Současná Čína, kde pod vedením komunistické strany probíhá budování byrokratického kapitalismu, se vyznačuje rozpolceností mezi tím, co se ve společnosti děje, a jak se o tom smí mluvit či psát. Ekonomickou liberalizaci neprovázejí státem garantované základní občanské svobody a nezávislé soudnictví; v nominálně socialistickém státě není možné hájit práva pracujících.
Tomuto rozervanému stavu se dostalo eufemistického označení socialismus s čínskými rysy, kterému by podle čínského prezidenta měla sloužit čínská filozofie a humanitní vědy a jemuž se má přizpůsobit i vysokoškolské vzdělání.
Trojí zastupování
Kombinace ekonomické liberalizace a politického konzervativismu však potenciálně destabilizuje tamější systém. Postavení komunistické strany nad zákonem vede k systematickému prorůstání politické a ekonomické moci a proti korupci a zneužívání pravomocí neexistuje legální způsob obrany. To podkopává legitimitu komunistické strany a systém fatálně ohrožuje, jak výmluvně dokládají desítky tisíc demonstrací doprovázených násilnostmi, které každoročně proběhnou po celé zemi.
Konfucius by řekl, že prohlubující se rozpor mezi teorií a praxí vyžaduje „nápravu jmen“ („čeng ming“) tak, aby slova lépe odrážela realitu. Stranické vedení a jejich think tanky si problém uvědomují a snaží se zavádět nové prvky do oficiální ideologie. Ty ovšem neodrážejí ani tak realitu, jako spíš její pokřivený obraz podporující závazné dogma. Tak vznikla teorie „trojího zastupování“, podle níž čínští komunisté napříště již nezastupují zájmy „dělníků, rolníků a vojáků“ ani zájmy „pracující inteligence“, nýbrž „zájmy progresivních společenských výrobních sil“ (rozuměj nových kapitalistů), „pokrokového rozvoje čínské kultury“ a „nejzákladnější zájmy širokých lidových mas“. Prosazení pokroku vyžaduje sociální smír a všeobecnou konformitu v „harmonické společnosti“, jíž je dosahováno represemi, cenzurou a kontrolou internetu.
Si Ťin-pching obohatil rejstřík oficiální ideologie o „čínský sen“, tedy nápravu ponížení, které na Čínu uvalily západní mocnosti během své expanze v 19. století. Nezbytným předpokladem „velké obrody čínského národa“ je pak stabilita a jednota vyjádřená v semknutí všeho lidu kolem komunistické strany.
Tyto inovace teorie socialismu s čínskými rysy reprodukované ad nauseam v oficiálních projevech a médiích jsou spojovány se jmény konkrétních nejvyšších představitelů, ale ve skutečnosti se vždy jedná o výsledek kompromisu mezi různými proudy uvnitř strany. Za kulisami sebejisté oficiální ideologie totiž probíhá interní debata o řešení rozporu mezi komunistickou rétorikou a kapitalistickou praxí. Zjednodušeně řečeno: je to debata mezi konzervativci, zastávajícími názor, že moc strany posílí nekompromisní zachování stávajících mocenských poměrů a ideologických dogmat, a liberály, kteří hledají řešení v postupném uvolňování společenských debat a v zavádění politických reforem.
Vnitrostranické debaty se nejvýrazněji promítají do akademických kruhů, kde až donedávna – tedy třeba ve srovnání s poměry, kterak je můžeme znát z normalizačního Československa – panovala těžko představitelná otevřenost novým myšlenkám přicházejícím ze Západu. Navzdory přísné cenzuře Čína soustavně vysílá ke studiu do zahraničí velké množství studentů (odhaduje se, že v současné době jen v USA jich studuje na 300 000) a na vysokých školách a pracovištích Čínské akademie věd se až do Siova projevu, který zde ještě zmíníme, diskutovalo o potenciálu nejnovějších západních teorií přispět k rozvoji Číny.
„Závažné projevy“
Když v listopadu 2012 nastupoval do čela strany Si Ťin-pching, nebylo zcela zřejmé, zda půjde cestou konzervativců, či stranu posune směrem k politickým reformám. Razantně se pustil do boje proti korupci, po němž již dlouho volá veřejnost. Záběr jeho kampaně má nicméně své meze, jak se ukázalo během cenzury aféry Panama Papers. V materiálech firmy Mossack Fonseca totiž figurovalo také několik blízkých příbuzných členů politbyra, včetně Siova švagra.
Zesílení cenzury a kontrola internetu jsou obecně dalším rysem Si Ťin-pchingova vládnutí. Dochází také k bezprecedentní perzekuci právníků angažujících se v občanských sporech proti úřední zvůli. Od nástupu Si Ťin-pchinga do čela strany byly přijaty nové zákony, likvidující nezávislost neziskových organizací a vlastně cokoliv, co může být shledáno v rozporu s potřebami „národní bezpečnosti“. Nový zákon o národní bezpečnosti zahrnuje také takzvanou kulturní bezpečnost, kuriózně definovanou již dříve jako „zachování a rozvoj kultury státní ideologie“ (jako je národní duch, politické hodnoty, víra a přesvědčení). Atmosféru dokreslují zprávy v médiích, varující před nezdravými západními vlivy (včetně romantických vztahů s cizinci) nebo nově zavedený Den národní bezpečnostní výchovy (15. dubna).
Si Ťin-pching bývá jako rázný a silný vůdce přirovnáván k Mao Ce-tungovi. Podle Maova vzoru také svolává zasedání a konference, kde přednáší „závažné projevy“ („čung-jao ťiang-chua“), v nichž nastiňuje požadavky doby, kritizuje nedostatky a předkládá cesty k jejich řešení. V Maových dobách byla výsledkem podobných „závažných projevů“ politická kampaň, během níž se roztáčel neúprosný kolotoč kritiky a sebekritiky, lidé byli v masovém měřítku veřejně ponižováni a týráni, procházeli převýchovou v těžké manuální práci na venkově nebo byli zavíráni do vězení – to vše s cílem likvidovat politické nepřátele, ať domnělé, či skutečné. Po tragické zkušenosti kulturní revoluce, kdy se tato praxe dovedená do extrému vymkla stranickému vedení z rukou, dnes již podobně násilný průběh prosazování vůle strany není možný. Systém pracovní převýchovy byl nedávno zrušen a trest vězení dopadne jen na zlomek pečlivě vybraných exemplárních případů, které mají zastrašit většinu. Co zůstává beze změny, to je hlavní smysl projevů a následujících perzekucí – zamezit šíření nezávislých názorů.
Humanitní vědy s čínskými rysy
Po „závažných projevech“, jimiž Si Ťin-pching v nedávné době mířil zejména do oblasti médií a internetu, přišla v květnu letošního roku na řadu filozofie a společenské vědy. Jak je v případě projevů čínských vůdců běžné, zůstávají v obecné rovině a autoritativně formulují problematické postuláty, o nichž se nepřipouští debata. V Si Ťin-pchingově projevu jsou takové postuláty čtyři: 1) filozofie a společenské vědy mají zásadní úlohu při budování socialismu s čínskými rysy; 2) západní teorie nevyhovují potřebám unikátní reality Číny; 3) jediný skutečně vědecký nástroj pro poznání a změnu světa je marxismus; 4) Čína se musí prosadit na mezinárodním poli nejen ekonomicky, ale také myšlenkově a kulturně.
Si Ťin-pching s odvoláním na čínskou jedinečnost též vyzval k vytvoření nového, veskrze čínského vědeckého diskurzu, včetně nových konceptů a nových teorií lépe vyhovujících potřebám čínské kultury a společenské praxe. Souhrnně řečeno: Si Ťin-pching žádá, aby čínští vědci usilovali o rozvinutí „specifik, vlastního stylu a osobitosti čínské filozofie a čínských společenských věd“, „budovali filozofii a společenské vědy s čínskými rysy“, a ty pak sebevědomě šířili ve světě.
Ačkoliv Si Ťin-pching klade takový důraz na čínskou výlučnost, staré domácí tradice se dotýká pouze okrajově a zároveň připouští, že „dlouhá a skvělá“ čínská civilizace se v moderní době změnila. Řečeno jeho vlastními slovy, po vpádu západních mocností v polovině 19 .století „čínské tradiční myšlení a kultura prožívaly porodní bolesti radikální proměny“ a dnešní čínská filozofie a společenské vědy stojí na „vědeckých základech“ marxismu přejatého do Číny po ruské říjnové revoluci. Bez marxismu, říká Si Ťin-pching, čínské humanitní vědy „ztrácejí duši a ztrácejí směr“.
Si Ťin-pching nekomentuje evidentní skutečnost, že marxismus je Číně stejně cizí jako kterákoliv jiná teorie převzatá ze Západu, ba i jako sama zdůrazňovaná vědeckost. Z logického rozporu se vyvléká poukazem na marxistickou poučku, že myšlení je produktem společnosti, a protože čínský socialismus podle Si Ťin-pchinga nemá ve světě obdoby, je namístě tvrdit, že „čínská filozofie a společenské vědy se zásadně liší od ostatních filozofií a společenských věd“. Tím vlastně odmítá jeden z pilířů společenských věd, snahu nalézt možnosti komunikace mezi různými kulturami a společnostmi.
Kreativně inovativní dogma
Navzdory autoritativnímu tónu jsou v Si Ťin-pchingově projevu patrné obavy z budoucnosti a pocit ohrožení pozic komunistické strany. Období, v němž se Čína nachází, sám charakterizuje jako dobu nejisté budoucnosti a stále nových výzev a nebezpečí. Používá pro to expresivní metaforu vypůjčenou z vojenské terminologie a hovoří o době, kdy „reformy vstupují do útoku proti opevněnému nepříteli a noří se do hlubokých vod“. Jako protiopatření požaduje „zvyšovat vedoucí úlohu strany, posilovat schopnost bojovat proti korupci a bránit se změně kurzu a všem rizikům s cílem navěky zachovat stranu jako silné vůdčí jádro socialismu s čínskými rysy“.
V této situaci se podle Si Ťin-pchinga filozofie a společenské vědy v Číně musejí chopit úkolu, jak pomáhat komunistické straně a upevnit vedoucí úlohu marxismu ve společenském vědomí. Si Ťin-pching také volá po kreativitě a odvážných inovacích (výraz „čchuang-sin“, který v sobě zahrnuje oba významy, se v projevu vyskytuje pětatřicetkrát, což je o tři výskyty více než sousloví „Čung-kuo tche-se“, tedy „s čínskými rysy“). Avšak jedním dechem požaduje jediný „správný světový názor a správnou metodologii“, tedy bezvýhradné ztotožnění se s dogmatem socialismu s čínskými rysy.
Smělá tvrzení o nové čínské vědě, která bude „dobývat právo diskurzu“ na mezinárodním poli, se tak nakonec ukazují jen jako pokus dostat pod kontrolu případnou ideovou liberalizaci v akademických kruzích a projev zanechává ve čtenáři nepříjemnou pachuť skryté výhružky adresované intelektuálům – buď budete poslouchat, anebo ohrožujete zájmy národa a lidu, a podle toho s vámi zatočíme.
Počínštění univerzit
Vytýčený nový směr, ideologická vyhraněnost a výjimečnost, naznačená kritika a volání po semknutí se kolem strany – to vše naplňuje předpoklady pro novou politickou kampaň, jak je známe z minulosti. Na Siův „závažný projev“ také, jak odpovídá logice čínských kampaní, navázaly články v novinách, pracovníci Čínské akademie společenských věd přispěchali s dalšími pracovními konferencemi, kde se přihlásili k myšlenkám generálního tajemníka strany a přijímali závazky ke zlepšení své práce. Ruku v ruce s tím pokračují snahy cenzurovat vysokoškolské učebnice od škodlivých západních myšlenek a kontrolovat obsah výuky, tedy proces nastartovaný loni v lednu z iniciativy ministra školství.
Vzhledem k povaze společenských věd, jejichž teorie a metody nelze jednoduše přes noc učinit konformní s žádnou oficiální stranickou ideologií, není počínštění společenských věd a vysokoškolského vzdělání jednoduchá věc. Také mnoha funkcionářům strany je jasné, že Čína potřebuje inteligenci schopnou vyrovnávat se s výzvami doby, na které jednoduché poučky oficiálního dogmatu nestačí. Možná mezi ně v skrytu patří i sám Si Ťin-pching, když svou dceru poslal studovat na Harvardovu univerzitu, kde musí neohroženě čelit různým ideologickým nebezpečím otevřeného vzdělávacího systému.
Podle profesora (právě z Harvardu!) Rodericka McFarquahara boj proti nezdravým západním vlivům má výhradně mocenské pozadí a je podložený obavami, aby Čína nenásledovala historii Sovětského svazu, který se v důsledku Gorbačovovy glasnosti rozpadl. Lze tedy předpokládat na různých úrovních tichou rezistenci proti požadavkům na počínštění vědy v Číně.
Hlavní obětí dnešního tažení za čistotu čínských tradic budou nejspíš debaty o univerzální aplikovatelnosti nezávislého soudnictví a lidských práv. Lze také předpokládat další posílení kontroly „čistoty“ názorů ve vysokoškolské výuce, na kterou by se měli mentálně připravit i naši studenti odjíždějící do Číny na stipendia velkoryse poskytovaná čínskou vládou v rámci nově navázaného strategického partnerství s Českou republikou.