Kdyby existovala v českém mediálním prostředí debata o rizicích čínského vlastnictví tuzemských médií (například v souvislosti s chystaným převzetím společnosti CME, vlastníka TV Nova, Pentou a CEFC), byly by k ní relevantním příspěvkem závěry Klubu zahraničních dopisovatelů v Číně (Foreign Correspondents Club of China, FCCC). Ty byly zveřejněny koncem ledna pod názvem Access Denied.
Jedná se o výsledky každoročního průzkumu ohledně podmínek působení zahraničních novinářů v ČLR. Z 218 členů se jich průzkumu zúčastnilo 117, přičemž 40 % z nich uvedlo, že se podmínky pro jejich práci za poslední rok znatelně zhoršily.
Tito novináři zmiňovali případy, kdy jim místní úřady či čínské bezpečnostní složky ztěžovaly či zcela znemožňovaly práci v terénu. 23 % alespoň jednou zažilo fyzické bránění v přístupu do určité lokality a 8 % se v rámci své práce setkalo s hrubým zacházením nebo dokonce fyzickým napadením. 15 % z nich pak mělo problémy s vyřízením žádosti o prodloužení novinářského víza. Podle FCCC jsou výsledky průzkumu „jasným důkazem dalšího zhoršování podmínek pro novinářskou práci, které už tak nebyly nijak valné.“ Novináři zmiňovali hlavně těžkosti při pokusech o práci na reportážích z „citlivých oblastí“ jako jsou Sin-ťiang nebo Tibet, ale např. i průmyslové či jiné strategické oblasti.
Tiskovka s výslechem novinářů
Dopad zprávy dále umocnila reakce mluvčí čínského ministerstva zahraničních věcí Chua Čchun-jing, která na tiskové konferenci se zahraničními novináři 30. ledna prohlásila, že onu „takzvanou zprávu“ vlastně nečetla a že vůbec neví, koho ona „takzvaná organizace“ zastupuje. Poté se obrátila na přítomné novináře a „vyzvala“ je, aby zvedli ruku, jestli se zprávou souhlasí. Nikdo se nepřihlásil, z čehož mluvčí vyvodila, že „přítomní novináři se závěry předkládanými ve zprávě FCCC nesouhlasí, a zpráva v žádném případě nereprezentuje názory téměř šesti set zahraničních novinářů v Číně.“
Důvodů, proč se v danou chvíli nikdo nepřihlásil, je nepochybně víc, lze však předpokládat, že se vše seběhlo velmi rychle a celá situace nepředpokládala aktivní projevy přítomných novinářů, kteří tam přišli klást otázky, jak ve své reakci na stránkách China Media Project poznamenal David Bandurski.
Mnozí novináři, ať už na tiskové konferenci byli nebo nebyli přítomní, se později vyjádřili prostřednictvím svých účtů na sociálních sítích, zejména Twitteru (např. bývalý ředitel pekingské pobočky amerického vydavatelství McClatchy Tom Lasseter nebo ředitelka čínské redakce Buzz Feedu Megha Rajagopalan). Novinář z japonského listu Sankei Šimbun se k řečnické otázce dokonce vrátil o den později v rámci jiné tiskové konference (jejíž přepis doporučujeme ostatně k pročtení jako připomenutí jedné podoby asertivity čínských politiků). Japonský reportér zde uvedl, že se zprávou FCCC souhlasí, protože osobně některé ze situací ve zprávě popisovaných sám s kolegy zažil. Tisková mluvčí ministerstva na jeho dotaz reagovala útočně, znovu zpochybnila váhu organizace, jejímiž členy není ani polovina všech zahraničních novinářů v Číně, a vyzvala reportéra Sankei Šimbun a jeho kolegy k „sebereflexi“, zda si vlastně tyto problémy nepůsobí svým chováním sami.
Podstata západní žurnalistiky odhalena!
David Bandurski ve svém článku „Journalism Denied“ („zapovězená novinařina“) celou kauzu zasazuje do kontextu stále hlasitějších čínských výhrad vůči západnímu „negativnímu zpravodajství o Číně“. Bandurski cituje např. článek ze serveru Foreign Policy, podle něhož značná část Číňanů pohlíží na západní média s nevolí právě pro jejich „zaujatost“ vůči Číně – a připomíná, že k většině zahraničního zpravodajství o své zemi se přitom Číňané přes vyhraněný názor nemají jak dostat.
Klíčové je připomenout, že čínská komunistická strana ve skutečnosti ve svém oficiálním postoji k médiím odmítá samotný základ, na němž bychom se mohli bavit o faktech, vyváženosti, transparentnosti nebo objektivitě. Pro Stranu ve skutečnosti neexistuje žádná diskuze o tom, jakému účelu média slouží a jakým způsobem.
Pro dokreslení tohoto oficiálního čínského (respektive stranického) pohledu na žurnalistiku jako takovou pak Bandurski nabízí překlad článku ze stranického “teoretického” časopisu Čchiu-š‘: „Odhalení podstaty západního konceptu žurnalistiky“ (Kchan-čching si-fang sin-wen-kuan te pen-č‘ 看清西方新闻观的本质), který byl v Čchiu-š‘ publikován 27. ledna. Jeho autor Wen Chua popírá koncepty „svobody“ a „objektivity“ v mediálním světě a přináší schematickou kritiku západní „kapitalistické žurnalistiky“. Argumentuje, že veškerá velká světová média a tiskové agentury jsou v rukou bohatých magnátů, „kapitalistů“, kteří jejich prostřednictvím účinně manipulují veřejným míněním a vnucují veřejnosti vlastní „kapitalistickou ideologii“.
Jako příklad účinné manipulace autor uvádí způsob, jakým západní média referovala o hnutí „Occupy Wall Street“ či dalších protestech v západních zemích v kontrastu z reportážemi o společenských nepokojích v jiných částech světa (od „čínského“ Sin-ťiangu a Tibetu až po „barevné revoluce“ na Blízkém východě), které byly západními médii nahlíženy jako „boj za svobodu a demokracii“. Tyto argumenty autor využívá jako odrazový můstek pro to, aby zopakoval a zdůraznil výzvu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga čínským novinářům, kteří by měli s nadšením a vlastenecky přijmout roli „hlásné trouby Strany“, protože „média se jmenují Strana“. Apeluje tím na čínské novináře, aby se nestali nohsledy západních kapitalistů a místo toho svoji činnost přizpůsobili stranickým zájmům, čímž je staví do pozice pomyslné Sofiiny volby – buď se vzdají socialistické vlasti nebo novinářské svobody.