Trumf vůle k moci

V posledních patnácti letech se vedení Komunistické strany Číny řídilo při přípravě svých sjezdů pevným řádem, zavedeným Teng Siao-pchingem po smrti Mao Ce-tunga (1976) ve snaze zabránit excesům kultu osobnosti, jako byla Kulturní revoluce (1966 – 1976) nebo Velký skok (1958 – 1962). Tengovy organizační reformy měly zajistit rovnováhu sil v “kolektivním vedení” Strany a její formální oddělení od státu.

Sjezd se koná každých pět let. Funkce generálního tajemníka, de facto nejvyššího vůdce celé země, je omezena na dvě pětiletá funkční období vymezená dvěma sjezdy. Generální tajemník je současně prezidentem ČLR s paralelními funkčními obdobími stvrzovanými čínským “parlamentem” několik měsíců po sjezdu. Generální tajemník aka prezident řídí zemi v součinnosti s premiérem v čele Státní rady, tedy vlády jakožto vrcholného orgánu po státní linii. Obměnu kádrů ve vedení Strany, především v Politbyru a jeho Stálém výboru, zajišťují věkové limity pro odchod do důchodu (67 let) a pravidla pro obměnu “generací” revolučních vůdců (Si Ťin-pching stojí v čele “páté generace”).

Moc bez pravidel

Tento složitý systém “kolektivního vedení” se definitivně ustavil na 16. sjezdu v roce 2002, kde se ujal vedení země předchozí generální tajemník Chu Ťin-tchao v tandemu s premiérem Wen Ťia-paem. Chu je dnes v Číně považován za slabého vůdce a jeho funkční období za dekádu promarněných příležitostí. Si Ťin-pching  a jeho stoupenci volají po razantnějším vedení bez omezení pravidel pro rovnováhu moci. Si od svého nástupu v roce 2012 cíleně přizpůsobuje systém obrazu svému a nepsaná pravidla kolektivního vedení prostě ignoruje (již z toho je zřejmé, čím tak imponuje prezidentu Zemanovi).

Si Ťin-pching během svého prvního mandátu od roku 2012 prakticky vymazal rozdíl mezi Stranou a státem. Svého premiéra Li Kche-čchianga de facto odstavil od rozhodování, jež převedl na “vedoucí skupiny” při ÚV, do jejichž čela se postavil on sám. “Protikorupční” kampaní potřel velké frakce ve vedení KS Číny, které v Tengově systému zajišťovaly rovnováhu sil. V domácí politice v podstatě anuloval Tengova kompaktáta, zaručující obyvatelstvu jistou míru svobody výměnou za vnějškovou loajalitu k režimu. Ve Straně i společnosti obnovil tvrdou disciplínu založenou na strachu.

Je zřejmé, že Tengův systém budovaný od počátku “období reforem” po roce 1978 je Siovi příliš těsný. V zahraniční politice nabádal Teng ke zdrženlivé politice na mezinárodní scéně. Si naopak soudí, že v období “strategické příležitosti” dané rychlým růstem Číny a současným ústupem Spojených států pod vedením Donalda Trumpa (a předtím do značné míry i Baracka Obamy) z globální scény přišel čas na asertivní zahraniční politiku, vyjádřenou na jedné straně vojenskými operacemi v okrajových mořích západního Pacifiku a na himálajské hranici s Indií, na druhé straně ambiciózní iniciativou Pásu a stezky.

Si Ťin-pchingovo myšlení

Na nadcházejícím sjezdu vystoupí Si Ťin-pching podle všeho definitivně z Tengova stínu. Zatím to nevypadá, že by se odhodlal k prolomení Tengových organizačních principů ohledně funkčních období a věkových limitů. Spekulace se týkaly zejména osudu nejbližšího Siova spojence Wang Čchi-šana, který by měl pro svůj věk odejít ze Stálého výboru Politbyra. (Čínský zpravodajský renegát v exilu Kuo Wen-kuej již na svém Twitteru zveřejnil složení nového SV Politbyra bez Wanga.) Zato je téměř jisté, že Siova politika bude na sjezdu zanesena do stanov Strany, nejspíše jako “Si Ťin-pchingovo myšlení” coby teoretický základ ideologie KS Číny. To by ho jako “teoretika” postavilo na stejnou úroveň s Mao Ce-tungem; Teng Siao-pchingova politika figuruje ve stanovách jen jako hierarchicky méně podstatná “teorie”.

V roce 2012 směřovala první cesta Si Ťin-pchinga ve funkci generálního tajemníka do jihočínského Šen-čenu, kde se rituálně poklonil nadživotní soše “architekta reforem” Teng Siao-pchinga. Po pěti letech vystoupí sám na symbolický piedestal svrchované moci nad nejlidnatější zemí světa. Vzhledem k asertivní politice, kterou zosobňuje, to bude mít při pošetilosti celé řady našich politiků citelné důsledky pro nás pro všechny.

Původní publikace tohoto článku: Hospodářské noviny