V minulém týdnu China Policy Institute publikoval krátkou analýzu, v níž přední odborník na moderní Tibet Robert Barnett působící na Columbia University v New Yorku bilancuje čínské působení v tibetských oblastech v uplynulých 66 letech.
Závěry, k nimž Barnett dochází, nejsou nijak optimistické. Mimo jiné zde zmiňuje, že
přístup do Tibetu je pro lidi zvenčí stále mnohem omezenější než do jakékoli jiné oblasti v rámci ČLR, většina Tibeťanů nemá žádnou šanci na získání pasu a vycestování do zahraničí a navenek nadále pronikají zprávy o demonstracích, zatýkání a sebevražedných protestech.
Rovněž zde připomíná zprávu o represích a zatýkání v Tibetu ve jménu „udržení stability“ (číns. wej wen, 维稳) již v loňském roce v předvečer 65. výročí tzv. „mírového osvobození Tibetu“ (číns. Si-cang che-pching ťie-fang 西藏和平解放) zveřejnila organizace Human Rights Watch.
1951: Dohoda o “mírovém osvobození”
23. května 1951 podepsala čínská komunistická vláda se zástupci tibetské vlády tzv. „sedmnáctibodovou dohodu“ (plným názvem „Dohoda Ústřední lidové vlády a místní vlády v Tibetu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu“, číns. Čung-jang žen-min čeng-fu che Si-cang ti-fang čeng-fu kuan-jü che-pching ťie-fang Si-cang pan-fa te sie-i 中央人民政府和西藏地方政府关于和平解放西藏办法的协议), na jejímž základě byl Tibet přičleněn k Čínské lidové republice. Čínská vláda se v dohodě mimo jiné zavázala, že politický systém v Tibetu zůstane nezměněn a nedojde k omezení moci představitelů místní vlády v čele s dalajlamou, ke změně společenského zřízení, ani k omezování náboženských svobod. Přestože ČLR tuto smlouvu, jež byla tibetskou stranou podepsána za značně sporných podmínek, dodnes využívá jako hlavní argument, jímž legitimizuje svou svrchovanost nad Tibetem, některé body smlouvy nebyly nikdy naplněny.
Březen 1959: tibetská revolta
Ujednání obsažená ve smlouvě pak přestala definitivně platit po tibetském povstání v březnu 1959, v jehož důsledku se dalajlama rozhodl odejít do indického exilu. Dalajlamova role se v rámci čínské politiky vůči Tibetu a stranické rétoriky v uplynulých desetiletích přirozeně měnila, nicméně v současné stranické hantýrce je 14. dalajlama označován za „separatistu“ či dokonce „teroristu“ a on a jeho „klika“ jsou považováni za hlavní příčinu všech problémů v tibetsko-čínských vztazích. Pod záminkou vymýcení „skrytých hrozeb“ vedoucích k podněcování separatistických myšlenek tak v Tibetu v posledních letech podle HRW opět narůstá represe, jak dokazují zdokumentované případy Tibeťanů zatčených za „ve většině případů pokojné [občanské] aktivity“.
A současnost: šikana ve jménu stability
Zpráva z loňského roku, na níž se spolu s několika kolegy podílel také Barnett, jednoznačně ukazuje „snižující se míru tolerance [čínských] úřadů vůči svobodnému vyjadřování a shromažďování, jež by mělo být zaručeno na základně mezinárodního práva.“ Represe se podle studie týkají zejména nenásilných občanských protestů, převážně ve venkovských oblastech. HRW získala informace o celkem 479 spolehlivě ověřených případech zatčení pro „politické přečiny“ mezi lety 2013-15. 153 osob ze všech zdokumentovaných případů bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody, průměrná délka trestu je 5,7 let. Zpráva upozorňuje mimo jiné na to, že většina případů se vztahovala k aktivitám, které v minulosti nebyly považovány za politicky citlivé a zatčení pocházejí ze segmentů tibetské společnosti, které dříve nebyly spojovány s disentem.
Zatímco v 80. letech představovali až 90 % zatčených z politických důvodů mniši a mnišky, nyní významné skupiny zatčených zastupují vůdčí osobnosti místních komunit, aktivisté v oblasti ochrany životního prostředí, vesničané podílející se na organizaci společenských a kulturních akcí a také lokální zpěváci a spisovatelé. Mniši a mnišky však stále představují téměř 40% z oněch 479 případů.
Nárůst počtu zatčených ve venkovských oblastech souvisí právě se zaváděním nové politiky zaměřené na „udržení stability“ v tibetských oblastech. Od roku 2011 vláda zpřísnila kontrolu a zvýšila dozor na lokální úrovni, v jednotlivých vesnicích a klášterech, kde byl navýšen počet personálu v rámci státního aparátu, policie i ozbrojených složek, a zavedeny nové správní mechanismy s důrazem na bezpečnost a propagandu.
Nejen za politiku zatýkán je Tibeťan
Zpráva zmiňuje, že důvodem k zatčení a odsouzení k nepodmíněnému trestu může být dokonce i citlivý text či obrázek v telefonu či počítači. Nejvyšší sazby pak dostávají lidé, jimž bylo prokázáno napomáhání při protestu formou sebeupálení a organizátoři lokálních protestů proti otevírání dolů, státním stavebním projektům apod. Jedná se tedy o aktivity, které „nejsou explicitně politicky zaměřené a nijak přímo nezpochybňují svrchovanost státní moci.“ Ze zprávy také vyplývá, že po celé Tibetské náhorní plošině panuje poměrně značná celková nespokojenost tibetského obyvatelstva v oblasti politické, kulturní i environmentální. Za zmínku stojí také fakt, že 14 osob na následky zatčení zemřelo, buď přímo ve vazbě nebo těsně po propuštění. Represe jsou tedy hlavním prostředkem, jímž se čínská vláda snaží v tibetských oblastech „udržet stabilitu“ a zabránit podobně rozsáhlým a částečně i násilným protestům jako byly ty v roce 2008. Tato politika však zřetelně vede k dalšímu nárůstu nespokojenosti mezi tibetským obyvatelstvem, zejména ve venkovských oblastech, a znovu tak dochází k posilování onoho více než 60 let trvajícího koloběhu represe a protestu.
Kdyby…
Robert Barnett ve své bilancující zprávě pro CPI i přesto nachází určitou naději, jež se odvíjí od skutečnosti, že „obě strany [tj. čínská a tibetská] mají – alespoň na papíře – souměřitelné cíle“, jímž je autonomie Tibetu v rámci ČLR. Problém je však v samotné definici této „autonomie“ a také ve vymezení území, jehož se má týkat (ČLR za „Tibet“ považuje pouze Tibetskou autonomní oblast, zatímco Tibeťané, včetně exilové vlády, označují jako „Tibet“ výrazně větší území zasahující do čínských provincií Kan-su, Čching-chaj, S‘-čchuan a Jün-nan). Podle Barnetta by ke zvýšení spokojenosti tibetského obyvatelstva
stačilo povolit buddhistická učení, uvolnit zákaz vyznávání víry pro studenty a státní úředníky, zrušit proti-dalajlamovskou rétoriku a nenutit nomády se usazovat.
Čínská vláda však místo toho pokračuje ve své „evidentně kontraproduktivní strategii“. Důvodem je nesmírný strategický význam tibetských území pro Čínu. Jedná se o rozsáhlé území, které pro Čínu představuje zejména nenahraditelný zdroj pitné vody. Navíc Himálaj tvoří přirozenou hranici, která ČLR jasně odděluje od jejích jižních a západních sousedů. Pro Čínu tedy Tibet není romantickou Šangrilou, nýbrž klíčovou otázkou národní bezpečnosti a také soběstačnosti s ohledem na některé významné přírodní a energetické zdroje.