Rychlá eskalace původně vcelku banálního politického sporu mezi Litvou a Čínou do bezprecedentní ekonomické konfrontace je jen malou upoutávkou na příští střety se stále asertivnějším Pekingem v „Nové epoše“ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Žádná země není pro současné čínské vedení příliš malá nebo příliš vzdálená a žádný konflikt dost malicherný, aby kvůli němu nezačalo harašit svými (zatím) převážně hybridním zbraněmi. Těžiště těchto konfrontací se přitom přesouvá od tradičních obchodních válek (jako byla ta Trumpova proti Číně) do klíčové domény mezinárodních vztahů našich dnů: dodavatelských řetězců.
Stěhování průmyslu
Dodavatelské řetězce, donedávna mimo specializované obchodní kruhy vcelku obskurní pojem, se v současném „systémovém soupeření“ s ČLR rychle přesouvají do centra světového dění. Jejich globální transformace v posledních dvou desetiletích po vstupu ČLR do WTO na konci roku 2001 udělala z ČLR současnou hospodářskou, politickou a vojenskou velmoc a vedla ve svých důsledcích k její dnešní „rivalitě“ se „Západem“ (a ovšem i s velkou částí „Východu“).
Číně se po vstupu do WTO podařilo díky mobilizaci početné a levné pracovní síly a nátlakových prostředků, jako byla podmínka „společných podniků“ (Joint Ventures) pro zahraniční investory, postupně importovat celá výrobní odvětví z vyspělých zemí na Západě a částečně i v Asii. Jejich koncentrace v jihovýchodní Číně s vlastním rozsáhlým vnitřním trhem a rychle se rozvíjející infrastrukturou přispěla k tomu, že ČLR rychle ovládla dodavatelské řetězce téměř ve všech průmyslových odvětvích.
Vysoká cena levného zboží
Na Západě v tom v letech „neoliberální“ deregulace a všeobecného nadšení pro bezstarostnou globalizaci po „konci dějin“ v letech 1989-91 dlouho nikdo neviděl žádný problém. Hlavní je přece efektivita výroby, minimalizace nákladů a maximalizace zisku. Lidé po celém světě těžili z Čínou poháněného převisu dodávky nad poptávkou a nízkých cen.
Skutečná cena nízkých cen a skrytá rizika přesunu celé průmyslové základny do země s velmi odlišným politickým systémem se začaly projevovat teprve nedávno, především na počátku současné pandemie, kdy Peking poprvé otevřeně „weaponizoval“ dodavatelské řetězce pro politizaci dodávek nedostatkových ochranných a zdravotnických potřeb. Současný nátlak na Litvu je pokračováním tohoto trendu v koncentrovanější podobě.
Útok na podstatu obchodních styků
Čína se de facto snaží vytlačit Litvu z mezinárodních dodavatelských řetězců, kterým dominuje ČLR, a způsobit jí tak oklikou ekonomické ztráty, které by jí nemohla uštědřit přímo v jinak celkem zanedbatelném vzájemném obchodě. Aby mohl zasadit ránu Litvě, atakuje Peking samotné jádro mezinárodní obchodní spolupráce a globalizace – až dosud anonymní, apolitické, nadnárodní dodavatelské řetězce.
To je ovšem velmi riskantní krok, který ve svých důsledcích jen urychlí „restrukturalizaci“ současných dodavatelsko-odběratelských vztahů směrem k jejich větší bezpečnosti a odolnosti, po níž ostatně již tak jako tak nějaký čas volají někteří političtí představitelé na Západě. V zásadě tak Čína nahrává výzvám po ekonomickém „rozpojení“ (decoupling) mezi Čínou a vnějším světem, především Spojenými státy jakožto historicky nejdůležitějším obchodním partnerem Pekingu.
Přepřahání řetězců
Tato „restrukturalizace“ (rozpojování či spíše přepojování) obchodních řetězců již reálně probíhá a současná krize ji jen uspíší. Pro Litvu a další státy v regionu z toho, jak už to bývá, plynou rizika i příležitosti. Dnešní krize kolem Litvy opět dobře ilustruje obojí.
Střední a východní Evropa má přes všechen humbuk kolem 16+1 minimální přímou obchodní expozici vůči ČLR. Do značné míry je nicméně právě přes dodavatelské řetězce zapojena do německého exportního průmyslu, jehož produkce směřuje ve velkém do Číny. V tomto ohledu jsou zdejší státy vůči čínskému ekonomickému nátlaku zranitelné, zvláště vystupují-li samostatně. To je právě případ Litvy, na niž si Peking došlápl přes západoevropské nadnárodní společnosti, které odtud odebírají nejrůznější komponenty.
Tato zranitelnost ale skýtá i jisté příležitosti, jak se z potenciální závislosti vymanit a současně poskočit v potravním řetězci mezinárodních dodavatelských vztahů. Jelikož se celý spor točí kolem Tchaj-wanu, přispěchal malý ostrov malé Litvě na pomoc a ustavil nejprve dvousetmilionový, a po pár dnech dokonce miliardový (USD) fond na pomoc litevské ekonomice.
Čipy místo montoven
Hlavně ale začal s litevskou vládou jednat o možnosti podpory pro vybudování vlastních litevských vývojových a výrobních kapacit pro produkci dnes tolik žádaných polovodičů. Tchaj-wan je v tomto oboru světový šampión; jen společnost TSMC samotná vyrábí více než 50% světové produkce čipů, včetně těch nejpokročilejších, jejichž výrobě ostatně dominuje úplně. Polovodiče se rychle stávají jedním z klíčových artiklů napříč průmyslovými odvětvími. Je to také jeden z mála sektorů, který dosud zcela neovládla ČLR.
Vzhledem k obrovské poptávce po tomto nedostatkovém zboží má o tchajwanské know-how v oboru zájem řada zemí, jejichž průmysl je na spolehlivém přísunu čipů závislý. Tchaj-wan je však dnes ochotný se o své výrobní kapacity dělit jen s nejbližšími spojenci, jako jsou USA či Japonsko, u nichž předpokládá, že by mu v případě napadení ze strany ČLR přišli na pomoc. Litva je první zemí v Evropě, které takovou formu podpory nabízí.
Skok v potravním řetězci
Litvě se tak otevírá příležitost, zatím spíše teoretická (pro srovnání: jen TSMC plánuje letos investovat do svých výrobních kapacit přes 40 miliard USD), ke skoku v potravním řetězci dodavatelských vztahů. Na německé firmy, které z Litvy odebírají automobilové součástky, může Čína vyvíjet tlak relativně snadno – takové komponenty se dají rychle nahradit z jiných zemí. Tlačit na Německo, aby se vzdalo dodávek silně nedostatkových čipů, kvůli nimž zůstala stát část automobilového průmyslu, by zdaleka tak jednoduché nebylo.
České republice se podobná příležitost otevřela po Vystrčilově návštěvě na ostrově předloni v létě (a po výrocích a činech pražského primátora Hřiba, který zde požívá věhlasu rockové hvězdy). Při tehdejší politické konstelaci ji bylo obtížné využít, ale snad by se dalo ještě něco dohnat za nové vlády. Pokud možno bez vyhrocení vztahů s Čínou do krajnosti, jak to vidíme v Litvě. Při pečlivém plánování a koordinaci se nadstandardní vztahy s Tchaj-wanem dají pěstovat, aniž by soudruzi v Pekingu nutně museli aktivovat svou „diplomacii vzteklých výbuchů“ (tantrum diplomacy).