Západní demokratický svět si letos v červnu připomene 30. výročí masakru demonstrantů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. V samotné ČLR však ono rozhodující datum, 4. června (v čínštině vyjádřené číslicemi liou-s‘, 六四, které se staly synekdochou nevyřčeného), obestírá tísnivé mlčení.
Turbulentní rok 1989, který přinesl pád komunismu v celém sovětském východním bloku, sice v mnoha Číňanech vzbudil naději, pro čínskou komunistickou stranu byl však jen vyústěním předchozího vývoje, na nějž se již nějakou dobu připravovala.
Zejména poslední dva roky byly neklidné a vedoucí činitelé Strany se museli vypořádat s mnoha problémy, od masových nepokojů v tibetské Lhase až po liberály ve vlastních řadách. Jako hlavní příčina vzniku těchto společenských problémů byl ideologicky vymezen jev označovaný jako „buržoazní liberalizace“ (c‘-čchan ťie-ťi c‘-jou-chua, 资产阶级自由化). Podle stranických ideologů do Číny proudila po jejím otevření se světu spolu se západními myšlenkami, jež se sem dostávaly zejména prostřednictvím západní literatury, filmu či (populární i rockové) hudby. V roce 1989 přitom už březnový zásah čínské armády ve Lhase a vyhlášení stanného práva naznačovaly, že nejužší stranické vedení letos není v dobrém rozmaru.
Čínské tanky proti čínským občanům
Datum 4. června je dosud – a s čím dál větším důrazem – jedním z největších čínských tabu a nejcenzurovanějším mementem moderní čínské historie. Vyrovná se mu snad jedině velký hladomor z přelomu 50. a 60. let, přímý důsledek Mao Ce-tungovy politiky Velkého skoku.
Masakr demonstrantů převážně z řad studentů čínskou armádou totiž znamenal zásadní přelom ve vývoji Číny po zavedení Teng Siao-pchingovy politiky reforem a otevírání se světu. Představuje trauma, z něhož se generace, jež jej prožila, nikdy nevzpamatovala. Zásah armády definitivně ukončil veškeré naděje Číňanů na postupnou liberalizaci země, naději, která byla plodem nově zavedené politiky a uvolnění politických poměrů po konci Kulturní revoluce a smrti Mao Ce-tunga v roce 1976. Během 80. let se Čína po desetiletích izolace znovu otevřela „světu“, tedy především již zmíněným západním myšlenkám a hodnotám. Ty se zde – s jen částečným úspěchem – pokoušelo prosadit už tzv. Májové hnutí, jehož sté výročí Čína právě v tichosti „oslavila“.
Tehdejší protesty proti Versailleské mírové smlouvě, v jejíchž ujednáních západní mocnosti naprosto ignorovaly čínské nároky, odstartovaly „hnutí za novou kulturu“ (sin wen-chua jün-tung 新文化运动) zaměřené proti feudalismu a konfuciánským hodnotám. Toto hnutí mělo v poválečné Číně jediný cíl – modernizovat a posílit zemi, která se už od poloviny 19. století nacházela v područí západních mocností, Ruska a Japonska a jejich kolonizačních snah. Jedinou cestu k modernizaci země tehdy čínští reformátoři viděli v zavržení konfuciánské tradice a přijetí západních „vědeckých“ konceptů.
Se zvláštními čínskými rysy
Od tohoto pojetí modernizace se však později radikálně odklonil Mao Ce-tung, který základní koncepty a myšlenky marxismu-leninismu upravil pro čínské poměry mimo jiné tím, že kladl důraz na národní specifika a (značně selektivní) tradici. Odkaz Májového hnutí tak získal závažné trhliny, které se později měly už jen prohlubovat. Uvolnění 80. let 20. století sice znovu přineslo do Číny zvýšený zájem o vše západní a začala sem proudit západní literatura, filmy, hudba a spolu s tím i volnější životní styl městské mládeže, avšak vláda i Strana se k těmto jevům už od začátku stavěly odmítavě. Vedení se pokoušelo pronikání „západního myšlení“ zabránit prostřednictvím dvou větších ideologických kampaní, ta první, proti „duchovnímu znečištění“ (fan ťing-šen wu-žan jün-tung 反精神污染运动), probíhala v roce 1983, druhá, již zmíněná, kampaň proti „buržoazní liberalizaci“ začala v roce 1987. Definitivní přítrž tomuto jevu se však podařilo učinit právě až brutálním masakrem studentů a intelektuálů demonstrujících za svobodu na hlavním pekingském náměstí.
Relativní svoboda a otevřenost 80. let mezi mladou generací vedly k uvědomění, jak represivní čínský režim je, a otevřená atmosféra a částečná podpora liberálnějšího křídla Strany jim dávaly naději, že teď je ten správný okamžik, kdy se osud Číny může definitivně změnit. V klíčovém momentu však nakonec znovu zvítězila represe.
Společnost mírného blahobytu
Chabou záplatou, která měla zacelit rány v čínské společnosti, byl prudký ekonomický rozvoj, který následoval po slavné Teng Siao-pchingově „cestě na jih“ v roce 1992. Materiální dostatek měl zajistit, aby si lidé příliš nevšímali toho, co je za hranicemi jejich vlastního dvorku, a vedení doufalo, že ve chvíli, kdy se naplní materiální potřeby všeho obyvatelstva a společnost dosáhne všeobecného „mírného blahobytu“ (siao-kchang še-chuej 小康社会), poměry se stabilizují.
S odstupem let však nelze než konstatovat, že tento předpoklad se ukázal jako lichý. Zásadní rány tato teorie utržila od „odbojných menšin“, Tibeťanů a Ujgurů, kteří se i přes obecně narůstající životní úroveň nepřestávali bouřit. V letech 2008-09 se odehrála celá série nepokojů, jež vedly k současným tvrdým represím v Tibetu a Sin-ťiangu. V celé zemi navíc sílí napětí způsobené nepřeklenutelnými společenskými rozdíly mezi městem a venkovem a naprostou marginalizací venkovských migrantů, kteří přicházejí do měst za prací a doufají, že si pro sebe zajistí alespoň náznak onoho „mírného blahobytu“, který jim Strana a vláda už 30 let slibují.
Domácí situaci nijak nepomáhají ani megalomanské projekty současného prezidenta Si Ťin-pchinga realizované v rámci iniciativy “Pás a cesta“. Rozvoj domácí infrastruktury a přebudování čínských měst v moderní megapole se sice mohou zdát na první pohled působivé a příjemné, obyvatelstvo za to však platí mimo jiné alarmujícím znečištěním životního prostředí či rostoucími cenami, které brání skutečnému zvýšení životní úrovně většiny obyvatelstva. A velké zahraniční projekty sice v mnohých Číňanech vzbuzují hrdost na „velikou vlast“, nesou s sebou však ohromná finanční rizika a v posledních letech také zhoršující se renomé ČLR ve světě.
Nelze se proto divit, že odkaz “4. 6.” je pro čínskou komunistickou stranu jedním z největších strašáků a její vedení dělá všechno pro to, aby události s tímto datem spojené byly navždy zapomenuty. „Západní hodnoty“ už Čína 100 let po Májovém hnutí nepotřebuje, naopak vytváří si vlastní narativ interpretace světa, často zmiňovaný Si Ťin-pchigův „čínský příběh“, který má nyní ambice vyvážet do světa, ať už prostřednictvím projektů, jako je „Pás a cesta“, soft power v podobě popkultury „made in China“ nebo “sharp power“ v podobě pronikání reálného politického vlivu.