Babylon: Jak bys charakterizoval současný čínský režim?
Sinopsis: Režim se sám charakterizuje v 1. článku současné čínské ústavy jako „lidově demokratická diktatura“. Norský sociolog Stein Ringen ho charakterizuje ve stejnojmenné knize, která má letos vyjít i u nás, jako „dokonalou diktaturu“. Má tím na mysli propracovaný systém vykořisťování většiny úzkou menšinou převážně bez otevřeného násilí (s výjimkou menšinových oblastí, jako je Sin-ťiang, kde je naopak otevřené násilí součástí každodenního života).
Pro pochopení dnešní Číny je myslím důležitější než učebnicové definice historický kontext. Si Ťin-pching mluví o „nové epoše“, takto již třetí, v dějinách ČLR. První byla éra Mao Ce-tunga (1949-76), kdy se Čína snažila realizovat komunistické ideály, pro něž ale nebyla doba ještě zralá. Druhá byla éra Teng Siao-pchinga a jeho nástupců (1978-2012). Teng se snažil zachránit Čínu před hospodářským kolapsem, v nějž vyústily Maovy sociální experimenty, a celý systém rozvolnil. Následoval prudký ekonomický růst, ale také eroze revolučních ideálů a disciplíny. Si Ťin-pching ve své třetí, „nové“ epoše prosazuje jakousi syntézu – návrat ke komunistickým ideálům a disciplíně na kvalitativně nové úrovni relativně rozvinutého hospodářství a nových digitálních nástrojů ke kontrole společnosti. Pro tento přístup se v poslední době vžil termín „digitální leninismus“.
V březnu čínský komunistický parlament stvrdil zákon, podle kterého může prezident vládnout doživotně. Je to formální potvrzení stavu, nebo to je nějaká změna? Kdo je Si Ťin-pching, kdo za ním stojí, kam – podle tebe – bude zemi směřovat?
Zrušení funkčního omezení pro post prezidenta je jen vrchol ledovce. Prezident je nejméně důležitou ze tří základních funkcí čínských vůdců. Je to jen jakási světská inkarnace generálního tajemníka ÚV KS Číny a předsedy vojenské komise, a to převážně pro vnější účely, aby nebylo na mezinárodní scéně tak patrné, že v čele státu stojí představitel jediné vládnoucí strany a nejedná se tak o stát, ale o státo-stranu.
Si Ťin-pching je přesvědčený komunista, který chce vrátit Čínu na pravou revoluční cestu, opuštěnou (v ekonomické nouzi) Teng Siao-pchingem, a hlavně jeho bezprostředními nástupci. Pravidla pro rotaci nejvyšších funkcionářů, zavedená Teng Siao-pchingem ve snaze zabránit excesům jako byla Kulturní revoluce, jsou pro Si Ťin-pchinga jen zbytečná překážka v jeho snahách o důslednou proměnu čínské společnosti.
Dá se odhadnout, jak velká část čínské společnosti stojí za komunistickým vedením?
To je složitá, spekulativní otázka. Komunistické vedení splývá v jedné rovině se státem, s nímž se do jisté míry identifikuje naprostá většina Číňanů. Do jaké míry a za jakých podmínek, není vzhledem k absenci otevřené diskuze možné říci.
Rezonují v čínské společnosti události, jako byl masakr na náměstí Nebeského míru, nebo se čínské vládě podařilo vzpomínku na tuto řež zcela vytěsnit?
Nejde jen o Tchien-an-men. To je zase jen špička ledovce. Si Ťin-pching se snaží vštípit čínské společnosti jednotný, ortodoxní výklad celé čínské, a především nedávné historie. V roce 2013 pronikl na veřejnost tzv. Dokument č. 9, který vpodstatě nastolil Si Ťin-pchingovu ideologickou agendu. Jeden ze sedmi bodů, které měly být napříště tabuizovány (skutečně následovala kampaň „Sedm věcí, o nichž se nemluví”), byl tzv. historický nihilismus, tedy zpochybňování oficiální verze nedávných čínských dějin. Boj proti „historickému nihilismu“ se ale neomezuje jen na Čínu. Čínské úřady se snaží ekonomickým tlakem cenzurovat i odborné publikace o čínské historii v mezinárodních akademických nakladatelstvích, jako je Cambridge University Press. V Si Ťin-pchingově vizi disciplinované komunistické společnosti není místo pro skutečnou historiografii. Místo dějin zaujímá státotvorný mýtus, jak je to typické pro předmoderní společnosti.
V tomhle čísle Babylonu je uveřejněn text-rozhovor básníka a hudebníka Liao I-wua s čínskou básnířkou Liou Sia, jejíž muž, básník a spoluautor prohlášení Charta 08 zemřel v komunistickém vězení a ona sama je už osmý rok držena v domácím vězení. Proč se světová velmoc bojí jedné nemocné ženy, jejíž jedinou zbraní je poezie?
Ani tu poezii nepoužívala jako zbraň – Liou Sia byla vždy důsledně apolitická. Do sféry politiky se dostala jen tím, že si vzala Liou Siao-poa. Smrt laureáta Nobelovy ceny za mír z ní udělala symbol. Peking věří v sílu myšlenek a symbolů – přes ideologii se ostatně režim prodral k moci. V konkurenčních myšlenkách spatřuje existenční hrozbu. Liou Sia je připomínkou smrti nositele Nobelovy ceny v čínském vězení, a přes něj symbolizuje Liou Siao-poovy myšlenky, především Chartu 08 a ideový proud konstitucionalismu, který je přímým protikladem stranické diktatury.
Ví se, kolik existuje v Číně politických vězňů?
To záleží na definici pojmu politický vězeň. V roce 2012 zrušila ČLR systém převýchovných táborů Lao-kaj – čínský gulag, kam předtím putovaly statisíce lidí bez soudu, jen na základě policejního rozhodnutí, což ovšem neznamená, že by je případný soud podobného osudu ušetřil – v Číně končí přes 90 procent podobných případů potvrzením obžaloby v plném rozsahu.
Co tento vězeňský systém nahradilo?
Systém Lao-kaj nahradily někdy ještě drakoničtější formy vězení z politických důvodů; např. v Ujgurské „autonomní oblasti“ Sin-ťiang je dnes nějakých 800 tisíc až milion lidí v převýchovných táborech, kam se mohou dostat prostě proto, že mají příliš dlouhé vousy nebo vykazují jiné znaky „náboženského extremismu“ nebo prostě politické nespolehlivosti. V této části Číny je dnes věznění z politických důvodů ještě více arbitrární, než bylo za Kulturní revoluce, kdy se s „kontrarevolucionáři“ taky nijak nemazlili. Obětí politických represí se ale snadno mohou stát i straničtí funkcionáři – statisíce jich byly v posledních letech uvězněny v extra-legálním procesu, známém jako šuang-kuej.
Jak to funguje?
To je vnitrostranické vyšetřování na základě obvinění z korupce, kdy jsou doznání často vymáhána psychickým nátlakem, nebo i fyzickým mučením. Systém šuang-kuej byl v březnu rozšířen na všechny státní zaměstnance (tedy nejen členy strany) prostřednictvím takzvaných „dozorčích komisí“. Celý systém připomíná jakousi interní inkvizici. Jsou tito lidé politickými vězni, nebo ne? Člověk nemusí s aparátčíky nijak sympatizovat, ale i oni by měli mít nárok na spravedlivý proces, jak je to běžné v civilizovaném světě.
To je případ Zemanova poradce, šéfa CEFC Jie Ťien-minga, který najednou „zmizel“?
S největší pravděpodobností ano.
Co je Charta 08 a jaký je osud lidí, kteří za prohlášením stáli?
Charta 08, přímo inspirovaná československou Chartou 77, vychází ze stejného základního principu: komunistické režimy by měly dodržovat aspoň své vlastní zákony. V Číně tenhle princip rezonuje s dlouhou tradicí konstitucionalismu, tedy snahy o ustavení základního právního rámce pro výkon politické moci. Snaha o přechod od absolutistického ke konstitučnímu systému je jedním z klíčových, dodnes nevyřešených problémů modernizace a modernity v Číně. Charta 08 byla rozprášená zatýkáním a represemi během několika měsíců, ale ideál konstitucionalismu se vzápětí vynořil znovu v podobě akademické diskuse po příchodu Si Ťin-pchinga k moci v roce 2013. Tuhle diskusi utnula ještě téhož roku série útočných komentářů skupiny politruků z vojenského think tanku napojeného na u nás dobře známou CEFC.
Jakým způsobem čínský režim kontroluje informace? Jak funguje cenzura?
Cenzura je jednou z hlavních opor režimu v jeho úsilí o „ideologickou bezpečnost“. Jedná se o komplexní systém, který se neustále vyvíjí s tím, jak se vyvíjí informační technologie. Ještě v rané fázi internetu v devadesátých letech fungovala cenzura víceméně klasickým způsobem, tj. blokováním, vyhledáváním a likvidací nevhodných obsahů. S nástupem internetu 2.0 a mikro-blogů na začátku tisíciletí přestal být tento systém praktický – v situaci, kdy je každý současně příjemcem i šiřitelem informací narostl objem publikovaných dat natolik, že ho už nebylo možné aktivně kontrolovat. Čínské orgány reagovaly na nástup internetu 2.0 zřízením sytému pasivní cenzury 2.0 – přenesením hlavní zodpovědnosti za cenzuru ze státu na jednotlivé poskytovatele obsahu, tedy motivováním informačních platforem jako jsou čínské sociální sítě nebo blogovací služby k autocenzuře v rámci svých vlastních systémů. Motivace k autocenzuře je především ekonomická, tedy hrozba ztráty licence a zániku komerčních poskytovatelů služeb. Čínská cenzura se naučila využívat tržních mechanismů k potlačování svobody slova. Tento princip teď ČLR začíná využívat i navenek, například když nutí mezinárodní korporace, jako jsou letecké společnosti, aby přijímaly její ideologické konstrukty, třeba že Tchaj-wan je součástí ČLR, i ve svých operacích mimo Čínu samotnou. Cenzura v ČLR tak přestává být čisté domácí záležitostí a stává se celosvětovým problémem.
Jak funguje propaganda, která je určena dovnitř země a ta, která je určena zahraničí?
Mezi domácí a zahraniční propagandou neexistuje dnes přesná hranice. Nová legislativa zavedená po nástupu Si Ťin-pchinga k moci ve snaze celý systém kodifikovat v rámci jeho pojetí „vlády zákonem“ (nezaměňovat s vládou zákona!) uvádí mezi bezpečnostními hrozbami „nepřátelské ideje“ a nečiní jasný rozdíl mezi jejich šířením doma a v cizině. Prostá existence „nepřátelských“ myšlenek kdekoliv ve světě představuje existenční hrozbu pro budoucnost vlády KS Číny v ČLR.
V zemi samotné lze nepřátelské ideje potírat cenzurou. KS Číny se dnes snaží cenzuru vyvážet i do zahraničí, ale její hlavní zbraní proti nepohodlným informacím a názorům vně jejích hranic zůstává vnější propaganda (waj-süan). Vnější propaganda funguje především prostřednictvím šíření vyretušovaného, pozitivního obrazu Číny, „čínského příběhu“ (Čung-kuo ku-š’), k jehož propagaci neúnavně vyzývá Si Ťin-pching. Ten má především normalizovat image Číny, jako by to nebyla stranická diktatura s agresivními postoji např. v Jihočínském moři, ale mírumilovná idylka, budující „harmonickou společnost“ a vyznávající zásadu „win-win“ (oficiální český překlad čínského výrazu šuang-jing v podání čínské ambasády zní „výhra-výhra“). Pro budování pozitivního narativu využívá KS Číny v poslední době zejména svých ekonomických úspěchů, a představuje Čínu jako obrovskou hospodářskou příležitost pro své „partnery“ – samozřejmě na principu „výhra-výhra“.
Koho Čína k šíření „čínského příběhu“ v rámci systému „výhra-výhra“ využívá?
Tento pozitivní, idylický narativ šíří KS Číny v cizině za pomoci celých stád místních užitečných idiotů, připravených bezmyšlenkovitě papouškovat čínskou externí propagandu. U nás je tohle poklonkování spojené především s bývalými komunisty v řadách ČSSD (Tvrdík, Kohout a spol.). Svoje proponenty má ale i na politické „pravici“ – jedním z nejčilejších čínských lobbistů se po svém dramatickém odstřelení stal bývalý premiér Nečas.
Nečas kdysi tvrdil něco o civilisační misi Číny ve feudálním Tibetu. To bylo v rámci Čung-kuo ku-š’?
A nejde zas jen o Nečase. Před pár týdny proběhla v CEVRU diskuse o Nové hedvábné stezce, kde se sešel bývalý komunista Kohout s (bývalým?) pravicovým skeptikem Zahradilem v ideové harmonii „výhra-výhra“. Na internetu kolovalo úvodní Zahradilovo slovo: Abychom správně pochopili Čínu, je třeba zapomenout na komunistickou stranu. To je přesně ta normalizace, mainstreamování ČLR, po jakém volá Si Ťin-pching a jeho „čínský příběh“. Jistě, když si odmyslíme komunistickou stranu, cenzuru, lágry a podobně, mohla by to být docela normální země. Byla by to ale ještě Čína? Kuriózní na tom je, že diskuse proběhla u příležitosti uvedení českého překladu knihy o Hedvábné stezce od Nadege Rolland, která rozhodně nezapomíná, že hlavní roli hraje v této „iniciativě“, jako ostatně ve všem v ČLR, komunistická strana.
Co je Hlas Číny?
Voice of China – Čung-kuo č’ šeng má být sjednocený systém čínského vysílání do zahraničí, zahrnující bývalé China Radio International (CRI), mezinárodní kabelový kanál CGTV (dříve CCTV) a další média. Jméno celého kolosu se možná ještě změní, ale každopádně půjde o koncentrovanou propagandistickou mašinérii, šířící do světa „čínský příběh“ a „diskurzivní moc“ (chua-jü čchüan) KS Číny. Je to jedna součást celkové restrukturalizace propagandistického systému (v ČLR se slovo propaganda, süan-čchuan, stále používá v pozitivním významu bez negativních konotací). Čínský úřad pro tisk a informace přechází administrativně ze Státní rady (vlády) přímo pod Oddělení propagandy při ÚV strany. V zásadě jde o koncentraci „diskurzivní moci“ pod vedením strany doma i navenek. Na „vnější propagandu“ vydává Peking podle odhadů ročně až deset miliard dolarů.
Mohl bys nastínit projekt Nové hedvábné stezky, co je jeho cílem?
Nová hedvábná stezka, aka Pás a stezka, anglicky po několika změnách názvu dnes Belt And Road Initiative (BRI), čínsky stále I-taj i-lu, je koncentrovaný výraz zahraničně politických ambicí KS Číny v éře Si Ťin-pchinga. Pro podrobnosti doporučuji výše zmíněnou knihu Nadege Rolland (v anglickém originále; CEVRO vydalo česky pouze výňatky), ale v zásadě jde o nesmírně ambiciózní snahu změnit stávající poválečný globální liberální systém, řekněme Pax Americana, na nový sinocentrický pořádek, čili jak se říká v čínském tisku, Globalizaci 2.0 – nový typ globalizace pod čínským vedením, nebo jak to formuloval Si Ťin-pching začátkem loňského roku, dokonce “dvojím čínským vedením” (hospodářským a bezpečnostním).
Iniciativu 16 + 1 s východo- a středoevropskými státy chce Peking využít jako do široka otevřenou bránu ke vstupu do Evropské unie?
Bránu do EU snad ani ne, těch má Peking celou řadu i bez 16+1: je to pokus o rozdělení EU a celého kontinentu a rozšíření „eurasijské integrace“ dále na Západ do Evropy. Širší eurasijská integrace je termín, který se někdy používá – trochu jinak v Rusku a jinak v Číně – pro sbližování bývalého sovětského prostoru, hlavně Ruska a Střední Asie s ČLR, který byl zahájen ustavením Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO) v roce 2001 a urychlen po Krymské krizi v roce 2014. V rámci tohoto procesu je 16+1 možné chápat jako jakousi rekonstrukci někdejšího „východního bloku“ v Evropě – tentokrát pod čínským vedením, s tichým ruským souhlasem.
Jaká bezpečnostní rizika z toho vyplývají?
Cílem celého projektu je vpodstatě zvrátit výsledky politických změn ve východní Evropě po roce 1989, vyčlenit tento region z euro-atlantického prostoru a začlenit ho do prostoru „eurasijského“.
Co je CEFC, jehož středoevropskou filiálkou se stal Pražský hrad?
CEFC je nesmírně zajímavý, ale poměrně komplikovaný fenomén. Podrobně se mu věnujeme na našich stránkách Sinopsis.cz. Zde bych se omezil na konstatování, že CEFC a její trampoty v Čechách i jinde ve světě názorně ilustrují jinak abstraktní pojmy, jako je Nová hedvabná stezka (BRI). CEFC se samo prezentovalo jako „předvoj“ BRI. Ředitel neziskového křídla CEFC, bývalý hongkongský politik Patrick Ho, byl jedním z nejaktivnějších propagátorů BRI na mezinárodní scéně. Jeho zatčení v New Yorku loni v listopadu na základě obvinění z rozsáhlé korupce vysokých afrických představitelů ve prospěch mateřské CEFC názorně podtrhlo odvrácenou stranu BRI. To byl také nejspíše hlavní důvod, proč upadla CEFC v ČLR po letech oficiální přízně v nemilost, a její „předseda“, poradce českého prezidenta Jie Ťien-ming, nakonec zmizel v osidlech vnitrostranického vyšetřování šuang-kuej. Zostudil Si Ťin-pchingovu iniciativu BRI, a to se v Pekingu neodpouští.
Říkal jsi, že v rámci „boje proti historickému nihilismu“ se pomocí financí snaží Peking ovlivňovat i odborné publikace, které vycházejí na Západě. Mohou čínské peníze ohrozit svobodu a autonomii západních universit, jak se vyvíjely po staletí a je na nich de facto postavena západní civilisace?
V řadě zemí se teď právě na tohle téma rozbíhá diskuse, především v Austrálii, jejíž vzdělávací systém je Čínou ovlivněn ve světovém měřítku asi nejvíce už proto, že čínští studenti jsou jedním z hlavních zdrojů jeho financování. Peking si však nad těmito studenty udržuje i v zahraničí pevnou kontrolu, což vede ke konfliktům se samotným konceptem akademických svobod.
Setkal jsi se někde v Česku s nějakým „seminářem“ v rámci čínského příběhu v systému „výhra-výhra“ na akademické půdě?
Já se takovým akcím, kterých je v poslední době v ČR poměrně dost, zásadně vyhýbám, ale na našem webu přinášíme několik svědectví přímých účastníků, často celkem bizarních.
Kromě těchto kuriozit se tu ale projevují zásadnější tendence. Jednou z nich je zjevná snaha o vyšachování stávající pražské sinologie zřizováním různých alternativních center, poplatnějších představám Pekingu a jeho českých přátel. Jeden takový projekt si zjevně vypomohl i dovozem ruského profesora blízkého Kremlu, aby vyřešil nedostatek kvalifikovaných akademických pracovníků nutných pro akreditaci oboru.
Jaký je největší omyl Západu v pohledu na čínský režim a směr, kterým se vyvíjí?
Lidé na Západě vesměs věřili, nebo chtěli věřit, že otevření čínského režimu v podobě Teng Siao-pchingových reforem po roce 1979, a jeho zapojení do procesu globalizace, je začátkem postupného přizpůsobení tohoto systému světovému mainstreamu a jeho „univerzálním“ hodnotám. Peking ale tento „univerzalismus“ nikdy neakceptoval a reformy byly jen oklikou k udržení vlastního pořádku (socialismu s čínskými rysy), a nakonec k jeho exportu, nebo přinejmenším exportu některých jeho aspektů, do okolního světa.
Tradiční Leninovi „užiteční idioti“, jejichž protagonistou je u nás mj. Zahradil, s Tvrdíkem tvrdí, že si Si Ťin-pching je pragmatik, který využívá zděděného komunistického systému jako zástěrku pro dělání byznysu – přitom to je komunista jen na kvalitativně „vyšší úrovni“, než jak tomu bylo za dřevních dob Leninů …
Za “pragmatiky” bychom mohli s jistou dávkou nadsázky označit Si Ťin-pchingovy předchůdce. Si Ťin-pching je bytostný ideolog, který skutečně zahájil “novou éru” návratu k pravověrnému maoismu. V projevu na 19.sjezdu pro tento návrat k ideologii razil termín “čchu-sin”, tedy původní záměr, k němuž se má strana vrátit po letech pragmatických kompromisů. Ty podle něj vedly k rozvratu a korupci a ohrožovaly samotnou existenci KS Číny jako vládnoucí strany.
V byznysu, kterým se tak zaklínají naši lobisté, se to projevuje opětovným posilováním role státních podniků a povinným zakládáním stranických organizací i v soukromých firmách, včetně zahraničních, pokud v nich pracují více jak tři členové KS. Úloha stranických organizací ve firemních orgánech se nově zapisuje i do korporatnich listin. Si Ťin-pching nemaskuje komunismem kapitalismus, ale naopak – kapitalismus je pro něj pouze nástrojem upevňování vedoucí úlohy strany.
Použil jsi termín digitální leninismus. Je jeho součástí „sociální experiment“, který Čína zkouší v Ujgurské autonomní oblasti, kde počítače vyhodnocují z plošného sběru všemožných dat potenciální narušitele systému? Jak to funguje?
Ujgurská “autonomní oblast” (de facto provincie) Sin-ťiang je nejen jeho součástí, ale i jeho inkubátorem. Na Ujgurech si Peking testuje nové technologie pro „udržení společenské stability“, od povinné instalace spywaru do mobilních telefonů, přes kamerové systémy s rozpoznáváním obličejů po digitální identifikaci kuchyňských nožů. Pokud se osvědčí v Sin-ťiangu, rozšíří se tato digitální dystopie nepochybně do dalších částí Číny. Ale tím to neskončí. Po „digitální Hedvábné stezce“ i jinými kanály se budou pod na pohled nevinnými termíny jako „smart cities“ (jejichž součástí jsou v čínském pojetí také „safe cities“) šířit dále. Čeští představitelé, včetně policejních důstojníků, je již jezdí do Číny studovat. Nejen Miloš Zeman se jezdí do Číny učit „společenské stabilitě“…