V pondělí oznámil v Tokiu americký prezident Biden novou platformu pro regionální ekonomickou spolupráci pod názvem Indopacifický hospodářský rámec (IPEF) a jen tak mimochodem utrousil, takto již potřetí od loňského léta, že Spojené státy by v případě napadení Tchaj-wanu Čínou bránily ostrov (na rozdíl od Ukrajiny) vojenskou silou. Peking na to odpověděl vedle obvyklých verbálních výlevů společnými čínsko-ruskými leteckými manévry nad spornými ostrovy na sever od Japonska a vojenským cvičením přímo v Tchajwanské úžině.
16+1 v Pacifiku
Mnohem větší rozruch ale vyvolala plánovaná cesta čínského ministra zahraničí Wang Iho po sedmi zemích v jižním Pacifiku. Kromě Papuy Nové Guiney se jedná o drobné ostrovní státy (Šalamounovy ostrovy, Kiribati, Samoa, Fidži, Tonga a Vanuatu), které mají nicméně zásadní význam jako možné základny pro čínský vliv, včetně vojenského, ve strategicky důležitém regionu. Pro ilustraci je dobré připomenout, že jedna z rozhodujících námořních bitev druhé světové války o Guadalcanal se odehrála na Šalamounových ostrovech. Právě tento ostrovní stát také nedávno podepsal převážně tajnou dohodu s ČLR o „policejní spolupráci“, která zřejmě umožňuje i návštěvy, a potenciálně i výstavbu základny pro čínské vojenské námořnictvo (PLAN).
Podobnou dohodu se nyní Peking snaží uzavřít s deseti ostrovními státy v oblasti jako jakési 16+1 v Pacifiku. Z uniklého, předem připraveného „společného“ komuniké pro Wang Iho nadcházející cestu je nicméně zřejmé, že čínská iniciativa v Pacifiku klade na rozdíl od podobných snah ve východní Evropě mnohem otevřenější důraz na bezpečnostní, a dokonce vojenskou spolupráci. Případná realizace „společné rozvojové vize“ předestřené v navrhovaném komuniké by znamenala nejenom průlom tzv. „první ostrovní linie“ (řetězec ostrovních států podél čínského pobřeží od Japonska po Filipíny a Borneo, který dosud bránil čínskému pronikání do západního Pacifiku), ale i zásadní narušení celé koncepce „svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku“, která tvoří základ „indo-pacifických strategií“ řady demokratických států, včetně České republiky.
Svobodné a volné dodavatelské řetězce
Koncept „svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku“ formuloval původně bývalý japonský premiér Šinzó Abe jakožto odpověď na čínské územní nároky a vojenské aktivity ve Východočínském a především v Jihočínském moři. Japonsko je jako výrazně exportní ekonomika s omezenými surovinovými zdroji zcela závislé na otevřené námořní dopravě v Indickém a Tichém oceánu. Na volné plavbě v těchto dvou oceánech, jimiž proudí suroviny a energie do výrobních center a z nich pak hotové výrobky dále do světa, je ovšem tak či onak závislá řada zemí, včetně těch geograficky vzdálených. Důsledky narušení dodavatelských řetězců v této oblasti jsme v nedávné době citelně pocítili i u nás.
Konceptu „svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku“, resp. Indo-Pacifiku, se tak chopila řada dalších zemí. Jedním z prvních stoupenců se stal indický premiér Naréndra Módí. Austrálie operovala s tímto pojmem samostatně ještě před Japonskem. V roce 2018 se objevil ve Strategii národní bezpečnosti USA. Téhož roku bylo pacifické velení amerického námořnictva přejmenováno na „indo-pacifické“ (Indopacom). Pozoruhodné na tom je, že zřejmě poprvé od druhé světové války převzaly Spojené státy geostrategický koncept, který formulovala jiná země a v němž ani nehrají nutně první housle. (Naši stoupenci „multipolarity“, papouškující ruskou a čínskou interpretaci tohoto pojmu, to však sotva docení.)
Přímořská a kontinentální Asie
Z jiného úhlu pohledu vytlačuje pojem Indo-Pacifik dříve běžný koncept Asia-Pacific. Ten dominoval geopolitickému diskursu v posledních desetiletích minulého a v prvním desetiletí současného století. Byl výrazem akcelerované globalizace po konci studené války a intenzivní hospodářské spolupráce, resp. dělby práce, mezi ČLR a USA v období americké politiky Engagementu („začleňování“ ČLR). V letech tzv. „Chimeriky“ byl hnacím motorem světové ekonomiky, a do jisté míry i politiky, intenzivní vztah mezi ČLR a USA v „Asia-Pacifiku“.
Tento přístup k Asii, resp. k Číně jako jejímu středobodu, kulminoval v Obamově Trans-pacifickém partnerství (TPP), zrušeném Trumpem první den po nástupu do funkce. Jeho nástupce Biden se přes některá očekávání k tomuto konceptu (resp. k jeho pozměněné podobě CPATTP) nevrátil; místo toho se přiklonil k Indo-Pacifiku. Ten se od Asia-Pacifiku liší hlavně tím, že zahrnuje z Asie její pobřežní (maritime, littoral) část oblévanou dvěma oceány. Nevyslovenou implikací je, že nepokrývá „kontinentální“ Asii, tedy především Rusko a Čínu, resp. „Eurasii“. Volně tak navazuje na klasickou geopolitiku Alfreda Mahana (1840-1914) a Halforda Mackindera (1861-1947) jako soupeření „námořních“ a „kontinentálních“ mocností.
Kolektivní obrana v Evropě a v Asii
Z dalšího úhlu pohledu je koncept Indo-Pacifiku analogický pojmu „Euro-Atlantic“ nebo euro-atlantické společenství. Podobně jako mělo euroatlantické (nebo přímo severoatlantické) společenství představovat kolektivní obranu demokratických hodnot proti rozpínavosti Sovětského svazu v Evropě, má dnes Indo-Pacifik plnit podobnou funkci v Asii vůči Číně (a potažmo Rusku). Peking se proto vůči tomuto pojmu opakovaně vymezuje jako proti „pokusu rozdělit kontinent a vytvořit asijské NATO“.
Aliance typu NATO asi v „multipolární“ Asii hned tak nevznikne, byť někteří evropští politici volají po rozšíření mandátu NATO na Asii. Koncept Indo-Pacifiku nicméně přebírá řada států i nadnárodních uskupení, které také formulují příslušné strategie. V Evropě koncipuje svou indo-pacifickou strategii po EU, Francii, Německu a Holandsku také ČR, která z něj také hodlá učinit jednu z priorit svého nadcházejícího předsednictví v Radě EU. To je potěšující zpráva pro stoupence naší v minulých letech občas zpochybňované euro-atlantické orientace. Poněkud méně povzbudivá je skutečnost, že stávající draft naší indo-pacifické strategie formuloval český národní koordinátor iniciativy 16+1. To by naznačovalo pokračující schizofrenii naší zahraniční politiky. Ale počkejme si na finální dokument.