Poslední úřadující den Trumpovy administrativy označil (již bývalý ministr zahraničních věcí Spojených státu amerických) Mike Pompeo kampaň vedenou čínskou vládou proti Ujgurům a dalším turkickým etnikům v Sin-ťiangu za genocidu a činy čínské vlády v této oblasti za zločiny proti lidskosti. Nový ministr zahraničí Antony Blinken z kabinetu Joea Bidena pak tuto pozici potvrdil. USA se tak staly první zemí, která takto tvrdě odsoudila perzekuci tamních převážně muslimských obyvatel, přestože prozatím pouze politickým gestem bez konkrétních následků. Později se se stejným prohlášením přidala také Kanada a Nizozemsko.
Na počátku února publikovala BBC zprávu o systematickém znásilňování v detenčních zařízeních, podloženou výpověďmi zadržených žen a strážkyň. Jedná se o zatím poslední zprávu z řady vyšetřování odhalujících mučení, nucenou práci a politickou indoktrinaci v táborech. Perzekuce obyvatelstva však překročila hranice táborů a věznic a zasahuje celou společnost na všech úrovních. Podrobně různé aspekty útlaku zkoumá ASPI (Australský institut pro strategickou politiku) ve svém projektu The Xinjiang Data Project. V jednotlivých zprávách mapuje rozsah a systém detenčních zařízení, systematické ničení hmotných náboženských a kulturních památek, masové sledování obyvatel, napojení státního aparátu na nucené práce, nucené sterilizace či snahu o naprostou změnu způsobu života včetně takových detailů jako je zařízení obývacích místností či složení stravy. Cílem tohoto experimentu má být proměna kulturní identity a národního sebeuvědomění celého etnika.
Počátky tvrdých represí sahají do roku 2014 a vychází z kampaně „transformace skrze vzdělání” a „deradikalizace náboženství”. Vláda tvrdí, že takto v Sin-ťiangu bojuje proti separatismu, extremismu a terorismu. Situace se prudce zhoršila po roce 2017, kdy vláda začala s masivní výstavbou detenčních zařízení, o nichž tvrdí, že se jedná o vzdělávací a rekvalifikační centra. Občané, kteří se dopustili přestupků, se v nich podle úřadů učí čínský jazyk, zákony i praktické dovednosti. Avšak zanedlouho po jejich zřízení začaly na veřejnost pronikat zprávy očitých svědků a rodinných příslušníků o mučení a nucené ideologické převýchově. Odhady hovoří o více jak miliónu zadržených obyvatel. Mezi „přestupky” patří taková provinění jako telefonický kontakt s příbuznými v cizině, studium v zahraničí, pravidelné modlitby v mešitě, nošení šátků a udržování si plnovousů či přiliš „extremistická” islámská jména dětí. Zatýkáni jsou významní intelektuálové, vědci či umělci.
Ideologická převýchova probíhá v různých podobách i mimo tábory v podobě „domácích návštěv”. Stranické kádry jsou posílány přímo do rodin po celém Sin-ťiangu, aby zajistili „společenskou stabilitu”. Někteří zde pak po nějakou dobu zůstávají a sbírají informace a podávají zprávy o názorech, chování a náboženské aktivitě hostitelské rodiny.
Cenzura a „mizející“ rodiče
Zatímco na Západě se pravidelně publikují zprávy ze Sin-ťiangu, v Číně státní cenzoři úspěšně brání tomu, aby se jakákoliv zmínka o reálné situaci v této oblasti dostala do domácích médií. Obvinění Západu pak oficiální místa odmítají s tím, že se jedná o protičínskou nepřátelskou kampaň, a tvrdí, že obyvatelé Sin-ťiangu žijí „šťastný život ve stabilním prostředí”.
Navzdory cenzuře a domácí propagandě si však čínští uživatelé internetu nacházejí cesty, jak se k situaci v Sin-ťiangu vyjádřit. Jedním ze způsobů jsou reakce na zprávy zahraničních médií. Po vydání zprávy BBC v čínském jazyce publikovalo několik odvážlivců na Weibo (čínskou verzi sociální sítě Twitter) solidární komentáře. Uživatelé Twitteru @big_ear_cat a @Chinese4Uyghurs pak screenshoty těchto komentářů sdíleli na svých účtech. Příspěvky nemluví o situaci otevřeně. Prostřednictvím náznaků však upozorňují například na oddělování dětí od rodičů, kteří jsou pravděpodobně zadrženi v některém z detenčních zařízení:
Během ‚Charitativního dne dvou devítek‘ [každoroční akce pořádaná okolo 9.9. nadací firmy Tencent] v roce 2018 uspořádala organizace sbírku s názvem „S láskou společně – pro děti v Kašgaru”. V inzerátu stálo:
„V Kašgaru nemá kvůli zvláštním okolnostem mnoho dětí školního věku po svém boku rodiče nebo jiné příbuzné. Pouze škola tak na ně může dohlédnout a postarat se o ně, stávají se proto ‚studenty internátních škol‘.“
Je možné, že tyto „zvláštní okolnosti” potvrzují situaci, o které se nesmí mluvit. Mnoho přátel sbírku sdílelo [na svém účtu]. Stejného dne ji Tencent zrušil.
To myslím navždy změnilo můj názor na [situaci na] západní hranici.
K situaci „sirotků“ a „mizejících“ lidí se vyjadřovaly i další komentáře:
„Můj spolužák byl dobrovolný učitel [v Sin-ťiangu] a viděl rodinné záznamy místních studentů. [Ve škole] se také dozvěděli, proč je v oblasti nedostatek lidského kapitálu a proč jsou v malém městě s tak nízkou výrobní kapacitou tak vysoké životní náklady. To vše se veřejně řešilo na poradě ve zmíněné škole.“
„V roce 2017 jsme spolu s přáteli darovali několik zásilek plen a krému na opruzeniny dětskému centru v I-li [Sin-ťiang]. Centrum bylo později uzavřeno. Děti se měly vrátit domů. Mnozí z nich byly sirotci. Nevím, co se s nimi stalo.“
„Když jim nepomůžeme, ty děti ztratí své životy, vzdělání a budoucnost. Ale pokud se ozveme, tak zmizí ten jednotný, stabilní, bohatý, klidný, krásný a skvělý obraz Sin-ťiangu. Kdo je schopen zaplatit takovou cenu!“
Koncentrační tábory v minulosti a dnes
Uživatelé internetu upozorňují na současnou realitu v Sin-ťiangu také prostřednictvím odkazů na druhou světovou válku. Na Weibo se například objevila fotka z koncentračního táboru Buchenwald, kam krátce po osvobození přivedli Spojenci německé občany z okolí, kteří nevěřili tomu, co se za ostnatými dráty dělo. I pod ní se lidé nepřímým způsobem vyjadřovali k situaci v autonomní oblasti:
„…Nemohu svůj zármutek srovnávat s bolestí, kterou cítí ten, kdo sem přidal původní příspěvek. Nemohu však také cynicky zavírat oči před realitou. Moje bolest má dva zdroje, trápím se kvůli obětem i kvůli nám, Chanům. Skutečně jsme se stali stejně zlými jako ti, kteří páchali před sto lety zločiny na nás?“
„Možná jen sám nechci, aby to byla pravda. Bolí mě, když si pomyslím, že se s lidmi může zacházet tak krutě.”
Clubhouse a zakázaná témata
Platforma Weibo je tvrdě cenzurovaná a mnohým z těch, kteří se k Sin-ťiangu vyjadřovali, úřady zablokovaly účty. Uživatelé proto hledají další místa, kde by mohli vyjádřit své názory. V tomto roce jej na krátký čas našli v aplikaci Clubhouse, která umožňuje v reálném čase diskutovat o různých tématech ve virtuálních místnostech. Počátkem února zde tak začaly vznikat místnosti jako například „Jsou v Sin-ťiangu koncentrační tábory?”. Moderátory těchto místností se stali nejrůznější aktivisté, novináři, lidé se zkušenostmi s represivním systémem v Ujgursku, ale i mnozí další. Jedním z nich byl i Halmurat Harri, v současnosti doktor ve Finsku, jehož rodiče byli také uvězněni. Mnohahodinovou debatu o situaci v autonomní oblasti popsal jako „nabytou emocemi“ a „šokující“. Zdůraznil pak především to, že mnozí Číňané, kteří nepochází z této oblasti, byli poprvé konfrontováni s tím, co se v ní děje:
„Poprvé jsem slyšel … že někdo čínsky mluvící říká: ‚Jsem Číňan národnosti Chan a je mi to tak líto. Soucítím s nimi.‘ … Toto jsem poslouchal přes hodinu, stále dokola, od mnohých Číňanů z celého světa.“
V aplikaci se otevřeně probírala mnohá další témata, která jsou na pevninské Číně silně cenzurována, například hongkongské protesty či vztah s Tchaj-wanem. Reakce čínských úřadů byla předvídatelná. V propagandistickém plátku Global Times vyšel 8. února článek citující některé čínské uživatele této aplikace. Ti si stěžovali především na to, že politické debaty zde byly „jednostranné“, a proto „nudné“, obvinění pak podle nich „postrádala důkazy“. Téhož dne byla platforma v ČLR zakázána. Za Velkou čínskou internetovou zdí (Great Firewall of China) se tak ocitl další prostor, kde by čínští občané mohli svobodně vyjadřovat své názory.