Čína si za poslední dvě desetiletí vybudovala vlastní verzi státem kontrolovaného internetu. Osvědčila se natolik, že se ji nyní snaží v rámci konceptu „internetové suverenity“ prosazovat jako model i na mezinárodní scéně.
Internet jako nástroj společenské kontroly
V srpnu roku 2000 přednesl tehdejší americký prezident Bill Clinton neformální projev na Univerzitě Johna Hopkinse, v němž se pokusil vylíčit udělení trvalé doložky nejvyšších výhod Čínské lidové republice navzdory zhoršující se situaci na poli lidských práv v optimistickém světle. Neomezený přístup čínského zboží na americké trhy prý bude prospěšný pro americkou ekonomiku a povede k demokratizaci Číny.
„V novém století se bude svoboda šířit mobilními telefony a kabelovými modemy,“ prohlásil na přelomu tisíciletí Clinton. „Víme, jak internet proměnil Ameriku, a to už přitom je otevřená společnost. Jen si představte, jak dalece může změnit Čínu.“
V témže projevu padl jeho okřídlený, v následujících letech hojně citovaný bonmot, že snaha o kontrolu internetu je jako pokoušet se „přibít pudink hřebíkem na stěnu.“
O šestnáct let později prohlásil loni generál Čchiao Liang 乔良, proslulý v Číně doktrínou války „přesahující všechny limity“ (čchao-sien čan 超限战), při autogramiádě své nové knihy o čínsko-americké strategické rivalitě, že „internet nakonec rozmetá americkou mocenskou hegemonii“.
Téhož roku jmenoval prezident Si Ťin-pching sebe sama do čela Vedoucí skupiny Ústředního výboru pro internetovou bezpečnost a informatizaci (Čung-jang wang-luo an-čchuän che sin-si-chua ling-tao xiao-cu 中央网络安全和信息化领导小组) a určil, že Čína se musí v nejbližší době proměnit z „velké internetové mocnosti“ v „silnou internetovou mocnost“.
Propast mezi optimistickým Clintonovým projevem a současnou čínskou realitou vyjadřuje nejen časový odstup šestnácti let, ale také širší debatu mezi „techno-optimisty“ a skeptiky. První předpokládají, že internet povede automaticky ke globální demokratizaci, druzí namítají, že převratné nové technologie se dají stejně dobře použít pro rozšiřování prostoru svobody jako pro upevňování diktatur. (Druhý názor asi nejvýrazněji dlouhodobě artikuluje běloruský analytik Jevgenij Morozov.)
Čínský experiment s přibíjením pudinku na zeď poskytuje v této diskuzi prostor pro oba argumenty. Internet v Číně skutečně nebývale rozšířil, alespoň zpočátku, prostor pro relativně svobodné vyjádření názorů. Autor čínské Charty 08, nositel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po kdysi prohlásil, že internet je „Božím darem pro čínskou společnost.“ Liou nicméně sám nyní pobývá již devátý rok ve vězení a celková situace v Číně dává v posledních letech za pravdu spíše pesimistům. Pojetí internetu jako nástroje společenské kontroly a posilování moci státu na úkor jednotlivce se navíc čínskou zásluhou stále více prosazuje i v mezinárodním měřítku.
Velká zeď proti informační hegemonii
Rozvoj internetu v Číně může sloužit jako metafora pro celý současný čínský hybridní systém. Po počátečním váhání a vnitřních diskuzích, nakolik může celosvětová síť ohrozit samotnou existenci systému vlády jedné strany, převládl pragmatický závěr, že internet je nezbytný pro zapojení Číny do procesu globalizace a její další hospodářský rozmach, který je zase nutným předpokladem pro udržení moci Komunistické strany.
Peking také od samého počátku na rozdíl od Clintona věřil, že v kvasi-totalitním systému se dá na stěnu přibít třeba i ten pudink. Při pohledu zpět se zdá, že se čínským soudruhům skutečně podařilo celkem zdařile kooptovat do nominálně komunistického systému internet, tak jako se jim podařilo kooptovat i celý kapitalismus. Proces systémové kooptace zdánlivé cizorodých prvků ovšem předpokládal jejich důkladnou revizi. Čínský internet, stejně jako čínský kapitalismus, jsou dosti odlišné od svých protějšků jinde ve světě.
První internetové spojení v Číně bylo navázáno v roce 1994. Pravidelné internetové služby zahájily provoz v lednu 1996. Počet uživatelů byl v té době pochopitelně minimální, ale Čína začala již v srpnu téhož roku pro jistotu systematicky blokovat vybrané zahraniční servery. V roce 1997 se pro čínskou internetovou cenzuru poprvé ujal termín „Velká [čínská internetová] zeď“ (Great Firewall) na základě článku v časopisu Wired. Historický článek cituje představitele jednoho z prvních poskytovatelů internetových služeb (ISP) v Číně, jakéhosi Sia Chunga:
Síť, která umožňuje jedincům, aby si dělali co chtějí, drze chodili, kam se jim zamane, je hegemonistická síť, která poškozuje zájmy ostatních. [Termín „hegemonistický“ nahrazuje postupně od 90tých let v čínském propagandistickém žargonu výraz „imperialistický“ jako epiteton constans pro Spojené státy.] O tom není pochyb, internet je informační kolonie. Jakmile se ocitnete na síti, máte před sebou hegemonii angličtiny.
Tyto obavy zjevně nesdíleli běžní uživatelé. Internet se stal koncem 90tých let více než jinde ve světě součástí životního stylu. Počet uživatelů exponenciálně rostl, ze 150 tisíc v roce 1996 na současných 731 miliónů.
Spolu s počtem uživatelů rostla i internetová zeď. Její hlavní součástí se stal projekt Zlatý štít (Ťin-tun 金盾), vybudovaný v letech 2003 – 2006 (s vydatnou pomocí západních firem jako Cisco), a od té doby stále rozšiřovaný. Zlatý štít poskytuje plně automatizovaný systém monitorování a cenzury čínského internetu na základě filtrování klíčových slov, celých IP adres a dalších technologických postupů. Google byl v Číně poprvé blokován na pár dní v září 2002. YouTube zablokoval Zlatý štít po nepokojích ve Lhase v roce 2008, Facebook a Twitter po násilnostech v Sin-ťiangu v roce 2009.
Zahraniční servery se dají celkem snadno blokovat automatizovaným systémem, jako je Zlatý štít. Horší je to s domácími čínskými diskuzemi v blogosféře a na sociálních sítích. Jejich uživatelé (síťo-občané, wang-min 网民) se naučili obcházet zablokovaná klíčová slova důmyslnými neologismy a narážkami. Namísto tabuizovaného „4.června“ (výročí masakru na Tchien-an-men) mohou napsat „35.května“ a podobně. Ke kontrole neustále se měnícího slovníku na čínském internetu je zapotřebí lidské síly – a pořádného množství. Podle některých odhadů zaměstnávají čínské úřady až dva miliony lidí k dozoru nad internetovými diskuzemi, v nichž za užití speciálního softwaru vyhledávají a mažou nevhodné příspěvky.
Velká data pro digitální distopii
Cenzura na čínském internetu je nepříjemná, ale nepředstavuje pro uživatele ten největší problém. Při všem filtrování a blokování je na čínském webu stále k dispozici mnohem víc informací než v tradičních médiích, a internet tak v tomto směru sehrává veskrze pozitivní roli. Automatizovaná cenzura se navíc dá poměrně snadno obcházet pomocí VPN (Virtual Private Network), celkem jednoduchého řešení poskytujícího šifrovaný „tunel“ na speciální servery v zahraničí, odkud mohou čínští „síťo-občané“ surfovat, jak se jim zlíbí dále po hegemonistických sítích. Služby VPN bývají pravidelně v napjatých obdobích, jako jsou citlivá výročí či stranické sjezdy, částečně blokovány, ale jinak je – až donedávna – čínské úřady tolerovaly, jednak jako ventily pro rostoucí střední třídu, jež jeví stále větší známky netrpělivosti s internetovou cenzurou, jednak jako nezbytnost pro cizí i domácí společnosti v hospodářském styku.
Zásadnější problém představuje internetová manipulace a zneužívání počítačových sítí a „velkých dat“ ke kontrole obyvatel ze strany dotěrného režimu. Čínské vedení se zprvu snažilo na internetu pouze předcházet škodlivým dopadům politicky nesprávných názorů na své „masy“. Rychle však zjistilo, že státem kontrolovaný internet se dá využít i k prosazování názorů politicky správných. Vedle mazání nepohodlných příspěvků se dají nenápadně implantovat i příspěvky podporující oficiální linii a udávat tak tón zdánlivě spontánním diskuzím. Tuto úlohu plní především tzv. padesátníkáři (wu mao tang 五毛党), pojmenovaní podle odměny, kterou zprvu dostávali za své prorežimní příspěvky (sazba se podle všeho od té doby zvýšila, a někteří padesátníkáři dnes podle dostupných informací operují již i na plný úvazek.)
Státem kontrolovaný internet se ovšem dá zneužít k ještě sofistikovanějsím způsobům ovládání obyvatelstva. Čínské úřady odpočátku využívaly monitorování internetu k identifikaci potenciálních „nepřátel“. V roce 2015 pobývalo podle údajů Reportérů bez hranic v čínských vězeních 84 bloggerů (spolu s 23 novináři). Nástup technologií „velkých dat“ potom umožnil, alespoň teoreticky, systematické sledování prakticky veškerého čínského obyvatelstva na základě automatizované analýzy kumulovaných údajů shromážděných z různých zdrojů na počítačových sítích.
Při absenci většiny velkých mezinárodních internetových společností jako Google, Facebook či Twitter se na čínském internetu vyvinuly jejich domácí obdoby jako Baidu, Weibo nebo Renren. Některé z nich přitom zdaleka nejsou jen klony svých mezinárodních protějšků. S využitím specifik místního trhu často poskytují kombinaci nejrůznějších služeb daleko nad rámec aplikací, které je původně inspirovaly.
Typická je v tomto ohledu aplikace WeChat (Weixin 微信) společnosti Tencent. Na pohled vypadá jako čínská obdoba oblíbené služby WhatsApp, ale spojuje v sobě celou řadu dalších funkcí včetně mobilního bankovnictví, rezervací ubytování a dopravních prostředků a taxi, nákupů na síti apod. Služba je natolik užitečná, že často obstará pro běžného uživatele většinu jeho operací na síti uvnitř jediné aplikace.
Odvrácenou tváří podobných užitečných služeb je, že o svých uživatelích shromažďují obrovské množství informací bez zákonné povinnosti ochrany osobních dat, repektive při zákonné (i extralegální) povinnosti tato data sdílet s příslušnými orgány centralizovaného státu.
V roce 2014 zveřejnila čínská vláda návrh na „vybudování upřímnosti“ v hospodářském, společenském a politickém styku. Tato zvláštní formulace stojí za pilotními programy systému „společenského kreditu“ v některých čínských městech. Systém přiděluje (nebo ubírá) body na základě různých informací z dostupných databází jako jsou bankovní operace, ale i drobné přestupky nebo aktivity na internetu. Výsledný profil má potom každodenní důsledky pro běžný život hodnoceného jednotlivce, například jeho kariérní postup v zaměstnání nebo přístup k některým službám, jako jsou letenky nebo jízdenky na vlak.
Jedná se vlastně o jakousi obdobu kádrových materiálů na elektronických steroidech. Namísto hlášení z uličních výborů a ze zaměstnání vznikne automatický kádrový profil na základě strojového vyhodnocení agregovaných „velkých dat“ z nejrůznějších zdrojů, včetně průřezu chování na internetu. Systém se má rozšířit na veškeré obyvatelstvo do roku 2020. Ve svých důsledcích by mohl vést ke skutečně orwelovské dystopii (týdeník Economist nedávno celý projekt shrnul pod titulkem “Čína vyvinula digitální totalitní stát). Zatím je systém v počátcích, a není zdaleka jasné, zda je vůbec proveditelný po technické a organizační stránce. Ale čínské úřady neradno podceňovat; na internetu i jinde projevují výjimečný dar přibíjet pudink hřebíkem na zeď.
Internetová suverenita
Kontrola na internetu i v reálném životě značně přitvrdila od nástupu Si Ťin-pchinga k moci na konci roku 2012. Jedním ze zajímavých rysů jeho vlády je snaha systematizovat mechanismy společenské kontroly po legislativní stránce. Represivní opatření probíhala dříve více méně ad hoc, často v rozporu s čínským právním řádem, do něhož se v otevřenějších obdobích vloudily některé liberálnější přístupy. Současná čínská ústava byla například schválena začátkem 80tých let, což bylo jedno z nejotevřenějších období v dějinách komunistické Číny.
Si Ťin-pching se snaží sjednotit administrativní praxi s legislativním rámcem tak, že přizpůsobuje zákon tvrdé realitě všedního dne. Řada pozorovatelů si zpočátku vykládala princip „vlády prostřednictvím zákona“ (i fa č‘ kuo) nadějně jako čínskou podobu vlády zákona; někdy tak byl dokonce překládán i termín samotný. Ve skutečnosti je Si Ťin-pchingův přístup právě opačný: zákony jsou tu od toho, aby vyjadřovaly vůli Strany. Sémantické nuance (a jejich velmi reálný dopad v běžném životě) se vyjasnily během důležité diskuze o ústavnosti v roce 2013, jejíž závěr byl, že Strana stojí nad ústavou (v diskuzi se výrazně angažoval jako stoupenec tvrdé linie také „strategický poradce“ společnosti CEFC Taj Sü 戴旭). Následovala série legislativních opatření, která kodifikují a upevňují represivní praxi čínských úřadů.
V oblasti internetu se to projevilo několika důležitými zákony schválenými v rychlém sledu v posledních dvou letech. V červenci 2015 vstoupil v platnost Zákon o národní bezpečnosti, který kromě obecných ustanovení o „obraně lidově demokratické diktatury a socialismu s čínskými rysy“ (článek 1) požaduje také „udržování internetové suverenity, bezpečnosti a rozvojových zájmů [na internetu]“ (článek 25). Protiteroristický zákon z ledna 2016 vyvolal značný rozruch kvůli požadavku v původním návrhu (článek 15) na instalaci skrytého přístupu (back doors) pro bezpečnostní orgány do systémů internetových poskytovatelů. Konečná verze článek 15 vypustila, ale začlenila prakticky identické ustanovení v zaobalenější formulaci v článku 18. V červenci tohoto roku má potom vstoupit v platnost Zákon o kybernetické bezpečnosti, který dále rozvíjí koncept „internetové suverenity“. V praktické rovině doplnila v posledních týdnech tuto „legislativní smršť“ pro běžné uživatele razie proti poskytovatelům VPN, kteří operují po léta v šedé zóně na pomezí zákona.
Dodatečně naoktrojovaný legislativní rámec tak završil budování státem kontrolovaného internetu, probíhající na technické a politické rovině od roku 1996, především v podobě „Velké čínské internetové zdi“. Nedávný komentář v polooficiálních Global Times shrnul pocit zadostiučinění nad vykonaným dílem:
K zavedení mantinelů na síti pro malé množství zahraničních stránek se škodlivým obsahem při současném zachování konektivity mezi čínským internetem a ostatním světem je zapotřebí sofistikované kapacity. Čína toho dosáhla – může komunikovat s okolním světem, zatímco názory ze Západu nemohou snadno pronikat do Číny.
Tato formulace přehledně vystihuje čínskou taktiku nejen na internetu, ale i v ekonomice a dalších oblastech: využít uzavřeného čínského systému k eliminaci cizích vlivů, a současně otevřeného systému v okolním světě pro šíření zájmů čínských. Staví přitom na hlavu naivně optimistická očekávání, vyjádřená Clintonovým projevem z roku 2000, že se Čína pod vlivem hospodářských kontaktů nebo internetu automaticky demokratizuje. Mohlo by to totiž dopadnout i obráceně – asymetrie ve vzájemných vztazích povede k nahlodání otevřeného systému na Západě a posílení uzavřeného režimu v Číně, jak to předpovídal generál Čchiao Liang.
Internetový summit v čínské režii
Byly doby, kdy se Čína svým modelem státem kontrolovaného internetu příliš nechlubila. Vzrůstající sebedůvěra však nyní vede k otevřené prezentaci tohoto modelu pro domácí, a dokonce i mezinárodní veřejnost. Minulý týden (1. 3. 2017) zveřejnil Peking svůj první návrh „Mezinárodní strategie pro spolupráci v kyber-prostoru“.
Základem navrhované strategie je čínský koncept „internetové suverenity“, tedy zásada, že na svém území si státy mohou dělat se svým internetem, co chtějí (například filtrovat nepohodlné informace). Na tiskové konferenci k uvedení dokumentu vysvětloval Lung Čou, koordinátor z Oddělení pro kybernetické záležitosti na čínském ministerstvu zahraničních věcí, že ČLR hodlá tento princip prosazovat na mezinárodních fórech ve spolupráci s Ruskem, jakož i v rámci regionálních uskupení jako Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO), sdružení velkých rozvojových ekonomik BRIC, ale i prostřednictvím různých podvýborů ve Spojených národech.
ČLR přitom svou agendu státem kontrolovaného internetu prosazuje již několik let na zajímavém fóru nazvaném Světová internetová konference (Š´ťie chu-lien-wang ta-chuej 世界互联网大会) v malebném městečku Wu-čen. Loni v listopadu proběhl již třetí ročník tohoto „summitu“. Význam, který jinak poměrně obskurní události přikládá čínská vláda, je patrný z toho, že konferenci pravidelně zahajuje projev prezidenta Si.
První ročník v roce 2014 byl zjevně narychlo svolaná akce, zahrnující přes honosný název „světová“ převážně jen členy Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), tedy Ruska a bývalých sovětských republik (tzv. „stánů“) ve Střední Asii. Trochu pokoutní charakter celé akce dokládal zákaz vstupu pro velká mezinárodní média, např. New York Times. Návrh rezoluce podporující čínský koncept internetové suverenity doslova podsouvali účastníkům v předvečer závěrečného pléna pode dveřmi jejich hotelových pokojů. Na plénu pak nebyl ani zmíněn.
Reportéři bez hranic vyzývali k bojkotu druhého ročníku v roce 2015, ten se však nakonec konal za účasti premiérů zemí SCO a Pákistánu. Prezident Si na něm volal po budování „digitální hedvábné stezky“ a respektování vlastního modelu administrace internetu v různých zemích. K bojkotu třetího ročníku vyzývala se stejným výsledkem Amnesty International. Po upatlaných začátcích se tentokrat podařilo organizátorům přilákat i zástupce některých velkých světových firem (Amazon), včetně těch, které jsou v Číně blokovány (Facebook). Bývalý francouzský premiér Villepin na konferenci horoval proti „hegemonii USA na internetu“.
Země, která pravidelně končí na posledním místě žebříčků svobody na Internetu, je tak po jistém váhání konečně připravena postavit se do čela autoritářských a rozvojových zemí s požadavkem na nové uspořádání poměrů v kyber-prostoru. V roce 2015 se Spojené státy vzdaly kontroly nad hlavní mezinárodní organizací pro administraci internetu ICANN. Její tehdejší CEO, Fadi Chehadé, který transfer pravomocí organizoval, se téhož roku stal spolu-předsedou konference ve Wu-čenu. Podobně jako v celém procesu globalizace, se i na internetu o prostor uvolněný USA ihned hlásí Čína. Rozpláclý pudink nejenže pevně drží na zdi, ale nenápadně se rozlézá do dalších místností.