Tchaj-wan coby jazýček na vahách americko-čínských vztahů

Tchaj-wan hraje důležitou roli v americké politice vůči Čínské lidové republice. Většina odborníků na problematiku Tchaj-wanu věří, že USA pod novou administrativou zvolí méně konfrontační, avšak systematičtější přístup, než tomu bylo za předešlého prezidenta Donalda Trumpa, a zároveň budou více dbát na zájmy samotného Tchaj-wanu.

Jedním z klíčových úkolů nastupující Bidenovy administrativy je očekávané narovnání amerických zahraničních vztahů, které utrpěly necitlivým přístupem předchozího prezidenta. Dobrým příkladem jsou vyostřující se vztahy s ČLR a s tím související role Tchaj-wanu, který USA i Čína používají jako zbraň ve vzájemném soupeření. Současný kurz vzrůstající politické, technologické i ideologické rivality mezi dvěma největšími ekonomikami světa byl určitým způsobem nastaven už před Trumpem. Experti však nyní očekávají, že se „Bidenova vláda rozhodne vrátit k méně veřejně exponovanému přístupu“, protože „využívání Tchaj-wanu coby zbraně proti Číně poškozuje tchajwanské zájmy“, jak pro Foreign Policy uvedla Bonnie Glaser, ředitelka China Power Project ve washingtonském think tanku Centrum strategických a mezinárodních studií.

Posilování diplomatického profilu jako rudý šátek pro Peking

Relativně malý ostrov je devátým nejvýznamnějším obchodním partnerem Spojených států a hlavním odbytištěm pro americký zbrojní průmysl. Především je však díky specifickému historickému vývoji jedním z vůbec nejdůležitějších strategických partnerů USA. Ty v posledních letech podporovaly tendence posílit jeho diplomatický profil. Tchaj-wan se proto často stává prostorem demonstrace vojenské síly obou soupeřících velmocí. Naposledy se tak stalo krátce po Bidenově inauguraci, která se konala 20. ledna. Americký prezident na ni vůbec poprvé v historii vzájemných vztahů pozval neoficiální velvyslankyni Tchaj-wanu v USA Hsiao Bi-khim (Siao Mej-čchin 蕭美琴).

Následně během posledního lednového týdne proběhla série přeletů čínských vojenských letounů v Tchajwanském průlivu. Tchajwanské identifikační pásmo protivzdušné obrany, jehož hranice čínská armáda až dosud respektovala, mimo jiné narušilo osm bombardérů schopných nést jaderné zbraně. Ve stejné době byla v prostoru zaznamenána také přítomnost amerických stíhaček, jak uvedlo tchajwanské ministerstvo obrany, které běžně o amerických vojenských manévrech ve svých vodách a vzdušném prostoru neinformuje. Ostrov poté na zvýšenou čínskou přítomnost odpověděl vlastním leteckým cvičením. To vyvolalo ostrou reakci ze strany čínského ministerstva obrany. Jeho mluvčí se nechal slyšet, že ti, kdo si „hrají s ohněm, se nakonec spálí“. Zároveň varoval, že „nezávislost Tchaj-wanu znamená válku“.

Konec ambivalence?

Podle pozorovatelů jde o klasický „test Bidenovy administrativy“ v kontextu narůstajících snah Pekingu o mezinárodní izolaci Tchaj-wanu a vzrůstajícího tlaku na USA. Zároveň to také byla odpověď na jednu z posledních akcí odcházejícího Donalda Trumpa a ministra zahraničí Mikea Pompea. Ten 8. ledna oznámil uvolnění po desetiletí uplatňovaných restrikcí na styky mezi americkými a tchajwanskými vládními představiteli a úředníky. Toto slovy Bonnie Glaser „píchnutí do oka Pekingu“ mělo předvídatelný účinek. Většina odborníků na problematiku Tchaj-wanu proto doufá, že USA pod novým vedením zvolí méně konfrontační, avšak asertivnější styl, protože v této hře nejde jen o Tchaj-wan. Například Kathrin Hille a Demetri Sevastopulo pro Financial Times napsali:

[…] Odborníci na obranu věří, že ve hře jsou dvě mnohem větší síly: otevřené vojenské soupeření mezi Washingtonem a Pekingem a potřeba čínské armády mít prostor, kde se může připravovat na vlastní ambiciózní a rozsáhlé mise a zkoušet stále sofistikovanější vybavení. Hlavním ohroženým je ovšem stále Tchaj-wan, protože Čína, jeho hlavní nepřítel, a USA, jeho neoficiální bezpečnostní záruka, se dostaly na samotnou hranici konfrontace. Analytici se domnívají, že se Bidenova administrativa pokusí tento stav zvrátit.

Joshua Keating ve svém komentáři pro Slate z 2. února situaci lakonicky zhodnotil slovy:

[…] Bidenova administrativa bude s největší pravděpodobností pokračovat v tiché podpoře Tchaj-wanu bez ohňostrojů Trumpovy éry. Vláda se bude snažit zachovat ambivalenci – nebo chcete-li ostřeji pokrytectví – která již dlouho charakterizuje americko-tchajwanské vztahy. […] Geopolitika však ambivalenci neuznává a dříve či později se americká pozice stane neudržitelnou. Bude-li mít Biden štěstí, nenastane to během jeho mandátu.

Proto někteří američtí politici a politologové prosazují změnu přístupu od současné ambivalence (politika jedné Číny a neoficiální vztahy s Tchaj-wanem) k tomu, co nazývají „strategickou jasností“. To by ovšem, jak Keating poznamenává, tlačilo tchajwanskou prezidentku Tsai Ing-wen do pozice, kdy by byla nucena k „agresivnějšímu prosazování nezávislosti“. V konečném důsledku by takový tlak mohl stávající de facto nezávislost ostrova ohrozit, bez jasné záruky, že se za něj USA v případě otevřeného konfliktu s ČLR postaví, jak upozorňují např. Jack Detsch a Christina Lu ve Foreign Policy.

Dobře střežený trumf proti Číně

Tchaj-wan je jednou z mnoha třecích ploch mezi Čínou a USA. Podle expertů obě země směřují k určité formě „rozchodu“, tedy opaku postupné integrace dvou nejsilnějších ekonomik světa, jež se zdála možná od devadesátých let až do nedávné minulosti. Pro americké společnosti je slovy Williama Reinsche „stále obtížnější fungovat v Číně“. Jedná se zejména o firmy s maloobchodními řetězci, které jsou kvůli zákazníkům velmi citlivé na vlastní image. Tu může podle Reinsche poškodit čínské jednání, ať už je to nucená práce navázaná na kulturní genocidu Ujgurů, nebo Pekingem řízená přeměna demokratického Hongkongu na nedílnou součást ČLR.

Ryan Hass z Brookings Institution, který byl v éře Baracka Obamy ředitelem pro záležitosti Číny, Tchaj-wanu a Mongolska v americké Státní bezpečnostní radě, se domnívá, že Biden bude pravděpodobně usilovat o to, aby byl „Tchaj-wan nahlížen jako karta, kterou je třeba si chránit, a ne ji vynášet jako trumf proti Číně“. Do budoucna vyjádřil naději, že se Bidenova administrativa zaměří spíše na to, aby „pomohla Tchaj-wanu získat sebedůvěru a zajistit vlastní bezpečnost, kontrolu nad vlastní ekonomikou, důstojnost a respekt na světové scéně“. Jinými slovy nechat budoucnost primárně na Tchaj-wanu samotném, avšak zároveň mu poskytnout mezinárodní podporu proti silnějšímu soupeři.

To se také zdá být záměrem prezidenta Joea Bidena, který ve svém prvním prohlášení týkajícím se zahraničních vztahů přislíbil „obnovit [americká] spojenectví prostřednictvím diplomacie“ a „navrátit [Americe] důvěryhodnost a morální autoritu“, mimo jiné za účelem „užší spolupráce se spojenci v odpovědi na prudký vzestup Číny“. Biden charakterizoval Čínu jako „nejdůležitějšího amerického soupeře“ a slíbil, že bude bojovat proti „čínskému ekonomickému vykořisťování“, i když nevyloučil spolupráci s Pekingem tam, kde to bude v americkém zájmu.

Joshua Keating nastínil možný vývoj americko-tchajwanských vztahů za Bidena:

Distancování se od Pompeových prohlášení [z 8. ledna] by mělo na americko-tchajwanské vztahy nepříznivý vliv. Jejich bezvýhradné přijetí by však představovalo nemalé riziko pro nejcitlivější oblasti amerického portfolia zahraničních vztahů. […] Invaze je nejhorší možný scénář, je ho však třeba brát stále vážně, i kdyby jen proto, že je to momentálně nejpravděpodobnější místo na zemi, kde by se dva nejsilnější státy mohly pustit do války.

Podle Bonnie Glaser si ani Čína ozbrojený konflikt nepřeje a jejím cílem je „přesvědčit obyvatele Tchaj-wanu, že nemají jinou volbu než sjednocení s Čínou, protože Spojené státy je nemohou zachránit“. Přestože je současná tchajwanská prezidentka Tsai Ing-wen, pokud jde o zmínky o tchajwanské nezávislosti, spíše opatrná, celkový trend tchajwanské společnosti jde očividně opačným směrem, než by si přáli soudruzi v Pekingu. Sami ovšem k touze Tchaj-wanců po sjednocení příliš nepřispívají svým chováním v Tibetu a Sin-ťiangu, a zejména v Hongkongu, který má tradičně s Tchaj-wanem úzké vazby. Pekingem nabízený formát „jedna země dva systémy“ neměl v Hongkongu příliš dlouhého trvání. Si Ťin-pching se nicméně již v roce 2019 vyjádřil, že dokončení jím prosazované „veliké obrody čínského národa“ je nemyslitelné bez sjednocení s Tchaj-wanem. Projekt by měl být završen před uplynutím sta let od založení ČLR, tj. do roku 2049.

Zatím tedy není naspěch – pokud ovšem Tchaj-wan nebude příliš hlasitě zmiňovat slovo „nezávislost“. Toho si je Bidenova administrativa, na rozdíl od té Trumpovy, dobře vědoma.