Uniklé oficiální čínské dokumenty týkající se Sin-ťiangu, které v polovině listopadu zveřejnil tým The New York Times v čele s jejich dlouholetým dopisovatelem Chrisem Buckleym, prozrazují mnohé nejen o tom, co se děje v jedné ze „separatistických“ čínských provincií, ale vrhají světlo rovněž na krizi čínské národnostní politiky v dlouhodobém měřítku. Dokumenty kompletně zpracovalo Mezinárodní sdružení investigativních novinářů, na jejichž webu lze nalézt plná originální znění a anglické překlady. Mezi uniklými dokumenty jsou tajné projevy generálního tajemníka KS Číny Si Ťin-pchinga (s již proslulou frází o zacházení s Ujgury „naprosto bez milosti“), oběžníky dokládající spojitost masového dohledu nad obyvateli Sin-ťiangu, ale třeba také příručka otázek a odpovědí – pro lepší orientaci úředníků, kteří budou odpovídat na otázky vyděšeným studentům navrátivším se do prázdných domovů.
Chris Buckley v ČLR strávil přes dvacet let a vystudoval dějiny Komunistické strany Číny na Lidové univerzitě v Pekingu. Jeho analýza získaných dokumentů má tudíž solidní teoretický základ – a to je dobře, protože psaní o současné Číně se bez poznání ideologického substrátu neobejde. Analýza sinťiangských dokumentů mimo jiné odhaluje příčiny, které vedly k současnému stavu nejen v Sin-ťiangu, ale o mnoho dříve i v Tibetu, jemuž akademici ani média dnes už prakticky nevěnují valnou pozornost, přestože právě ten byl – a stále je – onou čínskou „laboratoří“ pro zavádění dokonalé kontroly zasahující doslova až do obýváku či ložnice každého jednotlivého obyvatele.
Od otroctví ke svobodě
Tibet má totiž za sebou desetiletí opakovaných neúspěchů stranické národnostní politiky. Komunistická strana vyzkoušela již celou řadu strategií, jimiž si doufala získat srdce „osvobozených otroků“, jak jsou Tibeťané dodnes stranickou propagandou označováni. „Tibetští otroci“ trpící pod útlakem feudálů a teokratů, byli „osvobozeni“ poprvé na začátku a podruhé na konci 50. let 20. století, kdy byly po porážce tibetského povstání zavedeny tzv. „demokratické reformy“ (民主改革). Ty definitivně zrušily starý feudální systém, sebraly moc z rukou klášterů a aristokracie a vložily ji do rukou „tibetského lidu“. Toto je alespoň oficiální „čínský příběh“, který má však značné trhliny. Ten poslední, kdo by mu věřil, jsou totiž sami Tibeťané, jak dokazuje celá série větších či menších nepokojů, které čínskou vládu v Tibetu již skoro 70 let provázejí. Po posledních masových demonstracích v tibetských oblastech v roce konání čínských Olympijských her v Pekingu (2008) se Tibet pomalu ale jistě změnil v nedobytnou pevnost, kde každý pohyb místních obyvatel i cizích návštěvníků podléhá totální kontrole. Západní akademici a novináři tam navíc celá desetiletí nemají téměř žádný přístup, a ostatně i turistický ruch podléhá přísné kontrole – což může v budoucnu potkat i Sin-ťiang, pokud „převýchova“ nepřinese kýžené výsledky.
Podle posledních, dosud nezveřejněných, výzkumů se zdá, že v tibetských oblastech ČLR funguje cosi, co připomíná starověký systém pao-ťia (保家) – tedy vzájemné ručení několika rodin spojených do nejmenší správní jednotky. Úřady nyní evidují a často i na nástěnkách zveřejňují detailní informace o každém jednotlivém obyvateli se zvláštním zřetelem na „rizikové skupiny“. Do těch spadají lidé, kteří byli v zahraničí nebo mají kontakty na kohokoli v zahraničí, bývalí vězni, nezaměstnaní, uživatelé drog apod. O tibetských lágrech se nikdy nepsalo v běžných médiích, ale jejich „převýchovný“ systém se nápadně podobal tomu sinťiangskému. Navíc již od 50. let funguje systém internátních škol, v jehož rámci jsou nejnadanější tibetské děti posílány za vzděláním do Číny. Vytrženy ze svých kořenů a odloučeny od rodiny jsou postupně indoktrinovány a počínštěny. Takto vyrostly již celé generace Tibeťanů, odpor však stále nepřestává.
Dva strategické regiony
Tibetský systém kontroly po roce 2008 se čínským úřadům zdál zřejmě natolik efektivní, že se po narůstajících problémech v druhé „odbojné“ provincii, která má neméně strategický význam, rozhodli tento systém zavést i v Sin-ťiangu, kam byl v roce 2016 převelen bývalý předseda Tibetské autonomní oblasti Čchen Čchüan-kuo. Zatímco s Tibeťany Strana „pracovala“ dlouhodobě, problémy v převážně muslimském Východním Turkestánu se vyhrotily (po obdobích zdánlivého klidu) znovu až v posledních letech. Sin-ťiang navíc nebyl – narozdíl od Tibetu – nikdy zcela uzavřený pro západní cestovatele, badatele a novináře, takže tamní dění je mnohem více sledováno. Je však zřejmé, že tyto dva etnicky i kulturně odlišné regiony jsou vzájemně propojené – Peking na ně shodně pohlíží jako na strategické a zároveň krajně rizikové. Tibet i Sin-ťiang propojují Čínu s jižní a střední Asií a mají zcela klíčovou roli v dalším šíření iniciativy Pás a cesta. Kromě toho jsou strategickými územími z hlediska státní bezpečnosti a národní obrany a v neposlední řadě jsou to bohatá naleziště přírodních surovin, s nimiž má ČLR své plány. Svým způsobem tedy to, co se děje v Sin-ťiangu, pomáhá osvětlit situaci v Tibetu a naopak.
Novou kapitolu čínské národnostní politiky ČLR odstartovaly poslední velké nepokoje, které v obou regionech vypukly zhruba před deseti lety. Jak píší autoři v NYT:
Před Si Ťin-pchingem Strana často připisovala útoky v Sin-ťiangu několika málo fanatikům inspirovaným a řízeným stínovými separatistickými skupinami ze zahraničí. Ale Si přišel s tvrzením, že islámský extremismus je hluboce zakořeněný přímo v ujgurské společnosti.
Podobný názor opakovaně vyslovil i jeden z předních odborníků na Tibet Robert Barnett – vláda si uvědomila, že problém není v pronikání „separatistických klik“ ze zahraničí, ale přímo v hlavách místních obyvatel. Je tedy třeba změnit, přeprogramovat jejich myšlení.
Násilný odpor
Změna v systému řízení v Sin-ťiangu byla iniciována po návštěvě předsedy Si Ťin-pchinga v regionu v dubnu 2014. Si na inspekci vyrazil jen několik týdnů po děsivém útoku, při němž ujgurští útočníci na nádraží v Kchun-mingu, hlavním městě jihočínské provincie Jün-nan, pobodali na 150 lidí, z nichž nejméně 30 zraněním podlehlo. K dalšímu, tentokrát sebevražednému bombovému, teroristickému útoku došlo na nádraží v Ürümči dokonce během Si Ťin-pchingovy návštěvy. Skoro 40 lidí pak zemřelo ve stejném městě o měsíc později při výbuchu na tržišti. Užití násilí jako zbraně odporu proti čínské vládě ze strany této „národnostní menšiny“ se však zásadně projevilo již během protestů v Ürümči v roce 2009, které si vyžádaly zhruba dvě stovky obětí etnicky motivovaného násilí na obou stranách. (O chronologii ujgurských násilných akcí a „protiteroristických“ opatření psal v článku pro Sinopsis Ondřej Klimeš.)
Jedním z důležitých podnětů pro formování nové represivní čínské politiky v Sin-ťiangu bylo rovněž posilování „muslimské identity“ turkického obyvatelstva. Ujguři a další čínští muslimové v posledních desetiletích kladli důraz na dodržování základních náboženských praktik a svátků a navíc běžně cestovali do zahraničí na náboženské pouti (což bylo Tibeťanům povoleno jen velmi krátce v 80. letech). Mladí Ujguři dokonce mohli studovat v zahraničí, přičemž značná část jich mířila právě do muslimských zemí, např. do Turecka nebo Egypta, ale také do Sýrie nebo Afghánistánu, kde vznikly vazby na džihádistické skupiny již během čínské podpory mudžahedínů proti komunistům za sovětské okupace koncem 70. let 20. století. Série násilných útoků po roce 2009 nakonec byla onou poslední „rozbuškou“, která odstartovala čínský „boj proti terorismu“. Opakované násilí spojené s vyznáváním islámu se staly z čínského pohledu prakticky neprůstřelnou záminkou, již vláda mohla kdykoli použít pro legitimizaci své politiky v Sin-ťiangu. Jedním z hlavních cílů této politiky přitom bylo, nedopustit stejný „chaos“, v jakém se ocitla Evropa, opakovaně sužovaná teroristickými útoky ze strany převážně nativizovaných muslimů (případně naopak pravicových extremistů).
Problém je jen v hlavě
Po vzoru Tibetu se tedy straničtí ideologové rozhodli, že problém je v lidech a jejich smýšlení, a usnesli se, že je potřeba toto smýšlení změnit – převýchovou, indoktrinací, sinizací. Náboženství, v případě Tibetu tibetská forma buddhismu a v případě Sin-ťiangu islám, je pak chápáno jako základní složka odlišné identity místních obyvatel, která nejsilněji ovlivňuje jejich smýšlení. S represemi a sinizací je tedy třeba začít právě u náboženství. Uniklé dokumenty přitom ukazují, že represivní politika se setkala s poměrně silným odporem místních funkcionářů (případ odstraněného okresního úředníka Wang Jung-č’ho v Jarkandu, viz níže), kteří si byli vědomi toho, že náboženské represe a masová „převýchova“ povede, stejně jako všechny represe, jen ke zvýšení napětí a eskalaci etnického konfliktu. To ostatně ukazuje i dlouholetá situace v Tibetu, kde je identifikace místních obyvatel s čínským režimem i po téměř 70 letech velmi problematická.
Podle NYT tento „únik [dokumentů] naznačuje mnohem větší nesouhlas s represemi zevnitř stranického aparátu, než se dříve zdálo,“ a úředník, který texty vynesl, „vyjádřil naději, že jejich zveřejnění zabrání tomu, aby se straničtí vůdci, včetně Si Ťin-pchinga, zbavili zodpovědnosti za masové věznění [obyvatel v Sin-ťiangu].“ Samotný Si ve svých dosud nezveřejněných projevech, jež odstartovaly represe v regionu a jejichž text je součástí nově zveřejněných materiálů, opakovaně přirovnává islám k „nebezpečné nemoci nebo droze.“ Podle NYT však Si zároveň varoval před snahou o eliminaci nebo zákazy islámu jako takového a před vyostřováním etnického konfliktu polarizací mezi Ujgury a Chany, tedy většinovým etnikem, které se v posledních desetiletích podílelo na kolonizaci Sin-ťiangu a nyní již tvoří téměř polovinu všeho tamějšího obyvatelstva.
Ideologická léčba
Jak píší Buckley a Ramzy v NYT: „Zatímco předchozí čínské vedení [tj. od Teng Siao-pchinga po Chu Ťin-tchaa] zdůrazňovalo ekonomický rozvoj k utlumení nepokojných nálad v Sin-ťiangu, Si prohlásil, že to nestačí. Požadoval ideologickou léčbu, zvýšené úsilí věnované přenastavení myšlení muslimských menšin v regionu.“ Skutečně, ani v Tibetu se neosvědčilo ponechání větší náboženské svobody (80. léta, završená masovými protesty v letech 1987-1989 s vyhlášením stanného práva v březnu 1989), ani důraz na ekonomický rozvoj (90. léta minulého a nultá léta tohoto století, jež vyvrcholila násilnými protesty v březnu 2008). Mnozí údajně od Si Ťin-pchinga očekávali liberálnější přístup k náboženství, jaký kdysi prosazoval i jeho otec, vysoce postavený stranický funkcionář z garnitury vládnoucí po roce 1949. Experti však poukazují na to, že čínská komunistická strana se efektivně poučila z dřívějších odstrašujících případů.
Právě přílišný „liberalismus“ vedl podle čínských vůdců mimo jiné k rozpadu Sovětského svazu a konci celého východního bloku. Si Ťin-pching ve svých sinťiangských projevech údajně zmiňoval příklady odtržení pobaltských států od Sovětského svazu či rozpad Jugoslávie – v obou případech se přitom jednalo o relativně ekonomicky prosperující regiony sovětského bloku. Další hrozbu pro stabilitu v Sin-ťiangu pak představuje neutuchající chaos na Blízkém východě a v Afghánistánu, kde navíc může probíhat přímý kontakt s Ujgury, a hrozí zde navázání spolupráce s teroristickými organizacemi. Pro čínské vedení je hlavním cílem udržení nejen bezpečnosti, ale především jednoty a stability. Tomu je nutné podřídit vše ostatní.
Jakékoli nepokoje jsou pro čínské vedení rizikové, protože narušují „image silné (státo)Strany“. NYT citují Si Ťin-pchingova slova, jež pronesl na stranické konferenci věnované řešení situace v Sin-ťiangu, která se konala v Pekingu krátce poté, co předseda region v dubnu 2014 navštívil: „Pokud hrozbu neeliminujeme, bude narušena společenská stabilita a jednota lidu všech národností bude zničena, což bude mít nepříznivý vliv na dlouhodobý plán reforem, rozvoj a stabilitu.“ Strana v posledních letech pochopila, že „ekonomický rozvoj automaticky nepřinese trvalý pořádek a bezpečnost.“
Jedinou cestou se tedy ukázala totální kontrola: nejen nad pohybem a aktivitami obyvatel, což zajišťuje např. síť bezpečnostních kamer a check-pointů, ale také nad jejich smýšlením. Myšlenka ideologické převýchovy nakonec není v Číně ničím novým, stejně jako „sousedské výbory“ či systém vzájemného ručení pao-ťia.
Pragmatismus proti blouznění pohlavárů
V rámci „Sin-ťiang leaks“ zveřejněných NYT rozhodně stojí za pozornost i část materiálů, která se věnuje „padlému funkcionáři“ z Jarkandu Wang Jung-č’mu. Muž, který vyrostl přímo v Jarkandu, okrese na jihu Sin-ťiangu, kde je dosud více než 90 % obyvatelstva ujgurské národnosti, již v počátcích represí vyjadřoval obavy, že represe povedou jen k vyostřování etnického konfliktu. Navíc argumentoval, že když je tak velké množství lidí v produktivním věku zavřeno v převýchovných táborech, nemá kdo pracovat, a dojde ke stagnaci ekonomického rozvoje oblasti, což opět povede k dalšímu napětí. Jeho pragmatismem a obavou o vlastní kariéru motivovaná racionální kritika, z pohledu zkušeného kádra, který místní podmínky dobře zná, směřovaná vůči pohlavárům z Pekingu, kteří s touto oblastí nemají žádné přímé zkušenosti, má četné analogie v nedávné i starší čínské historii.
Jedním z nejznámějších historických příkladů takové kritiky je Pcheng Te-chuajova kritika Maova Velkého skoku, politiky, která stála posléze životy desítek milionů lidí a přivedla čínské hospodářství na hranici kolapsu. Části dokumentu, ve kterých Wang Jung-č‘ tvrdí, že „jeho nadřízení byli příliš ambiciózní a nerealističtí“ ohledně plánování hospodářského růstu ostatně samy o sobě vzpomínky na Velký skok evokují.
Kdo nezná svou historii, je nucen ji opakovat, což platí i pro velmoc, která svou vlastní historii pečlivě cenzuruje.