Kdo by řekl, že z ní v očích řady nepřehlédnutelných postav našeho veřejného života rázem bude nejštědřejší Ježíšek na světě. Ježíšek nešetřící nezištnou bratrskou pomocí. Zvlášť pozoruhodné je to poté, co si u nás ČLR diplomaticky přitížila svým nevybíravým dopisem J. Kuberovi, i když upřímně řečeno, i ten spadal do rámce běžného čínského zacházení se vzpurnými vazaly, a tedy nepředstavoval nic zas tak nového pod sluncem. Ty ódy posledních dní na čínskou blahosklonnost člověk nemohl přeslechnout a skoro se divím, že naši vrcholní politici na letišti neklečeli a nebili hlavou o zem.
Základní fakta, co je na tom špatně a co se ve skutečnosti děje, byla shrnuta již vícekrát, nejpovolaněji prof. Lomovou a dr. Hálou. Že jde o propagandistickou ofenzivu čínského režimu a vylepšování povadlých mediálních rysů jejích milců z řad našich politiků a na nich navázaných podnikavců, je tak patrné, že to můžou nevidět snad jen čtenáři Sputniku, Haló novin a Práva, které bez vysvětlení odmítlo uveřejnit Hálovu stručnou odpověď na urážky ministra vnitra J. Hamáčka. Rád bych zasadil tento výstřelek do širšího kontextu, jakkoli to může zklamat ty, kteří v ČLR vidí další dubisko, o něž se můžeme opřít.
Podstata všeho je, domnívám se, až směšně jednoduchá. Opravdu si někdo myslí, že když se za humny objeví čínští soudruzi s nějakou lákavou nabídkou peněz či výhod „zdarma“ („win-win“, jak oni tomu v anglické verzi své propagandy říkají), jsou vedeni nepřekonatelnou láskou k bližnímu? Skutečně tamní režim už neví, kam by svou dobročinnost napřel, a tak ji vyváží? Jestliže tomuto někdo skutečně věří, pak je do smrti odsouzen ke sputnikovskému zpravodajství. Poníženě bych ovšem apeloval na ostatní, aby zvážili, proč by nám asi tak chtěla Čína se vším tak chutě pomoci.
Všimněme si, že pokud necháme stranou nekonečnou řadu planých slibů a investičních vzdušných zámků, smrsknou se nám čínské „win-win“ aktivity na několik málo druhů, které při bližším ohledání zas až tak přitažlivé nejsou. Přitažlivé myslím z hlediska prospěchu pro celou společnost – o tom, že jsou prospěšné pro vybrané jedince, vůbec nepochybuji.
V první řadě je to skupování či aspoň snaha o ovládnutí strategických podniků a strategické infrastruktury. Exponenti ČLR tak kapitálově vstupují do společností vlastnící média, do technologických firem, zejména těch, jejichž výrobky se hodí ke kontrole obyvatelstva, do energetiky, do správy dopravních uzlů. Pokud jde o Evropu nám blízkou, po celé její východní a střední části, zvlášť na Balkáně, se jim daří ovládat například elektrárny (včetně elektráren jaderných – viz rumunská Černá Voda), těžební společnosti (uhlí v Polsku, kovové rudy na Balkáně), telekomunikace (včetně sítí 5G) a přístavy, od slovinského Kopru na severu přes řecký Pireus na jihu až po rumunské a bulharské přístavy v Černém moři (např. Konstanca), u Baltu pak od polského Gdaňsku po lotyšskou Rigu.
Druhou velkou položku představují „investice“ do liniové dopravní infrastruktury, kterých je v současnosti v zemích střední a východní Evropy, opět hlavně na Balkánu, nejvíce. Kromě toho, že tyto stavby vyhotovují v podstatě vždy čínské státní podniky, často s dost zanedbatelným zapojením domorodé pracovní síly a domácích firem, nezřídka se nejedná o investici, nýbrž o půjčku. Tyto čínské půjčky přitom mají úroky podobně vysoké jako komerční banky; jejich kouzlo spočívá v tom, že je možno je dostat daleko snadněji. A není divu, protože ČLR si jimi nechce v prvé řadě vydělat. Je to velmi levný způsob, jak si získat politický a geopolitický vliv. A když „podarovaný“ stát tuto půjčku splácet nemůže – to je pak nucen Číně třeba postoupit na sto let přístav, jak se stalo na Šrí Lance (Hambantota).
Osobně bych si dobročinnost představoval jinak, než že všechna strategická infrastruktura skončí v rukou „systémového rivala“ EU, jedno, jestli navěky či na 99 let. Čína našim politikům nešustí jüany pod nosem proto, aby „propojila srdce našich národů“, jak zní oblíbená čínská formulka. Chce je jimi opít, popřípadě si je koupit – a oni zas tak draho nevyjdou –, a za zbytek si koupit kousek naší suverenity. Bezpochyby jsou čínští soudruzi ochotni poskytnout také nějakou tu službičku, jak jsou na to ze své domoviny zvyklí, může jí být třeba přednostní nákup roušek. Ale dělají to bez očekávání protislužbičky? Sotva. To by museli popřít sebe sama.
A tak, prosím, zkusme trochu povyrůst a přestat věřit na čínského Ježíška, i když ta vidina je bezesporu kouzelná. Velká, vzdálená země, oplývající nevyčerpatelným bohatstvím a bezedným trhem, která si jako své poslání určila obdarovávání malých potřebných. Konečně náš dobroděj a naše záštita, která po nás nota bene nechce to, co EU – abychom se, ó ty hrůzo, přiblížili západoevropským civilizačním standardům.