Nový investor na české scéně, čínská společnost CEFC se svým „předsedou“ Jie Ťien-mingem, jinak novým poradcem prezidenta Zemana, je zajímavý útvar, jehož aktivity nejsou zdaleka čistě ekonomické. LN nedávno poukázaly na možné propojení CEFC s čínským vojenským zpravodajstvím a její myšlenkovou spřízněnost s militantními čínskými nacionalisty. Pro úplnost stojí za to přiblížit čtenářům i postoj CEFC v čínských vnitropolitických diskuzích.
Již dříve zmíněný strategický analytik „nevládní“ a „neziskové“ divize CEFC, jinak důstojník čínského letectva Taj Sü, je současně i ředitelem Výzkumného ústavu námořní bezpečnosti a spolupráce, poněkud záhadného think-tanku, o němž je známo pouze to, že sídlí na ostrově Chaj-nan, tedy jedné ze základen CEFC a místě, kde se v souvislosti s rostoucím napětím v Jihočínském moři propojují militantně nacionalistické a energetické zájmy ČLR.
Taj Süho think-tank nemá webovou stránku ani fyzickou adresu, a je tak podle převládajícího názoru v Číně jen dalším virtuálním projektem „neziskového“ křídla CEFC. Členem jeho kádru je i analytik jménem Ma Čung-čcheng. Skutečnost, že není známa jeho fotografie a znaky v jeho jméně se čínsky vyslovují stejně jako „věrný marxismu-leninismu,“ někteří pozorovatelé vyvozují, že se jedná o fiktivní postavu, a možná jde dokonce o alter ego samotného Taj Süho. Tak či onak jsou Ma a další analytici Taj Süho think-tanku častými komentátory politického dění a zastánci prorežimního levicového neoautoritářství. Ilustrativní je jejich postoj v debatě o konstitucionalismus, která se v Číně odehrála po nástupu Si Ťin-pchinga k moci na podzim roku 2012.
Čekání na ústavní vládu
Konstitucionalismus a zákonnost moci je jednou z elementárních otázek moderní čínské politiky, která se řeší od samých počátků úsilí o modernizaci na sklonku 19. století. Během Sta dní reforem v roce 1898 se přední čínští vzdělanci snažili přimět císaře éry Kuang-sü (1871-1908) k zavedení konstituční monarchie. Dvůr sice tuto iniciativu krvavě potlačil, avšak v následující dekádě byl okolnostmi přinucen začít konstitucionalizaci uskutečňovat.
Po vyhlášení Čínské republiky roku 1912 a vzniku politických stran coby nových společenských aktérů se problém konstitucionalismu změnil v otázku, v jakém vztahu má být k legislativě vládnoucí politická strana. Zásadní přístup formuloval ve 20. letech Sunjatsen, když pod vlivem sovětských poradců z Kominterny přetvořil vzmáhající se Národní stranu (Kuomintang) podle leninského modelu na centralizovanou a militarizovanou organizaci.
Definoval také princip tzv. řízené vlády, kdy se vládnoucí politická strana stává na přechodné období jakýmsi poručníkem ústavy a neomezenou mocensko-politickou silou, která má postupně dovést zemi k plné demokracii a ústavní vládě. Řízenou vládu pak Kuomintang v čele s Čankajškem po převzetí moci roku 1928 skutečně zavedl, což však v praxi znamenalo diktaturu s využitím plné škály brutálních totalitárních nástrojů. Leninský stranický stát adaptovaný Kuomintangem na čínské poměry tak vlastně přejal mnohé rysy tradičního společensko-politického řádu, jen místo zbožštělého císaře na jeho špici stojí moderní politická organizace. Tento model nazval politolog Čeng Jung-nien z National University of Singapore výstižně „organizační císařství.“
Jako politická síla nad rámec ústavy, která používá státní instituce k prosazení své moci, vládne od roku 1949 i Komunistická strana Číny. Na rozdíl od Československa není „vedoucí úloha“ KS Číny v ústavě přímo zakotvena, zmíněna je pouze v preambuli. Strana dokonce není ani oficiálně registrována jako politická organizace, na rozdíl od několika dalších stran tzv. „demokratické jednotné fronty.“ Ústava a zákony ČLR nicméně obsahují garance demokratických voleb, lidských práv a svobody slova, tisku, shromažďování či sdružování, jak je to pro „lidové demokracie“ běžné.
V reálné rovině však vládne Strana, respektive její jádro tvořené politicko-ekonomickou oligarchií provázanou komplikovanou sítí více či méně čitelných vazeb. Při důsledné implementaci nominálně platných zákonů by stranická oligarchie samozřejmě brzy ztratila mocenský monopol a musela by se podřídit ústavě a dalším psaným normám. Tedy něco, co Číňanům různé formy vlád slibují již přes sto let, ale co by ve skutečnosti bylo pro KS velmi riskantním krokem.
Ústavnost vlády je tak nevyřešené inherentní dilema stranického státu, které se kromě teoretické politické debaty a reformních iniciativ typu Charta 08 prakticky promítá i do všech rovin života země – od rozmachu molochů typu CEFC přes milióny lidí vysídlených v zájmu developerských projektů firem komunistických aparátčíků až třeba po prodavače melounů umláceného k smrti pomocníky veřejné bezpečnosti v Chu-nanu v létě 2013. A Strana si je dobře vědoma, že zákonnost státní moci se může v situaci, kdy se Číňané rychle mění z poddaných v občany, stát důležitějším kritériem pro toleranci vlády, než je prosperita či nacionalismus.
Reformní naděje…
Spor o demokratizaci a konstitucionalismus se proto odbývá i v prominentních vrstvách čínské mocenské pyramidy. Zastáncem ústavní vlády je například Li Žuej, v 50. letech tajemník Mao Ce-tunga, jenž si za kritiku katastrofálního Velkého skoku (1958-1961) odseděl 20 let, avšak stále patří mezi stranickou elitu. V roce 2007 dopisem apeloval na generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa, aby byla Strana podřízena zákonnému rámci, a nikoli naopak.
Podobně i Sie Tchao, bývalý místopředseda prestižní Lidové univerzity, napsal ve stejném roce ve stranickém Jen-chuang čchun-čchiou, že korupci lze v Číně vymýtit pouze zavedením ústavní vlády a sociální demokracie evropského typu. Sie varoval Stranu před opakováním historických chyb Kuomintangu, který diktatura a korupce stranického státu dovedly ke ztrátě lidové podpory, a tím i k porážce v občanské válce a následnému exilu na Taiwanu.
Poslední kolo této pereniální debaty odstartoval sám Si Ťin-pching krátce po svém nástupu k moci na začátku prosince 2012 při oslavách 30. výročí schválení stávající, v pořadí čtvrté, čínské ústavy z roku 1982. V projevu citoval právě její pasáž stanovující, že žádná organizace ani jedinec nesmí porušovat ústavu ani zákony, že v Číně musejí vzniknout mechanismy omezení a dohledu nad mocí, a že každé porušení ústavy a zákona musí být prošetřeno.
Si Ťin-pchingovo povzbudivé entrée mobilizovalo zastánce konstitucionalismu. Následovalo několik silných výzev k dodržování ústavy, např. petice sedmi desítek veřejných intelektuálů, jejímž autorem byl profesor práva na Pekingské univerzitě Čang Čchien-fan. Po Novém roce 2013 přineslo několik periodik články na podporu autority ústavy, například Jen-chuang čchun-čchiou nebo tiskový orgán Ústřední stranické školy Süe-si š´-pao.
Novoroční esej v často velmi otevřeném a investigativním Southern Weekly dokonce parafrázovala Si Ťin-pchingův ústřední slogan o velkolepém snu čínského národa o národním obrození tak, že nejdůležitější podmínkou pro uskutečnění čínského snu je konstitucionalismus: pouze až bude zavedena ústavní vláda a politická moc bude podléhat dohledu, budou moci Číňané svobodně žít své životy a vybudovat svobodný a silný národ. Právě článek v Southern Weekly však přinesl zlom v debatě o konstitucionalismu. Esej byl cenzurou „zharmonizován“ s vládní propagandou, a po úniku kauzy do blogosféry byly pak potlačeny i skromné demonstrace v několika městech za větší svobodu tisku.
… a protiúder neoautoritářů
V květnu 2013 přišel protiútok antikonstitučního tábora. Stranická periodika Rudá vlajka a Výstavba strany bystře odhalila, že hlavním cílem konstitucionalismu je zrušení vedoucí úlohy strany ve společnosti, a odmítla jej jako kapitalistický vynález, který se na rozdíl od „socialistické zákonnosti“ nehodí do čínských podmínek.
Začátkem srpna se třemi články v zahraniční edici Lidového deníku do debaty zapojil i Ma Čung-čcheng a jeho kolegové z Taj Sü think-tanku. Podle nich jádro čínské ústavy spočívá právě v preambuli a obecných principech, které definují Čínu jako „socialistický stát řízený demokratickou diktaturou lidu,“ tedy přímo řečeno jako stranický stát. Vědecké poznatky historického materialismu a dialektického materialismu podle analytiků CEFC dokazují, že Strana je zástupcem zájmů a vůle lidu, a oddělit ústavu od strany a vůle lidu by bylo nemarxistické. Je tedy třeba implementovat „socialistickou ústavnost,“ totiž zdokonalit vládu Strany na všech úrovních tak, aby skutečně sloužila lidu. Jinými slovy, podle Ma Čung-čchenga je řešením dilematu zákonnosti moci posílení principů stranického státu. V podobném duchu napsal autor ještě několik vlivných článků, poslední v listopadu 2014.
Neoautoritářští odpůrci konstitucionalismu tak nakonec nepříliš překvapivě získali navrch a tím prozatím skončila dosud poslední společenská debata na závažné politické téma. Od té doby se možnosti otevřené diskuze setrvale zmenšují, neboť současně s upevňováním Si Ťin-pchingovy moci dochází k omezování celého spektra svobod, k pronásledování nepohodlných právníků, novinářů, veřejných intelektuálů, náboženských a etnických menšin a dalších skupin.
Ma Čung-čchengova práce má však i mezinárodně politický přesah, který by měl být obzvláště zajímavý pro českou společnost. V jednom ze svých článků interpretuje Ma tzv. liberální konstitucionalismus jako nástroj Západu v propagandistické válce proti Číně. Podle něj vznikla čínská vlna konstitucionalismu díky podpoře různých nadací financovaných americkými tajnými službami, které chtějí v Číně svrhnout socialismus a nastolit moc globálního amerického kapitálu. V podobném duchu varuje v řadě dalších článků před hrozbou „barevných revolucí.“
Ma Čung-čcheng doslova píše: „Mocný Sovětský svaz kdysi vojensky zatlačoval Spojené státy, avšak od 80. let se postupně rozpadl pod útokem dvou zbraní informační a psychologické války – „demokratického socialismu“ a „konstitucionalismu.““ Tento Maův argument hraje hned na dvě citlivé struny čínského kolektivního vědomí a historické paměti – strach z rozpadu veliké a jednotné Číny, a z následné ztráty perspektivy na její supervelmocenské postavení, které dychtivě očekává naprostá většina Číňanů.
Čínská ústavnost s českými rysy
Ma Čung-čcheng kromě think-tanků CEFC působí i ve dvou dalších, podobně kryptických pseudoakademických uskupeních. Obě byla založena na počátku 90. let, tedy nedlouho poté, co Strana po brutálním ukončení uvolněných 80. let masakrem Tchien-an-menu začala opět věnovat zvýšenou pozornost ideologii a propagandě. První z nich je Společnost pro rozvoj čínské kultury, jejíž misí je mimo jiné „zvyšovat statut a vliv čínského národa ve světě.“ Avšak Společnost zároveň prohlašuje, že v úsilí o uskutečnění velkého snu čínského národa o národním obrození jsou „základními zbraněmi“ maoismus a teorie socialismu s čínskými rysy.
Ma Čung-čcheng je dále pracovníkem Centra výzkumu světového socialismu založeného při Čínské akademii společenských věd v roce 1994. Zajímavé je již samo složení organizace – působí v ní kromě akademiků například i odborníci z Oddělení mezinárodních styků KS Číny, agentury Nová Čína nebo z Ústřední stranické školy. Centrum v dubnu tohoto roku například uspořádalo mezinárodní konferenci o zhoubném vlivu historického nihilismu na světové dění.
Vyhraněně protidemokraticky a proautoritářsky smýšlející think-tank pod vedením „strategického analytika“ CEFC je tedy úzce spřízněn se státními propagandistickými složkami zaměřenými na pozitivní ovlivňování světového mínění o čínském politickém zřízení a na šíření čínského světonázoru. Toto spojení je navíc kryto gigantickou finanční mocí armádního konglomerátu napojeného na vojenské zpravodajství a na radikální čínské nacionalisty. A tato ideově-mocenská mašinerie nyní proniká za přímé podpory českých nejvyšších ústavních činitelů do českého prostředí, kde nachází dostatek prostoru pro své vlivové operace. Je tedy na místě se ptát, zda se na situaci u nás také nezačínají vztahovat otázky z čínské konstituční debaty, jmenovitě o vztahu mezi ústavou a ústavními činiteli.