Prezident Zeman míří koncem týdne opět do lidové Číny na svou čtvrtou návštěvu v prezidentské funkci a v pořadí již sedmé setkání se svým čínským protějškem, generálním tajemníkem ÚV KS Číny Si Ťin-pchingem. Hlavním důvodem cesty bude jeho účast na čínském mezinárodním veletrhu Import Expo v Šanghaji.
Jedná se o vůbec první takový mezinárodní veletrh v ČLR. Jeho načasování, formát, ani účast zahraničních hostí nejsou náhodné. Veletrh se koná v době zostřující se obchodní války se Spojenými státy.
Ta je přímým důsledkem rozvojového modelu modelu ČLR, založeného na státem podporované exportní politice, která využívá otevřenosti cizích trhů v období globalizace, ale sama žárlivě střeží přístup na svůj vlastní domácí trh. Přirozeným výsledkem takové politiky je obrovský schodek v obchodní bilanci mezi ČLR a většinou ostatních států.
Obchodní schodek přitom nejsou jen suchá čísla. Podle nedávné studie vlivného amerického Institutu pro ekonomickou politiku vedl jeho růst od roku 2001, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace a získala prakticky neomezený přístup na americký trh, k likvidaci tří a půl milionů pracovních míst v USA.
Snad ještě větším problémem je nucený transfer technologií, který Čína vymáhá jako podmínku pro přístup na svůj domácí trh – pokud tyto technologie prostě nezcizí při útocích na americké korporátní počítačové sítě. Právě tento týden obvinilo americké ministerstvo spravedlnosti deset čínských armádních hackerů a jejich kompliců ze systematických krádeží leteckých technologií v USA a v Evropě.
Velkolepý veletrh importérů v Šanghaji má být čínskou odpovědí na stížnosti ohledně omezeného přístupu na čínský trh. Přítomnost českého prezidenta, spolu s premiéry Ruska, Pákistánu, Egypta, Vietnamu, Laosu, Keni a Gruzie, lze chápat jako politickou podporu čínskému vedení v jeho sporu s Amerikou. Tu ostatně Miloš Zeman jednoznačně vyjádřil již ve svém trochu bizarním projevu o “sázení jabloní v Lánech” na Čínském investičním fóru před dvěma týdny.
Problém takové “ekonomické diplomacie” spočívá mj. v tom, že ani politická družba s Čínou deficit vzájemného obchodu nesníží. Zatímco nepoměr mezi dovozem a vývozem je v případě USA asi 4:1, u většiny východoevropských zemí včetně ČR je to 10:1. V případě Srbska, které s ČLR pěstuje již léta spojenectví nazývané “ocelová družba”, je to dokonce neuvěřitelných 63:1!
Výsledky naší ekonomické diplomacie s Čínou jsou prostě v obchodě stejně nepřesvědčivé jako u těch mýtických čínských investic.