Abychom ji mohli náležitě ocenit, a přitom neposloužit cílům Si Ťin-pchingovy diktatury, potřebujeme důsledně provést jednu zdánlivě jednoduchou myšlenkovou operaci. Musíme od sebe rázným řezem oddělit čínskou kulturu jako takovou od současného pekingského režimu. Už jsem o podobné věci hovořil v souvislosti s „protičínskostí“ kritiků ČLR. Komunistická strana Číny a instituce jí ovládaného státu nejsou totéž jako Čína. Není záhodno zapomenout na to, že vřelý vztah k čínské kultuře ještě neznamená podporu agendy současné ČLR.
Je to značně ošemetná záležitost. Jak proniknout do kultury, kterou používá odpudivý režim jako geopolitickou zbraň? Sama o sobě stojí za pozání, ale stále nad ní visí otazník. Totéž musíme řešit v případě kultury ruské. Karel Dolejší kdysi upozornil na to, že Rusko pojímá výuku ruštiny a podporu ruské kultury v zahraničí jako jednu z raných fází hybridní války. Odkazuje na rozhovor s bývalým pracovníkem KGB Alexandem Zeleňkem, jenž líčí, jak na sebe mají nasedat „matrice“ kulturní, jazyková, sémantická a historická podle strategie rozpracovávané od 80. let. K. Dolejší shrnuje:
První krok: Je třeba zajistit v zemi podporu výuce ruštiny (jazyková matrice) – „ať je to Československo, nebo Jemen“. Tím je splněn základní předpoklad pro úspěšnou propagaci ruské kultury a mentality. Nastupuje podpora propagace ruského baletu nebo literatury, toho nejlepšího z klasické kultury. Jde nyní o to, aby inteligence v malém družebním městě například kdesi v Portugalsku nejprve založila jen kroužek příznivců díla A. P. Čechova. Na kulturní základ jsou ale později přidávány organizační momenty. Druhá úroveň se týká získávání lidí, kteří s ruskými zájmy a cíli v zemi sympatizují bez toho, aby se sami stali agenty. Lidé, kteří v Rusku vystudovali, „ten, kdo sám přišel, načetl si Gumiljova“, se stávají informačními uzly ve zpravodajské válce, aniž o tom vědí.
ČLR se v tomto ohledu od Ruska příliš neliší. Jejím hlavním nástrojem kultivace zahraničního podhoubí je přitom síť Konfuciových ústavů (v ČR pod hlavičkou Univerzity Palackého a VŠFS), o nichž se už hodně kriticky namluvilo a napsalo. Na totéž cílí činnosti vyvíjené zastupitelskými úřady, od pořádání oslav čínského Nového roku po podporu tematických čísel literárních časopisů (např. Tvar). V našem prostředí k tomu můžeme připočítat mimo jiné i úzkou spolupráci vládního deníku Kuang-ming ž’-pao s Literárními novinami, které příležitostně mohou připravit i kulturní přílohu některého našeho velkého deníku (LN), nebo vstupy Čínského rozhlasu pro zahraničí (CRI) v komerčních rádiích (Hey, Color). Českým specifikem je, že tuto roli obdělává i nečínský aktér, společnost PPF, která vedle podpory vybraných publikací platí třetím osobám za to, aby „hezky vyprávěly čínský příběh“.
Jedním z předpokladů toho, abychom nesedli na lep, je pečlivé třídění zdrojů informací. Bohužel to není jednoduché už z toho důvodu, že i u některých zdánlivě nezávislých zdrojů se časem ukáže, že jsou placeny z čínských peněz či z peněz těch, kterým na dobrých vztazích s Pekingem záleží (např. Středisko bezpečnostní politiky M. Balabána, Sinoskop V. Vojty). V každém případě by však nebylo nejrozumnější nechat si povídat pohádky o ČLR a čínské kultuře samotnými exponenty čínského režimu. Tím můžeme začít.
Není totiž asi nutné dvakrát zdůrazňovat, že podoba čínské kultury je pro účely propagandy a indoktrinace cíleně utvářena jako kýčovitá slátanina z pravd vytržených z kontextu, polopravd i lží. Některé takové prefabrikáty jsou určeny domácímu publiku, jiné prefabrikáty jsou na vývoz. Ty nejtypičtější z nich konzumují návštěvníci čínských velvyslanectví jako „dokumentární“ filmy nebo barvami hýřící brožury. Můžou však na sebe brát i daleko sofistikovanější podoby, jako například ty, které jsou navázány na režimem zneužívanou značku „konfuciánství“, včetně blouznění o čínské meritokracii.
Závěrem krátce: jak hlásá titulek, k čínské kultuře je zapotřebí přistupovat obezřetně, protože se proměnila v jednu ze zbraní Komunistické strany Číny. To říkám jako někdo, kdo dlouhá léta učí čínštinu a kdo do češtiny přeložil dvě nikoli nepodstatná díla klasické čínské filozofie.