V komunálních volbách, jež na Tchaj-wanu proběhly v sobotu 26. 11., s výraznou převahou zvítězila opoziční strana Kuomintang, jež je tradičně považována za více “pročínskou” (byť ne nutně pro-pekingskou). Demokratická pokroková strana prezidentky Cchaj Jing-wen 蔡英文, spojovaná naopak s příklonem k formální nezávislosti Tchaj-wanu, utrpěla citelnou porážku, na což prezidentka Cchaj reagovala rezignací na svou funkci předsedkyně strany. Podle jejích slov nabídl rezignaci i premiér Su Čen-čchang 蘇貞昌. Prezidentka Cchaj však premiéra požádala, aby ve funkci setrval a zajistil tak pokračování implementace vládního programu. Prohru své strany okomentovala následovně:
Demokratická pokroková strana bude muset jít vážně do sebe, aby v budoucnu pracovala lépe a splnila tak vysoká očekávání voličů. Není to poprvé, co jsme zažili neúspěch, a proto tváří v tvář změnám a výzvám strana nezakolísá.
Komunální volby reflektují každodenní témata
Politologové se v povolebních analýzách shodují, že voliči se zajímali zejména o témata spojená s místní politikou, jakými jsou například přístup k nemoci covid-19 či otázky spojené s ekonomikou. Čchen Fang-jü 陳方隅 ze Soochow University obecně tvrdí, že „vládnoucí strany vzaly na svá bedra veškerou únavu a strádání, kterými lidé trpěli během pandemie“. Pandemie covidu-19 navíc v posledních třech letech snížila důvěru ve vládní strany nejen na Tchaj-wanu, ale po celém světě. Pro Demokratickou pokrokovou stranu je tento neúspěch každopádně jasným signálem, aby zhodnotila své dosavadní působení ve vládě a zároveň posílila svou pozici před dalšími parlamentními a prezidentskými volbami v roce 2024.
Vzhledem k tématům, která byla v těchto volbách pro voliče důležitá, i k tomu, že výsledky komunálních voleb nemají potenciál změnit politiku Tchaj-wanu vůči Číně, by bylo bláhové vítězství Kuomintangu interpretovat jako touhu Tchajwanců po sbližování s Čínou. Výsledek nasvědčuje pouze, že v tchajwanské společnosti spíše než strach z případné čínské invaze rezonují každodenní problémy spojené s pandemií či ekonomikou.
Kuomintang po osmi letech znovu dobyl hlavní město
V sobotních volbách občané volili kandidáty na devět různých postů včetně starostů, hejtmanů či členů zastupitelstev měst a okresů. Demokratická pokroková strana, která má v současné době většinu v Legislativním dvoře (tchajwanský jednokomorový parlament) a k níž patří i prezidentka Cchaj Jing-wen, nyní ovládá jen pět okresů a měst z celkových 22. Oproti tomu opoziční strana Kuomintang má po sobotních volbách v držení 13 okresů a měst. Zatímco Demokratická pokroková strana ztratila všechna významná města na severu ostrova a obhájila svou pozici pouze na jihu, Kuomintang získal cenné vítězství v Tchaj-peji, kde se stane primátorem jeho kandidát, údajný pravnuk bývalého kuomintangského vůdce Čankajška, Ťiang Wan-an 蔣萬安.
Pro opoziční stranu výhra v Tchaj-peji představuje velký úspěch, neboť si tento post bere zpět poprvé od roku 2014, kdy jejího kandidáta Chao Lung-pina 郝龍斌, nahradil odcházející primátor Kche Wen-če 柯文哲. Ten v roce 2019 založil minoritní Tchajwanskou lidovou stranu, jež v letošních komunálních volbách rovněž zaznamenala úspěch. Do voleb postavila tři kandidáty, a to v okrese Tchao-yüan, Sin-ču a I-lan. V Sin-ču triumfovala její kandidátka Kao Chung-an 高虹安, přestože čelila řadě obvinění z korupce a zpronevěry veřejných prostředků. Podle primátora Kche se jedná o jasný signál, že voliči se začínají vymezovat proti zavedeným “panzeleným” (Demokratická pokroková strana) a “panmodrým” (Kuomintang) táborům.
Kche navíc nedávno oznámil svůj záměr kandidovat na post prezidenta a vítězství Kao Chung-an by tak mohlo jeho šance zvýšit. Dobrou startovací pozici do prezidentských voleb má také proto, že post primátora Tchaj-peje je vnímán jako velice důležitý, neboť všichni demokraticky zvolení prezidenti Tchaj-wanu s výjimkou současné prezidentky Cchaj dříve tuto pozici zastávali.
Strach z covidu převládá nad obavou z násilného sjednocení
Strana Kuomintang, jež vznikla ještě před emigrací čínské republikánské vlády na Tchaj-wan, udržovala na Tchaj-wanu pod vedením Čankajška tuhou diktaturu až do konce osmdesátých let. I po demokratizaci má dodnes pověst “pročínské” strany (ve smyslu zdůrazňování historických a kulturních vazeb s čínskou pevninou). Oproti tomu Demokratická pokroková strana se zrodila ještě před demokratizací v prostředí disentu, mezi její deklarované cíle od počátku patří formální vyhlášení samostatného tchajwanského státu a i poté, co se na počátku devadesátých let etablovala na politické scéně, si stále drží renomé politické síly podporující tchajwanskou nezávislost. Z tohoto důvodu jsou jakékoli volební výsledky těchto dvou největších politických stran v zahraničí často vnímané prizmatem otázky nezávislosti Tchaj-wanu a jeho vztahů s Čínou.
Tchajwanská společnost je však v této otázce rozdělena méně, než by se podle zběžné analýzy výsledků svobodných voleb mohlo zdát. S tchajwanskou kulturou se trvale ztotožňuje přes 90 % občanů (zatímco s výlučně čínskou pouze 3 %) a spojení s Čínou (za blíže nespecifikovaných podmínek a v blíže nespecifikované době) si přeje jen necelých 6 % obyvatel.
Jakkoli je vítězství Kuomintangu v těchto volbách důležité, což si ostatně uvědomuje i paní prezidentka Cchaj, která v reakci na něj rezignovala na funkci předsedkyně Demokratické progresivní strany, nejedná se o žádné referendum o zahraniční politice Tchaj-wanu. Politici na místní úrovni ostatně ani nemají výraznější pravomoce ovlivnit celostátní politiku vůči Číně. Mimo to se ukazuje, že generace lidí, kteří dospěli v demokratizovaném Tchaj-wanu, se dokáže sjednotit bez ohledu na původ či stranickou příslušnost a společně bojovat za prosazování témat, která považuje za zásadní. Zároveň v ní panuje značný konsenzus v přístupu k Číně – nemá problém s čínskou kulturou ani s lidmi, ale s komunistickým režimem.
Tchajwanci spolu s plnoletostí volební právo nezískají
Na závěr je třeba zmínit ještě jeden pozoruhodný moment letošních komunálních voleb. Souběžně se totiž konalo i referendum o snížení věkové hranice pro získání aktivního a pasivního volebního práva ze současných dvaceti na osmnáct let. Tento pozměňovací návrh však byl v referendu zamítnut. Aby prošel, bylo by zapotřebí souhlasu poloviny všech oprávněných voličů, což je přibližně 9,6 milionu hlasů. Návrh však podpořilo pouze 5,65 milionu voličů, přičemž nesouhlas jich vyjádřilo 5,02 milionu.
Pozorovatelé již nabízejí různá vysvětlení neúspěchu tohoto referenda. Podle profesora Chu Po-jena 胡博硯 ze Soochow University v tom sehrály roli dva hlavní faktory. Za prvé referendu nedůvěřovali především příznivci vítězného Kuomintangu, neboť panuje obecné přesvědčení, že mladší voliči mají tendenci stát na straně Demokratické pokrokové strany. Druhým důvodem pak byla nedostatečně důrazná a přesvědčivá kampaň. Ačkoli všechny politické strany snížení volebního věku podporovaly, žádná z nich se této věci v kampani výrazněji nevěnovala. Přestože tedy navrženou verzi zákona podpořilo více voličů, jejich celkový počet nedosáhl potřebné hranice a čerstvě plnoletí občané si i nadále budou muset na volební právo dva roky počkat.