Čína se chce stát velmocí 21. století. Světovým lídrem, který se nezalekne ani největších výzev a zformuje globalizaci nového typu. Vlastních občanů se ale bojí tak, že některým ani nedovolí, aby v ní měli hrob. Příkladem budiž mírový nobelista Liou Siao-po, který minulý čtvrtek podlehl rakovině jater.
Když umíral, stále ještě si odpykával jedenáctiletý trest za „podněcování k podvracení státní moci“. Jeho žádost odjet na léčení do ciziny zůstala nevyslyšena. A nesvobodným zůstal i po své smrti. Jeho pohřeb se konal pod přísným policejním dozorem a urna s popelem byla proti vůli jeho manželky vhozena do moře.
Kdo byl Liou Siao-po a proč se ho mocná země na vzestupu nepřestala bát ani po smrti?
Když se roku 1955 narodil, měla za sebou Čínská lidová republika už šest let budování nového státu. Nedílnou součástí každodenního života byly masové kampaně, během nichž komunističtí aktivisté mobilizovali obyvatelstvo proti nepřátelům všeho druhu. Na prominentním místě mezi těmito nepřáteli byli intelektuálové coby potenciální nositelé nezávislého názoru.
Když byly Liou Siao-poovi dva roky, vypukla „kampaň proti pravici“, během níž bylo odsouzeno k pracovní převýchově na půl milionu intelektuálů. Mnozí v drsných podmínkách vyhnanství zemřeli a jiní se směli vrátit do měst až po dvaceti letech. Jejich trest měl být příležitostí k převýchově, k procesu, během něhož se z nich měli stát poslušní služebníci lidových mas bez vlastního názoru.
Vzápětí Mao Ce-tung rozpoutal šílenství Velkého skoku, v jehož důsledku roku 1959 vypukl hladomor a podle různých odhadů zahubil čtyřicet až šedesát milionů lidí. Vnitrostranické spory následující po této katastrofě vyústily v kulturní revoluci, která přinesla odhadem další milion mrtvých.
Zničit čtyři staré…
Za kulturní revoluce došlo k rozkladu všech státních i společenských institucí a ideologie všudypřítomného třídního boje nastolila poměry, v nichž člověk jako takový ztratil cenu. Projevovalo se to během veřejného ponižování a bití „třídního nepřítele“, veřejných poprav, kam pro poučení chodila i školní mládež, a v násilných ozbrojených šarvátkách mezi různými frakcemi rudých gard. V některých odlehlejších částech Číny se dokonce praktikoval rituální kanibalismus.
Když začala kulturní revoluce, Liou Siao-poovi bylo jedenáct let. Do jeho paměti se hluboce vryla dehumanizace společnosti, brutalita, s níž se k sobě chovali zmanipulovaní lidé během „bojových schůzí“ pořádaných proti usvědčeným „třídním nepřátelům“ a „zrádcům“ či během rabování s cílem zničit „čtyři staré“ (staré myšlení, starou kulturu, staré zvyky a staré obyčeje), a tak vyhubit vše, co brání vítězství „nové Číny“.
Na začátku kulturní revoluce se Liou, podobně jako miliony dalších dětí ve městech, ocitl na ulici. Školy byly zavřené a rodiče podle jeho slov „měli plné ruce práce s politickým bojem“, zatímco jeho starší bratři vstoupili do rudých gard.
O třicet let později ve vzpomínce na tuto dobu Liou Siao-po uvádí, že okusil absolutní svobodu v dobrém i zlém smyslu. S hanbou vzpomíná i na to, jak tehdy záviděl svým bratrům, že jsou dost staří na to, aby směli být rudými gardisty, a jak po jejich vzoru s kamarády týrali starce ze sousedství, který byl kdysi kuomintangským vojákem.
… a přidat pátou modernizaci
Po Maově smrti v roce 1976 se kolektivní vedení komunistické strany Číny zřeklo kulturní revoluce, rehabilitovalo staré kádry a rozvinulo ekonomické reformy. Nezřeklo se však politického systému, který zdevastoval zemi a brutalizoval vztahy mezi lidmi. Zachována zůstala i autorita Mao Ce-tunga, když mu ústřední výbor potvrdil roli spasitele čínského národa, který pouze „ze třiceti procent“ chyboval.
Začaly se realizovat reformy pod heslem „čtyř modernizací“. V praxi to znamenalo přiznání pozitivní role intelektuálům coby nositelům praktického vědění a strůjcům vědeckého pokroku ve službách vlasti, uvolnění trhu a soukromého podnikání a otevření dveří zahraničnímu kapitálu, ovšem za podmínek, které si diktují strana a stát.
Systém vybudovaný v padesátých letech fungoval dál, jen kooptoval ekonomické výhody plynoucí z nových poměrů. Moc zákonodárná, výkonná i soudní zůstaly v rukou politické strany stojící nad zákonem. Tržní hospodářství v „postkomunistické“ Číně tak získalo podobu neprůhledného systému bez jasných pravidel, z něhož profitují především stranické elity, včetně těch, kteří se dostali k moci za kulturní revoluce, a jejich příbuzní a přátelé.
Paralelně s ekonomickými reformami se uvnitř i vně komunistické strany rozvinula debata o tom, jaké z kulturní revoluce vyvodit poučení. Na jaře 1979 se na Zdi demokracie v Pekingu objevila výzva k „páté modernizaci Číny“ – k její demokratizaci. Autor výzvy Wej Ťing-šeng byl krátce nato zatčen a odsouzen k trestu patnácti let vězení. Po propuštění během návštěvy v Praze řekl, že nebyl první, kdo v ČLR požadoval demokracii, ale rozhodně je první, kdo za to nebyl zastřelen.
V polovině 80. let se do debat o demokracii zapojil také Liou Siao-po, v té době student čínské literatury a estetiky na Pekingské pedagogické univerzitě. Na rozdíl od většiny dobových veličin se Liou nesnažil maskovat své názory pomocí rétoriky oficiální ideologie a citátů z klasiků marxismu-leninismu. Jeho vystoupení byla polemická, bez obalu kritizoval starší generaci za poklonkování moci. V kritickém duchu přistupoval ik nově nastupující módě hledání kořenů národní kultury a obrody konfuciánství. To označoval za nástroj udržující obyvatelstvo Číny v nevědomosti a podřízeném postavení.
Liou Siao-poova přímočarost působila jako zjevení, jeho první kniha byla okamžitě rozebraná a prodávala se za horentní sumy na černém trhu. Na základě odvážně vyslovovaných názorů na tabuizovaná témata a také díky nesporné erudici, posunul Liou Siao-po dobové společenské debaty na novou úroveň.
Především rozvíjel pojetí cesty k modernitě nezávisle na marxismu, v duchu univerzální civilizace vyrůstající z osvícenských hodnot individuální svobody, racionality a humanismu. Zároveň promýšlel úlohu svobodné imaginace, citu a intuice. Proti dogmatu umění jako „služby lidu“ a vědeckému světovému názoru prosazoval pojetí umění jako subjektivně prožívané cesty k pravdě a ke svobodě.
S odvoláním na Rousseaua pojímal svobodu jako inherentní člověku a zároveň ji promýšlel na pozadí zkušenosti kulturní revoluce. Již tehdy poprvé označil za překážku úspěšné modernizace Číny politický systém, který lidem upírá svobodu. O svobodě psal také odborné studie (o čínském filozofu Čuang-c’ovi nebo o povaze estetického prožitku). Stejná témata jsou ústřední i v jeho disertaci, která mu zajistila místo v dějinách moderní čínské estetiky.
Ušlechtilý na Tchien-an-men
Jako čerstvý doktor filozofie dostal Liou Siao-po pozvání přednášet v Evropě a posléze ve Spojených státech. Měl tak poprvé příležitost vidět západní civilizaci na vlastní oči. Byl ohromen její kulturní rozmanitostí, pochopil však i její vnitřní problémy a začal znovu promýšlet téma čínské modernizace. To jej vedlo k dalšímu prohloubení kritiky kulturní revoluce, podle jeho názoru triumfu ohlupující ideologie zakotvené v tradičním pojetí lidu slepě poslušného svému vládci.
Podobně jako o šedesát let dříve velikán moderní čínské literatury Lu Sün se obrátil ke kritice čínského národního charakteru a psal o potřebě zásadní transformace čínské společnosti zdola, cestou vzdělání a osvobození z pout tradice. Zároveň jako jeden z prvních nahlas konstatoval, že kulturní revoluce vedla také k probuzení části mladé generace a k uvědomění si významu svobody a demokracie.
Zprávy o studentských protestech na náměstí Tchien-an-men jej zastihly na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Po počátečním váhání se vrátil do Pekingu a připojil se k protestnímu hnutí v jeho poslední fázi. Společně se třemi dalšími přáteli byl v noci 4. června na náměstí. Když přišli vojáci a přijely tanky, tito „čtyři ušlechtilí muži“, jak se jim říká, vyjednali s armádou pro zbývající studenty možnost odejít z náměstí. Liou Siao-po byl následně zatčen a poprvé uvězněn.
Po propuštění se naplno začal věnovat obraně lidských práv v Číně, počínaje úsilím o ukončení perzekucí bývalých demonstrantů. Zůstal přesvědčeným zastáncem demokracie jako jediné cesty k dlouhodobé a stabilní prosperitě Číny. Roku 2001 se také stal jedním ze zakládajících členů nezávislého centra mezinárodního PEN klubu. Byl sledován a za své názory byl na tři roky poslán do převýchovného tábora, kde se seznámil se svojí budoucí ženou básnířkou a fotografkou Liou Sia.
V době, kdy byl na svobodě, komentoval dění v Čínské lidové republice v článcích a knihách, publikovaných v zahraničí. Opustil téma estetiky, nadále ale kriticky komentoval postavení intelektuálů v procesu čínské modernizace. Nově začal sledovat narůstající sociální problémy v zemi a s nimi související napětí v reakci na katastrofální degradaci životního prostředí, zneužívání pravomocí, korupci enormních rozměrů a bezprávné postavení velké části obyvatelstva podílejícího se svou prací na rychlé industrializaci země. Vyjadřoval se však i k dalším tématům, jako je mírové řešení otázky Tchaj-wanu či respekt k autonomii Tibetu.
Charta 08
Podobně jako celá jeho generace, také Liou Siao-po byl velkým obdivovatelem Václava Havla a československého disentu. Československý příklad byl v roce 2008 jedním z impulzů pro vznik Charty 08, dokumentu volně inspirovaného Chartou 77. Liou Siao-po byl jedním z autorů Charty 08 a její nejvýraznější tváří.
Čínská Charta stojí na principech moderního pojetí společenského uspořádání, v jehož centru je člověk a jeho zájmy. Na základě toho pak navrhuje ucelená reformní opatření směřující k zajištění základních práv a svobod pro všechny obyvatele Číny, nezávislého soudnictví a transparentního politického prostředí.
Navrhuje i zcela konkrétní opatření, jež lze číst jako soubor problémů, které řeší současná Čína. Požaduje zrovnoprávnění obyvatel měst a venkova a svobodu pohybu uvnitř Číny, zavedení všeobecného sociálního a zdravotního pojištění, účinnou ochranu životního prostředí, která není možná bez aktivní účasti neziskových organizací, nebo také zrušení povinné politické výchovy či depolitizaci armády.
Dva odstavce Charty 08 se věnují ekonomickým otázkám, konkrétně potřebě chránit právo na soukromé vlastnictví a zavést „systém svobodného, otevřeného tržního hospodářství, zaručit právo svobodně zakládat podniky a živnosti, odstranit monopol státní administrativy“. Dále požaduje zprůhlednění vlastnických vztahů a zodpovědnosti a v této souvislosti navrhuje pozemkovou reformu, která by zabezpečila právo rolníků na vlastnictví půdy.
Mezi návrhy ekonomických reforem patří také zásadní reforma daňového systému, včetně spravedlivého rozložení daňového břemene a odstranění nepřijatelné praxe, kdy „administrativní orgány svévolně navyšují a ukládají dodatečné daně, které neprošly procesem veřejné volby a schválením zákonodárného orgánu“.
Cena pro prázdnou židli
Liou Siao-po obdržel jako spoluautor Charty 08 a „za svůj dlouhý a nenásilný zápas za základní lidská práva v Číně“ v roce 2010 Nobelovu cenu za mír. Stalo se tak mimo jiné z iniciativy Václava Havla a českých chartistů.
Cenu nemohl nikdo převzít, laureát byl ve vězení a jeho ženě zabránily úřady vycestovat. Na slavnostním vyhlášení v Oslu zůstala jen prázdná židle. Za celou dobu historie Nobelových cen se tak stalo podruhé od roku 1935, kdy tehdejší laureát Carl von Ossietzky byl v koncentračním táboře v nacistickém Německu av zajetí potom také, podobně jako teď Liou, zemřel.
Agentura Sin-chua tehdy v reakci na Liou Siao-poovo ocenění uveřejnila krátkou zprávu, v níž cituje domácí „odborníky“, kteří označili udělení ceny „odsouzenému kriminálníkovi“ za vměšování se do vnitřních záležitostí Číny s cílem poškozovat ji. Tento postoj čínské úřady nikdy nezměnily.
Jiného názoru je ovšem vysoký komisař OSN pro lidská práva Zeid Raad al-Hussein, který o Liou Siao-poovi po jeho smrti řekl, že „byl a zůstane zdrojem inspirace“. V oficiálním prohlášení dále řekl, že „hnutí za lidská práva v Číně a na celém světě ztratilo svého zásadového zastánce, který celý svůj život věnoval obraně a prosazování lidských práv, mírovými prostředky a důsledně, a za své přesvědčení byl vězněn“.
Uvěznění Liou Siao-poa a jeho smrt zůstanou důrazným varováním, jak by mohl vypadat „nový světový pořádek“ pod vedením Číny, k němuž vyzývá prezident Si Ťin-pching za přitakávání části naší politické reprezentace.