Velký bratr na steroidech. Čínská laboratoř digitálního leninismu

Digitální technologie měly posilovat osobní svobodu a usnadnit volnou komunikaci. V posledních letech však zjišťujeme, že přinášejí značná rizika. Problematické je především jejich užití korporacemi a vládami s autoritářskými sklony. Nikde však nejsou digitální technologie státními úřady využívány v takové míře jako v Číně, kde s nástupem Si Ťin-pchinga k moci v roce 2012 nastala éra „digitálního leninismu“. Termín politologa Sebastiana Heilmanna vypovídá o snaze režimu získat za pomoci digitálních technologií absolutní kontrolu nad obyvatelstvem a všechnu moc udržet v rukou Státostrany, jak si to kdysi přáli leninisté.

Pozor na policisty s brýlemi

Asi nejviditelnějším projevem snahy o absolutní kontrolu nad společností jsou všudypřítomné bezpečnostní kamery. V současnosti čínský stát vlastní 170 milionů kamer a v následujících třech letech se chystá svůj arzenál rozšířit o dalších 400 milionů kusů (pro srovnání: v roce 2014 bylo na celém světě asi 256 milionů bezpečnostních kamer). Nejedná se ovšem o běžné kamery, které pouze nahrávají videozáznam. Díky masivním investicím do vývoje umělé inteligence se Číně podařilo dostat na špičku nového oboru, a záznamy z kamer jsou tak ukládány do databáze, v níž se párují s informacemi získanými o občanech běžným úředním způsobem (matrika, trestní rejstřík).

Čínská policie je tak schopna dohledat, s kým jste se v posledním týdnu stýkali a kde jste byli. Kromě toho má nově k dispozici brýle schopné identifikovat kolemjdoucí. Vláda si totiž od vývoje kamer s umělou inteligencí slibuje schopnost předcházet kriminalitě. V budoucnu by kamery měly podezřelé osoby nahlásit jako nebezpečí.

Občané pod skenerem

Kromě kamer řízených umělou inteligencí, které se nacházejí na každém rohu, v dnešní Číně narazíme na policejní checkpointy každých pět set metrů, na zařízení k rozpoznávání obličejů na benzinových pumpách či na všudypřítomné bezpečnostní hlídky skenující pomocí aplikace v telefonu obličeje občanů. Lidé jsou navíc nuceni instalovat do svých mobilů aplikace, které vládě předávají informace o jejich aktivitě. Jedním z výsledků je, že se více než milion lidí bez řádného soudu nachází v převýchovných táborech, nazývaných „centrum pro rozvoj profesních dovedností“ – tak vypadá život v západočínské provincii Sin-ťiang, důležité kvůli nerostnému bohatství a strategické poloze. Oblast má ale problém. Místní muslimská etnika totiž projevují značný odpor vůči čínským přistěhovalcům. V roce 2014 se pak separatistické tendence podpořené mezinárodním islamismem staly záminkou pro vyhlášení „lidové války s terorismem“.

Po nástupu nového generálního tajemníka místního výboru komunistické strany Čchena Čchüan-kuoa v roce 2016 dosáhl útlak místních obyvatel nové úrovně. Nový vládce Sin-ťiangu totiž přišel vyzbrojen zkušenostmi z potlačování odporu v Tibetu a zaštítěn protiteroristickými zákony, které umožňují vůči podezřelým použít téměř jakékoliv metody. Klíčová je nicméně role technologických firem, které provincii využívají k testování nových produktů, za což dostávají miliardy z veřejného rozpočtu. Nikoliv náhodou se proti „orwellovské“ realitě v Sin-ťiangu ozývají hlasy západních akademiků i představitelů OSN.

Společenský kredit

V posledních letech se v Číně pomalu vyvíjí takzvaný systém společenského kreditu, tedy známka vyvozená z analýzy veškerých evidovaných činů daného člověka, počínaje nákupem po internetu až po dopravní přestupky. Ačkoli není jasné, jak konkrétně sběr a vyhodnocování dat vypadá, jisté je, že pokud máte dobré skóre, můžete získat různé slevy a jiné výhody, zatímco když máte skóre špatné, nemusíte třeba uspět s koupí letenky. Známý je i příběh čínského studenta, který nebyl přijat na školu kvůli špatnému společenskému kreditu svého otce, jenž se dostal na listinu dlužníků. Situaci přitom komplikuje existence hned několika systémů sociálního skóre, přičemž každý ovládá jiný technologický gigant.

Podle amerického právníka Jeremyho Dauma je tento systém zatím zaváděn spíše regionálně a každá provincie si pravidla upravuje podle svého. Ne vždy jsou přitom využívány špičkové technologie, často se jedná o papírové složky a formuláře se záznamy o dodržování zákonů. V provinciích Chu-pej a Če-ťiang úřady shromažďují především informace o podnicích. Pokud nějaká firma moc utrácí, bude jí omezen přístup k půjčkám. Jinde ovšem vznikají žebříčky „nejmorálnějších obyvatel“ ve vesnici. Na některých místech se dokonce hlasuje o tom, kdo se uplynulý rok nejlépe choval k rodičům nebo kdo nejvíce podporoval růst ekonomiky. Takový člověk má pak snazší přístup k bankovním půjčkám. Strana tak mimo jiné reaguje na poptávku po stanovení důvěryhodnosti konkrétních občanů v zemi, kde divoký kapitalismus vedl k obrovskému rozmachu podvodů a korupce. Proto se zdá, že Číňané vládní iniciativu kvitují s povděkem, a fakt, že dávají více moci diktatuře, neřeší.

Internetová suverenita

Klíčovou součástí digitálního leninismu je „internetová suverenita“. Pod tímto termínem se skrývá absolutní kontrola nad internetem, tedy vlastnictví infrastruktury, cenzura, omezování přístupu na nepohodlné stránky. Tento přístup je propagován každý rok na Světové internetové konferenci v čínském Wu-čenu. Ta probíhá zcela v režii země, která už třikrát po sobě získala titul státu s nejméně svobodným internetem, nicméně pro autokratické státníky je tento koncept suverenity samozřejmě líbivý. Západním korporacím typu Google, Facebook nebo Apple jde zase o peníze. Rády by si totiž ukrojily svou porci z čínského digitálního trhu, který dnes čítá něco přes 3,4 trilionu dolarů.

Digitální leninismus je vize, která bude čínským vedením prosazována minimálně několik dalších let. Zda projekt uspěje a komunistická strana získá kontrolu nad veškerým děním ve státě, ukáže čas. Číňané jsou však rok od roku nesvobodnější a organizovat protesty je stále těžší. Ekonom Yasheng Huang přesto tvrdí, že je situace lepší než v minulosti. Státní represe totiž dříve preventivně perzekvovala celé rodiny a spoléhala na neověřitelná tvrzení udavačů, což by přesnější metody sledování mohly omezit. Pokud ale za příklad vezmeme provincii Sin-ťiang, vidíme, že nový systém sice přesněji lokalizuje „hrozbu“, ale do převýchovných táborů pak stejně jdou celé rodiny.

Dodejme, že se čínské bezpečnostní systémy stále rychleji šíří do dalších zemí, a sinofuturismus se tak může brzy týkat i nás – pokud se například ocitneme v některém ze států, jež se čínskou mocenskou technologií inspirují.

Článek vyšel v časopisu A2 v čísle nazvaném Sinofuturismus

Publikace tohoto článku: A2, 12.9.2018