Globální význam momentálně druhé největší ekonomiky světa trvale stoupá, zejména od roku 2008, kdy se v Pekingu konaly letní olympijské hry. Tento rok lze považovat za symbolický počátek nárůstu čínského sebevědomí a asertivity na mezinárodní scéně. Díky úspěchu při pořádání jednoho z nejsledovanějších spektáklů planety se Čína mohla světu ukázat jako silná mocnost, která má všechny předpoklady takovou výzvu zvládnout. Zároveň se však, v takové míře poprvé od roku 1989, obraz Číny v západních médiích vyjevil jako v zásadě negativní. Zatímco v 90. letech se v médiích i literatuře psalo o „čínském drakovi“, který se díky ekonomickému rozvoji a zvyšování životní úrovně bude postupně „demokratizovat“, rok 2008 jasně ukázal, že k ničemu takovému pekingské vedení nesměřuje.
Olympijský rok byl poznamenán vlnou protičínských protestů. Na březnové násilnosti v Tibetu, který se přitom od předchozích nepokojů z let 1987-89 jevil jako prosperující a stabilizovaný, navázaly celosvětové demonstrace provázející putování olympijské pochodně přes všech šest kontinentů. To Peking motivovalo k ještě intenzivnějšímu všestrannému posilování čínské pozice na mezinárodní scéně, včetně snah o vylepšení obrazu a vnímání země ovládané totalitním komunistickým režimem.
Posilování Číny je dlouhodobým a kontinuálním procesem, který svým způsobem začal již ponižující sérií lekcí, které v polovině 19. století upadající mandžuské dynastii Čching uštědřily západní mocnosti, ale i Rusko a Japonsko. Nyní se Čína stala významným světovým hráčem a sklízí úspěchy nejen na poli ekonomickém, ale usiluje také o větší politický vliv.
S tím souvisí rovněž snahy o posílení vlastní „diskurzivní moci“ (话语权), jež by pekingské vládě zajistila větší váhu na mezinárodním poli. Tři vzájemně propojené oblasti, ekonomická, politická a diskurzivní (ideologická), představují cestu k uskutečnění „čínského snu“ (中国梦) a „veliké obrody čínského národa“ (中华民族伟大复兴), dvou základních konceptů představených současným vůdcem Si Ťin-pchingem. Jinými slovy: Čína je z vlastní perspektivy po více než sto padesáti letech útlaku a ponížení konečně připravená zaujmout na globální scéně důstojné postavení, které odpovídá její velikosti a síle. Spolu s ekonomickou expanzí tak v ideologické rovině, která je nicméně neoddělitelná od roviny politické i ekonomické, nabízí vlastní interpretaci minulosti a zároveň vlastní vizi budoucnosti světového uspořádání, která je protiváhou západního vidění světa a Západem nastoleného světového řádu, po jehož změně volal již v roce 2002 tehdejší prezident Ťiang Ce-min.
Badatelka Nadège Rolland z washingtonského National Bureau for Asian Research představila koncem ledna jeden z výstupů rozsáhlejšího projektu, který se zabývá právě onou vágně definovanou čínskou vizí nového světového řádu a pokouší se jí dát jasnější kontury. Jedná se o jakýsi teoretický ideový konstrukt, vytvořený na základě analýz rozsáhlého korpusu čínských ideologických textů od základních pilířů Si Ťin-pchingova myšlení o socialismu s čínskými rysy v nové éře přes projevy vůdčích politických představitelů až po publikace čínských ideologů a akademiků z oblasti politologie a společenských věd. Tuto čínskou „vizi budoucího světového řádu“ lze chápat jako abstrahovanou sumu směřování všech čínských aktivit na mezinárodním poli, základní ideologický koncept, který zastřešuje čínské úsilí o dosažení zmíněného „čínského snu“ a „veliké obrody čínského národa“. Toto úsilí je legitimizováno kritikou existujícího mezinárodního zřízení, jež podle Rolland
odhaluje zapřisáhlé odmítání hodnot, na nichž byl tento původní řád založen. V sázce není jen dominantní postavení Spojených států v současném systému, ale zejména potenciální eroze základních lidských práv, svobody myšlení a vyjadřování a samosprávy po celém světě.
Současná čínská asertivita na mezinárodním poli je ideologicky podložená čínským odmítnutím klíčových západních konceptů, které jsou základem stávajícího světového řádu, od koncepce modernity až po myšlenku liberální demokracie, svobody jednotlivce a základních lidských práv a svobod. Čína tak činí na základě zdůrazňování vlastní jedinečnosti a národních specifik vycházejících ze zcela odlišné tradice. Tím se vysvětluje, proč „takzvané univerzální“, podle čínských politologů (viz např. pekingský prof. Čang Si-pching) a ideologů ovšem ve skutečnosti západem vnucené koncepty, nelze v případě Číny uplatňovat.
Tři politická sebevědomí
Důraz na čínskou výjimečnost a její kulturní a historickou jedinečnost má nejen podle Rolland politickou a ideologickou funkci a mimo jiné posloužil k zajištění legitimity moci čínské komunistické strany po roce 1989. Pomáhá Straně nárokovat si „právo na určení a prosazování vlastního stylu vlády podmíněného historickými specifiky a jedinečností kulturní zkušenosti“, což často zdůrazňuje i její předseda Si Ťin-pching, jak si všímá např. Didi Kirsten Tatlow ve svém článku „China’s Cosmological Communism: A Challenge to Liberal Democracies“. Na 18. sjezdu strany v listopadu 2012, kde byl Si zvolen novým předsedou, vyhlásil tři základní „politická sebevědomí“, na nichž stojí současný čínský režim. „Sebevědomí“ Číny má vycházet ze správné „cesty“, tj. socialismu s čínskými rysy (道路自信), správné „teorie“, tj. marxismu-leninismu, Mao Ce-tungova učení a pozdějších dodatků následných vůdců (理论自信) a správného „politického systému“ (制度自信). V roce 2014 k nim příznačně přibylo sebevědomí čtvrté, založené právě na kulturní jedinečnosti (文化自信).
Je třeba připomenout, že samotná moderní Čína se v první polovině 20. století zrodila ze střetnutí se západními mocnostmi v závěrečné fázi vlády poslední dynastie Čching a byla vybudovaná právě na konceptech převzatých ze Západu. Zhruba od poloviny 90. let 20. století však, spolu s návratem ke konfuciánským hodnotám na úrovni společenské i na úrovni politických elit a jejich ideologie, dochází k jakémusi pozitivnímu přehodnocení vlastní tradice a vtělení vybraných konceptů, jako je např. „harmonie“ (和谐), termín, který začal hojně používat předchozí předseda Chu Ťin-tchao. Ideologie vládnoucí strany vychází ze směsi marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova učení, které sice zdůrazňovalo čínská specifika a „národní tradiční kulturu“ (民族传统文化), nicméně pouze její lidovou vrstvu, již navíc naplnilo zcela novým ideologickým obsahem. Reformátoři v době Májového hnutí založili koncepci moderní Číny na kritice konfucianismu a liberální intelektuálové konce 80. let spatřovali v Číně „umírající civilizaci“, která bude brzy pohlcena otevřenou, dynamickou a dravou civilizací západní. Nicméně v posledních dekádách nejen že dochází k restauraci vybraných konfuciánských konceptů a hodnot, ale naopak „vynikající čínská národní tradiční kultura“ je tou, která by měla v budoucnu hrát významnou roli v nastávajícím světovém řádu.
Podle Rolland je užitečným konceptem (byť vzhledem k imperiálním asociacím s pouze omezenou aplikovatelností) pro představovanou čínskou vizi budoucnosti jeden z nejstarších tradičních čínských konceptů, „podnebesí“ (天下).
Čínští badatelé (např. Jang Kuang-pin) jej s oblibou zmiňují jako možný model pro nastávající světový řád. Ostatně, jednou z vizí současného prezidenta Si Ťin-pchinga je právě „velká jednota světa [kde je] celé podnebesí jako jedna rodina“ (世界大同，天下一家). Tradiční koncept podoby světa je založen na základním uspořádání v podobě soustředných kruhů, kde se kolem centra, silou jeho vlastní přitažlivosti (tj. civilizační a morální vyspělosti) soustřeďují etnika a národy z blízkého i širokého okolí. Podobné vazby mají zřejmě čínští představitelé na mysli, když zdůrazňují mírumilovnou povahu čínského národa a vztahy založené na „vzájemné rovnosti a prospěchu“ (平等互利). Čínská argumentace na mezinárodním poli se opírá o několik základních pilířů, z nichž tím nejmocnějším je „právo na rozvoj“ (发展权力). Jedná se o premisu vycházející z víry, že „právo na rozvoj“ mají všechny země, a především ty rozvojové, které dosud byly pouze vykořisťovány západním kolonialismem a imperialismem. Čína se tedy staví do role mocnosti, která reprezentuje tyto dosud slabé a opomíjené oběti západního systému. K tomu odkazuje také jeden z klíčových konceptů Si Ťin-pchingovy ideologie zanesený v roce 2018 do čínské ústavy, totiž „sdílený osud lidstva“ (人类命运共同体), jehož oficiální překlad do angličtiny byl později změněn z „osudu“ (fate) na „budoucnost“ (future).
Pět pilířů
Si Ťin-pchingova „komunita sdílené budoucnosti lidstva“ představuje podle Rolland vylepšenou „transmutaci Chuova konceptu harmonického světa (和谐世界)“. Stojí na pěti „pilířích“, jež reprezentují hlavní hodnoty a normy čínského vidění světa a jeho budoucnosti. V politické oblasti chce Si stavět na „dialogu a konzultacích“ spíše než na konfrontaci, a upřednostňuje „partnerství“ před vytvářením aliancí. Každá země by podle něj měla mít právo svobodně si zvolit vlastní společenský systém a cestu rozvoje. V oblasti bezpečnosti Si usiluje o vybudování „společného, všestranného, kooperativního a udržitelného“ systému bezpečnosti, který opustí „mentalitu studené války“. V oblasti hospodářství je zde čínská vize prosperujícího světa založeného na otevřené a inkluzivní globální ekonomice a win-win spolupráci. V kulturní sféře Si požaduje respektování „kulturní diverzity“ a „akceptování rozdílů“ založené na „vzájemném učení, vzájemném respektu a harmonickém soužití“. Posledním pilířem je životní prostředí. Zde Peking usiluje o „čistý a krásný svět“, v němž bude panovat „harmonie mezi člověkem a přírodou“.
Tyto vize nového uspořádání jsou podpořeny dlouhodobou čínskou kritikou současného stavu: Západ v očích Pekingu „ztrácí mandát“, když není schopen se vypořádat s narůstajícími globálními problémy od ekologie přes terorismus až po uprchlickou krizi, jak to popsal např. profesor Chan Čen z Pekingské univerzity zahraničních studií.
Celý ideologický systém odmítající „západní koncepty“ a zdůrazňující „čínská specifika“, včetně pěti tisíc let nepřerušené tradice apod., je vyztužen pečlivou prací stovek čínských akademiků z oblasti společenských věd. Mnozí z nich studovali na Západě, západní teorie dobře znají a dovedou je efektivně využívat pro potřeby kritiky i pro formulování vlastních konceptů. Cílem, který je v pozadí jejich práce, je zpochybnění hodnot, jako jsou demokracie, svoboda či spravedlnost, které jsou z čínského pohledu pouhými nástroji západní (po 2. světové válce americké) hegemonie nad světem.
Čína využívá k prosazování vlastních cílů celou řadu nástrojů, které zastřešuje právě zmíněná vize. Hlavním strategickým cílem je vybudovat systém, který by Číně umožnil posílení „diskurzivní moci“. Původní čínský výraz je možné v principu chápat dvěma způsoby: jako „diskurzivní právo“ (话语权利) (tedy právo se účastnit diskurzu), anebo právě jako „diskurzivní moc“ (话语权力) (tedy mít v diskurzu potenciálně rozhodující slovo). První význam by byl z čistě jazykového hlediska možný, ovšem s přihlédnutím k celkovému kontextu současných čínských ambicí i k výkladu termínu čínskými akademiky je nutné se přiklonit ke druhému významu.
Kdo vládne slovu, vládne světu
Rolland tento koncept definuje jako „ambici Pekingu nejen mít právo mluvit na mezinárodní scéně, ale také být slyšen, moci ovlivnit, jak druzí vnímají Čínu, a případně formovat jak samotný diskurz, tak i normy, na nichž je vystavěn mezinárodní řád“. Protože „kdo vládne slovu (word), vládne světu (world)“. Pro čínské ideology je tedy koncept „diskurzivní moci“ z hlediska prosazování čínských zájmů klíčový.
Např. ředitel Státní plánovací kanceláře pro filozofii a společenské vědy Čang Kuo-cuo se domnívá, že „západní strategičtí plánovači ‚mírové evoluce‘“ získali navrch díky své „diskurzivní ofenzivě“, která vedla k systematickému podrývání politické moci socialistických a rozvojových zemí. Pro Čínu tudíž neznamená „diskurzivní moc“ jen možnost mít hlas, nýbrž představuje „ideologickou dominanci nezbytnou pro přežití režimu“. Čína již nyní využívá svou „diskurzivní moc“ k tomu, aby narušovala „diskurzivní monopol“ Západu, respektive USA: snaží se ovlivnit, jak je její režim v zahraničí vnímán, a vyvrátit „takzvanou teorii čínské hrozby“. Ta je podle čínských ideologů jen západní snahou o „démonizaci“ a „srážení“ ČLR systematicky poškozující její mezinárodní obraz. Podle profesora Lidové univerzity v Pekingu, Wang I-weje
Západ vytvořil soustavu ekonomických a politických konceptů, jako je volný trh a demokracie, které jsou nahlíženy jako nejvyšší forma vývoje lidské společnosti, stejně jako ‚teorie demokracie a míru‘. Tyto myšlenky jsou nyní mezinárodní komunitou běžně přijímány, ale přitom se jedná o pouhé mýty, které jsou navíc silně zavádějící.
Jazyk pro společenské vědy s čínskými rysy
Čínští vědci, jako např. Sun Ťi-šeng z Institutu světové ekonomie a politiky při Čínské akademii společenských věd, poukazují na to, že Spojené státy, podobně jako další západní mocnosti, pro šíření vlastních konceptů a „ideologie“ vytvořily nástroje, jako je Hlas Ameriky, Rádio Svobodná Evropa, Mírové sbory apod., které „propagují americké hodnoty a postupně šíří americkou diskurzivní moc v dalších oblastech“. Jedním z hlavních cílů čínských společenských věd se tak podle Rolland stává, slovy bývalého člena Politbyra a šéfa propagandy Li Čchang-čchuna „vytvoření akademického jazykového systému pro filozofii a společenské vědy s čínskými rysy a v čínském stylu“.
Vysocí čínští představitelé, jako např. předsedkyně Výboru pro zahraniční záležitosti Všečínského shromáždění lidových zástupců Fu Jing, otevřeně kritizují „západocentrický světový řád pod dominancí USA“, jehož základem jsou „americké neboli západní hodnoty, vojenské spojenectví pod taktovkou USA a OSN a přidružené instituce“. Šíření liberálně-demokratických hodnot je podle Pekingu „nebezpečné a destabilizující“ a čínská komunistická strana nabízí alternativu. Její vůdce Si Ťin-pching např. v červnu 2018 prohlásil, že jednou z deseti priorit čínské diplomacie pro novou éru je „vést reformu systému globálního vládnutí vycházející z konceptů poctivosti a spravedlnosti“. Podle čínských akademiků, politiků a diplomatů by tento systém měl být založen na myšlence „mírového rozvoje“, v jehož rámci se Čína stane součástí stávajícího světového řádu a bude hrát aktivní roli v jeho vylepšování.
Pás a stezka: infrastruktura pro šíření čínských hodnot
Klíčovým nástrojem Pekingu k posílení vlastní mezinárodní pozice je Iniciativa pás a cesta (BRI), v jejímž rámci Čína navazuje spolupráci s řadou zemí od jihovýchodní a střední Asie přes Afriku a Evropu až po jižní Ameriku, především v podobě investic a půjček sloužících k vybudování obchodní a průmyslové infrastruktury. K těm pak ČLR postupně přidává další benefity, jako např. dohody o volném obchodu; finanční a měnové dohody; rozšíření dopravních, energetických a digitálních sítí; zintenzivnění spolupráce v oblasti bezpečnosti ospravedlňované potřebou chránit čínské dělníky a personál pracující na projektech; programy jako „Smart City“; stipendia pro studenty a akademické výměny, budování společných výzkumných center a programů pro spolupráci, profesní školení pro média apod. Jak píše Rolland: „Peking to na mezinárodní scéně hraje hlavně na publikum, které chce svými přísliby konektivity, prosperity a pokroku nalákat na myšlenku [obnovené] Hedvábné cesty.“ Zaštiťuje se přitom výše zmíněnými termíny jako jsou „přátelské vztahy, upřímnost, vzájemný prospěch, průběžné konzultace, společný přínos, sdílené zisky, vzájemné porozumění nebo sdílená budoucnost lidstva“, což jsou diplomatické fráze, za nimiž badatelé jako Rolland a mnozí další hledají konkrétní významy a důsledky.
S tím souvisí i úsilí o zajištění institucionální moci (制度性权力) vybudováním silnějších pozic pro ČLR v mezinárodních organizacích v čele s OSN a zároveň vytváření vlastních aliancí a institucí, jež by byly protiváhou k organizacím jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka či Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT). Z alternativních institucí, v nichž má ČLR často rozhodující slovo, lze zmínit např. Asijskou infrastrukturní investiční banku, Fond Hedvábné cesty, Novou rozvojovou banku, platformy jako 16+1, Čínsko-jihoamerické fórum apod. K posílení institucionální moci má Pekingu sloužit Čínou aktivně vytvářená globální síť partnerství navázaných s režimy, které často samy – skrytě nebo otevřeně – zpochybňují a odmítají model západní liberální demokracie. Nezanedbatelnou roli zde dále hraje i Oddělení práce na jednotné frontě, které se zaměřuje na zahraniční aktivity od krajanských spolků, přátelských či profesních asociací přes vytváření vlivných ekonomických a politických vazeb až po zahraniční propagandu. Rolland svoji studii uzavírá slovy:
Průnikem různých složek Siovy čínské diplomacie, z nichž nejvyšší priorita je přikládána vybudování systému pro posílení diskurzivní moci v zahraničí, vybudování komunity ‚sdíleného osudu‘, Iniciativě pás a cesta, vzniku globální sítě partnerství a snaze o zajištění institucionální moci, je vize, v níž se Čína stane lídrem tzv. ‚globálního jihu‘, jejž přetvoří v prostor, který bude mimo vliv Západu a očištěn od základních konceptů liberální demokracie prosazovaných Západem.
Tyto postoje a aktivity pak v důsledku napomáhají např. k obhájení sinťiangských „deradikalizačních převýchovných středisek“ a dalšího porušování základních lidských práv na půdě OSN.
Zamyslíme-li se nad nejzákladnějšími motivy, jež čínský režim vedou k rozhodujícím krokům na domácí i zahraniční scéně, nelze než souhlasit s badatelčiným tvrzením: „Pekingská vize nového mezinárodního řádu je jen vnějším odrazem toho, čeho chce Strana dosáhnout (neomezená vláda bez konce a nikým neohrožovaná moc), a toho, co odmítá coby existenciální hrozby (myšlenky demokracie a univerzální hodnoty).“ Kýženým výsledkem by tak mohlo být „nahrazení těchto univerzálních hodnot čínskými koncepty, jako je ‚právo na rozvoj‘ či ‚internetová suverenita‘ a vytvoření paralelních institucí a norem, které by přetáhly rozvojové země, jež představují dvě třetiny světové populace“. Namísto „liberální uniformity, již hlásají Spojené státy – individuální svobody, svobodného vyjadřování, ekonomického liberalismu a demokracie“ představuje ČLR vizi světa, kde „autoritativní režimy a prominentní role státu nejsou stigmatizovány.“ Straničtí vůdci by Čínu rádi viděli nejen jako zemi, která je uznávaná pro své bohatství a moc založenou na materiálních výdobytcích, ale také jako „Polárku, k níž ostatní vzhlížejí, učí se od ní a postupně se asimilují nebo ji dobrovolně následují pro vlastní dobro“, podobně jako dříve v imperiálních dobách svět vzhlížel k výdobytkům čínské kultury a civilizace.