-chuej 小康社会), jejíž vybudování Komunistická strana už od počátku reforem slibuje. Čína vynakládá obrovské prostředky a nejvyspělejší techniku na “udržení společenské stability”; otázkou zůstává, zda to bude stačit.