V ranních hodinách místního času 23. července 2021 zemřel v jihočínském Chuej-čou spisovatel a veřejný intelektuál Li Chuej-č‘ 李悔之. Pozřel dávku pesticidu na protest proti permanentnímu policejnímu dozoru a šikaně, která nepolevila ani poté, co loni na jaře prodělal mozkovou mrtvici, částečně ochrnul a jen s námahou se učil psát levou rukou.
V dopise na rozloučenou Li Chuej-č‘ popisuje policejní dozor a hovoří o jeho nesnesitelnosti i bez přímého fyzického násilí. Jedná se o praxi, kdy policisté brání „nespolehlivé“ osobě v kontaktu s přáteli a okolním světem, osobně docházejí do domácnosti, kde kontrolují, čím se člověk zabývá, vnucují se jazykem politické propagandy a člověka zbavují pocitu soukromí a bezpečí i v rodinném kruhu.
Tato metoda osobního působení se v extrémní podobě uplatňuje v Sin-ťiangu v programu „čínských příbuzných“, kde se straničtí funkcionáři pasují do role jakýchsi adoptivních příbuzných, na několik dní se nastěhují do muslimské domácnosti a dohlížejí na to, zda rodinní příslušníci v každodenním životě nevykazují známky „náboženského extremismu“.
Veřejný intelektuál a laskavý člověk
Li Chuej-č‘ se narodil roku 1959 v Kantonu. Dospíval za Kulturní revoluce, prožil naděje 80. let na politické reformy a společenskou změnu, krvavé potlačení studentských protestů roku 1989 i ekonomický zázrak počátku 21. století poté, co Čína vstoupila do Světové obchodní organizace a začala profitovat z globálního propojení světové ekonomiky.
Podle krátkého životopisu od Nezávislého centra čínského PEN klubu začal Li Chuej-č‘ publikovat až v roce 2008. Jeho básně a zejména společenské komentáře uveřejňované na různých blozích rychle získaly pozornost veřejnosti. Jak píše v dopise na rozloučenou, usiloval o to, přispět svými názory k celospolečenské debatě o pozvolné reformě společnosti. Rychle získal takové uznání, že se opakovaně objevoval v různých anketách jako jeden z vlivných veřejných intelektuálů. Po nástupu Si Ťin-pchinga k moci se situace radikálně změnila. Jeho blogy byly smazány a na čínském internetu ztratil příležitost publikovat. Tehdy začal uveřejňovat články na stránkách Nezávislého centra čínského PENu, které jsou dnes jediným místem, kde je dostupná alespoň část jeho díla.
Dialog s mocí
Li Chuej-č‘ zastával umírněné názory a věřil v možnost dialogu s politickou mocí, který povede k pozvolným reformám směrem k otevření čínské společnosti a její postupné liberalizaci. Byl přesvědčen, že rozmanitost názorů je lidskou přirozeností a není možné trvale ji potlačovat a že jen ve společné, racionální debatě za účasti nezávislých intelektuálů je možné najít cestu vpřed. Zpočátku byl optimista, v dopise na rozloučenou však píše o ztrátě nadějí, když zmiňuje Si Ťin-pchingův projev k 100. výročí založení KS Číny jako znamení „velkého návratu“, který je velkým neštěstím pro všechny Číňany.
Zahraniční média o Li Chuej-č‘ovi hovoří jako o básníkovi, nepodařilo se mi však nalézt žádnou jeho báseň, jistě i proto, že podobně jako mnoho dalších čínských básníků našel jistou míru svobody pouze na svých blozích, které jsou dnes zablokované. Proto na ukázku a jako poctu skromnému a statečnému člověku překládám jeho krátkou úvahu o lži a potřebě říkat pravdu z ledna 2016.
Li Chuej-č‘: Bolest a zoufalství povinného lhaní
Na základní školu jsem chodil v době Kulturní revoluce. Byla to doba šílenství všeobecné politizace života. V těch časech musel na konci školního roku každý žák napsat shrnutí hodin politické výchovy. Pokaždé, když jsme psali tuto úlohu, učitel říkal, že musíme začít těmito slovy: „V záři Mao Ce-tungova učení, poučeni revoluční linií předsedy Maa, pod správným vedením revolučního výboru školy, mohl jsem v tomto školním roce vysoko třímat velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení, prosazovat proletářskou politiku, prostřednictvím vlastního života studovat a aplikovat díla předsedy Maa, a dosáhl jsem při tom takové a takové známky“. Na závěr jsme pak museli napsat: „Předseda Mao nás učí, že ‚každá věc sestává z dvojice protikladů‘, a proto ačkoliv jsem v tomto školním roce dosáhl jistých úspěchů, jsou tu také jisté nedostatky, jako například to či ono. Nadále budu v duchu naučení předsedy Maa ‚rozvíjet dosažené úspěchy a napravovat chyby s cílem pokračovat v boji‘, abych vybojoval ještě větší úspěchy.“
Kdepak by žáček základní školy mohl sám přijít na větu „vysoko třímat velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení, prosazovat proletářskou politiku, prostřednictvím vlastního života studovat a aplikovat díla předsedy Maa“, vždyť ani pořádně nerozuměl tomu, co to má znamenat! Z toho plyne, že učitel si ve skutečnosti liboval v tom, že nás učí lhát. Přirozeně, že za tehdejších poměrů mu ani nic jiného nezbývalo! A tak moje generace od malička vyrůstala v jazyce lži. Od malička jsme nemohli „říkat, co si myslíme,“ a „psát, co si myslíme,“ (jak ve své vzdělávací reformě ve 30. letech prosazoval známý pedagog Tchao Sing-č‘). Tak například v těch dobách jsme často odjížděli na povinné brigády na venkov, abychom se „sžili s chudými a chudšími středními rolníky“. Žáci to mezi sebou proklínali a stěžovali si na to, ale když měli na hodině diskutovat o své práci na venkově, každý promlouval v tomto duchu: „Když jen pomyslím na to, že jsem přiložil ruku k dílu a mohl jsem tak přispět svým dílem ke světové revoluci, hned chci pracovat ještě víc a pracovat s ještě větší chutí a odvahou…“ Často jsme na venkově měli hlad, ale na tabuli ve třídě jsme museli psát: „Jsme narozeni pod rudou vlajkou, vyrostli jsme o sladké vodě, vede se nám den ode dne lépe!“
Zvláštní je, že čím víc jsme lhali, tím to pro nás bylo přirozenější. Rozhodně nás to nezneklidňovalo ani netrápilo. Někdy jsme dokonce upadali do nepopsatelného pocitu „privilegovanosti“ – například, ačkoliv jsme si často stěžovali na prázdný žaludek, jakmile jsme slyšeli učitele mluvit o tom, že dvě třetiny lidí na světě ještě nejsou „osvobozeny revolucí“ jako my a vystaveni „ohni a vodě“ vedou krušný život „horší, než je život dobytka“ atd., okamžitě jsme přestali být mrzutí, že často hladovíme, a v srdcích nám vzklíčil ničím nepřekonatelný pocit „štěstí“ – ve srovnání s těmi chudáky, kteří vystaveni „ohni a vodě“ žijí krušný život „horší, než je život dobytka“, nám schází jen to, že se nenajíme dosyta! A navíc, učitel nám ještě říkal, že obtíže Číny jsou „dočasné“.
A pak nám jednou náš třídní učitel, který se v rámci hnutí rudých gard dostal do Pekingu a tam podle vlastních slov na velkém shromáždění pranýřujícím Liou Šao-čchiho bývalému prezidentovi vlepil pohlavek, se vší vážností přinesl „mimořádně radostnou zprávu“: „Vůdce kontrarevolucionářů“ – sovětský premiér Kosygin během návštěvy Pekingu v hotelu potají vytáhl z kapsy kousek „černého chleba“, aby zahnal hlad! To mě a mé spolužáky okamžitě rozveselilo, okamžitě mě zaplavil „pocit hrdosti“, vždyť si žiju líp než Kosygin! Protože hlad můžu zahnat aspoň vařenou sladkou bramborou a nemusím jíst „černý chleba“ – ačkoliv jsem vůbec nevěděl, co to ten „černý chleba“ je, a už vůbec jsem netušil, jestli si to třídní učitel nevymyslel.
Teprve po mnoha letech jsem s bolestí zjistil jedno: protože jsem dlouho říkal lži, věci, které neodpovídaly tomu, co jsem si myslel, můj světový názor, moje hodnoty a morálka, kterou jsem vyznával, ba dokonce i moje lidská přirozenost – to vše bylo od základů pokřiveno. Stal se ze mě člověk, který si liboval ve lži, který se oddával samolibosti, absolutní sobec. Když jsem pochopil tuto skutečnost, začal jsem se tím strašně moc trápit. A rozhodl jsem se: od této chvíle už nebudu lhát. Přísahal jsem, že budu „říkat, co si myslím,“ a „psát, co si myslím“. Ke svému úžasu jsem však zjistil, že musím lhát dál, v zájmu „stability“, s ohledem „na vyšší zájem“ musím pět chválu, nebo se aspoň musím naučit, že „mlčeti je zlato“.
Když jsem si toto vše jasně uvědomil, začal jsem se nevýslovně trápit, někdy tak moc, že jsem už ani nechtěl žít – já, ten, kdo není žádný radikál a „disident“, ale jen smířlivý zastánce reforem. Kromě toho vždy, než něco píšu, jsem velmi opatrný a promýšlím všechny možné okolnosti – mám jen jeden cíl, zlepšovat situaci! Reformovat! Reformovat! A nejen to, reformovat velmi zvolna! Navzdory tomu však nemám šanci, často přede mnou zavřou dveře, anebo můj článek tak prokrátí, že z něho nic nezbyde. Nakonec mi nezbývá než uveřejňovat své články pod přijatými jmény na zahraničních webech. Právě kvůli tomu jsem posledních několik let jen výjimečně publikoval doma!
Pro člověka není většího utrpení, než když ztratí svobodu. A není nic smutnějšího, než když tam, kde se narodil a vyrostl, nesmí „říkat to, co si myslí,“ nesmí „psát to, co si myslí“!
Ach běda, přeběda! Kvůli „stabilitě“, „vyšším zájmům“ a „soustředění sil k velkým věcem“ – kdy budu moci na tomto kusu země, kde jsem se narodil a kde jsem vyrostl, vzpřímený a se vší vážností „říkat, co si myslím,“ a „psát, co si myslím“!