Do roku 2020 Čína odstraní chudobu. To je cíl stanovený v rámci projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ (精准扶贫, Ťing-čun fu-pchin), vyhlášeného v Čínské lidové republice (ČLR) v listopadu roku 2015. Čínský boj s chudobou má definované limity, kterých je potřeba dosáhnout do konce roku 2020. Jedním z nich jsou příjmy přesahující hranici chudoby, dalším je zajištění potravin a ošacení a posledním bodem je garance vzdělání, lékařské péče a bydlení. (Cíl odstranění chudoby do roku 2020 byl vyhlášen už během 11. pětiletého plánu v rámci projektu „Odstraňování chudoby přesídlováním“.)
V tibetských oblastech západní Číny „Cílené odstraňování chudoby“ nahradilo projekty zaměřené na zlepšování životních a ekonomických podmínek obyvatelstva prostřednictvím urbanizace venkovské populace. Ta se od roku 2003 plošně uskutečňuje jako součást strategie „Velkého otevírání západu“ ( 西部大开发, Si-bu ta kchaj-fa) a budování „Socialistického nového venkova“ (社会主义新农村, Še-chuej ču-i sin nung-cchun). Tato strategie významně zasáhla především do života tibetských pastevců, které měly urbanizační projekty povzbuzovat k přesídlování do státem vystavěných sídlišť, často v podobě uniformních vesniček uprostřed neurbanizované stepi. Podle teorie plánovitého rozvoje prostřednictvím plánované modernizace „zaostalé“ pastevecké společnosti tak přestěhovalci měli díky stálému obydlí v blízkosti silniční komunikace získat lepší podmínky pro zajištění školní docházky pro děti, snadnější přístup ke službám, jako je lékařská péče, a možnost snáze se zapojit do sekundárního či terciárního hospodářského sektoru.
„Odstraňováním chudoby“ k finanční tísni
V praxi se však tento plán ukázal často nerealizovatelný. Jednak z důvodu chybějícího vzdělání pastevců (vysoká negramotnost a omezená znalost čínštiny), které by jim umožnilo uplatnit se v jiném oboru a získat jednoduše nový zdroj obživy, a dále kvůli chybějící poptávce po zaměstnancích a službách v izolovaných sídlištích. Namísto zlepšení životní úrovně se tak v mnoha případech bývalí pastevci ocitli ve finanční tísni. Díky různým druhům státní podpory se sice hotovostní příjem bývalých pastevců na sídlištích mohl částečně zvýšit, narostly však i výdaje. Ztrátou dobytka, jehož prodej byl v mnoha případech podmínkou účasti na distribuci státem financovaných domů, totiž pastevci přišli o zásobování mléčnými výrobky, masem a jačím trusem, který ve stepních oblastech slouží jako palivo. Vláda přesidlovací projekty ospravedlňuje tím, že se zvýší příjmy pastevců, ale příjmy jsou jenom statistický údaj neodrážející skutečnou situaci. Statistika totiž do hotovostních příjmů počítá i státní podporu, a tedy se v ní neprojevuje schopnost bývalých pastevců vydělat více peněz vynaložením vlastního úsilí a vlastních prostředků. Mnoho statistik také neuvádí nárůst výdajů. Ve skutečnosti tedy sice může docházet ke zvýšení hotovostních příjmů, životní úroveň obyvatel nových sídlišť však může současně klesat.
Cui bono
Například v západočínské provincii Čching-chaj, kterou z cca 96 % tvoří tibetské a mongolské autonomní prefektury, se tak přesídlování pastevců za účelem snižování chudoby před vyhlášením projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ ukázalo ve většině případů jako neefektivní. Masové usídlování může být naopak pozitivně hodnoceno například z hlediska státního zájmu kontroly populace nebo územního přístupu při budování infrastruktury a dobývání nerostných surovin ve stepních oblastech Tibetské náhorní plošiny. Tento způsob momentálního „rozvoje“ je však nejen dlouhodobě neudržitelný, ale také velice nákladný. Kvůli problematické přizpůsobivosti bývalých pastevců porostou v budoucnu vládní náklady na finanční podporu přestěhovalců a údržbu sídlištních komplexů, což se může ukázat jako problematické například v souvislosti s propadem čínské ekonomiky plynoucím ze současné krize.
Při uskutečňování projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ měla přímou podporu v podobě distribuce domů, materiální a finanční pomoci vystřídat v první řadě nepřímá podpora: rekvalifikační a vzdělávací programy, které by tibetským pastevcům a další venkovské populaci umožnily lépe využít příležitosti modernizované Číny. Plošnou podporu v okresech statisticky vyhodnocených jako chudé oblasti měla vystřídat cílená pomoc ve vybraných rodinách v největší nouzi. Do venkovských oblastí byli posíláni experti, kteří měli nabídnout individuální řešení situace. Projekt tak nabízel logicky znějící dlouhodobé řešení neuspokojivé ekonomické situace na čínském venkově.
Realizace v praxi však vypadá poněkud jinak. Počet expertů posílaných na venkov odpovídá kvótám pro různé státní instituce, které se musí do projektu zapojit. Na pomoc chudým rodinám tak jsou vysíláni například zaměstnanci vysokých škol s nejrůznější kvalifikací, která často neodpovídá konkrétním potřebám, a akademici slouží často jen jako prostředníci pro komunikaci s úřady, kde se snaží tlumočit názory a požadavky rodin, na něž většinou není brán ohled při provádění shora implementované politiky (podle informací účastníků projektu z Jün-nanské univerzity a Jün-nanské zemědělské univerzity poskytnutých v roce 2017.)
Dalším problémem při uskutečňování projektových cílů se zdá být také přístup samotných venkovanů. Častá přímá podpora státu v minulých desetiletích byla v tibetských oblastech vyšší než v neautonomních čínských oblastech a sloužila mimo jiné i jako prostředek k uchlácholení potenciálně vzpurné populace. Stala se tak běžnou součástí příjmů, a lidé nejsou ochotni ji vyměnit za pracný pokus o vlastní zabezpečení své existence. Státem nabízené rekvalifikační kurzy jsou podle zkušeností z provincie Čching-chaj příliš krátké a především neučí, jak s nově nabytými dovednostmi naložit, tedy jak prodat vyrobené zboží, například šatstvo, nebo jak úspěšně vést obchod či restauraci. Příkladem může být měsíční kurz vaření v čínském jazyce na jednom ze sídlišť pro bývalé pastevce. Za poplatek se tak ti Tibeťané, kteří ovládali čínský jazyk, mohli naučit několik čínských receptů. Kurz se však nezabýval zprostředkováním manažerských schopností ani nenapověděl, jak využít nové znalosti na sídlišti bez napojení na větší městskou zástavbu, a tedy s velmi omezenou poptávkou po restauračních zařízeních. Po ukončení kurzu nikdo vlastní restauraci neotevřel.
Odstraňování chudoby pomocí rekvalifikace a následného přirozeného začleňování, například pastevců, do sektorů služeb a průmyslu je dlouhodobý proces, který nekoresponduje s krátkodobě orientovaným harmonogramem čínského plánovaného rozvoje navrhovaným v pětiletých časových úsecích. Úředníci na nejnižší správní úrovni, zodpovědní za realizaci vládních projektů jsou pod enormním tlakem splnit očekávané výsledky. Jsou nuceni soustředit se na řešení, která rychle poskytnou viditelné výsledky. V rámci realizace „Cíleného odstraňování chudoby“ nejen v provincii Čching-chaj se tak výstavba domů pro statisticky chudou část populace stala měřítkem pro postupující rozvoj a boj s chudobou.
Postav dům
Při boji s chudobou odpovídá počet postavených domů počtu urbanizovaných, tedy modernizovaných rodin, což umožňuje úřadům na místní úrovni splnit kvóty dané vládou. Na konci realizačního období je pro úřady rozhodující počet zúčastněných rodin a počet vystavěných domů, který je možné snadno statisticky zachytit, a ne skutečné zlepšení jejich situace. „Urbanizovaná“ populace je chápána, například v případě tibetských pastevců, (alespoň teoreticky) jako populace, která prošla určitým stupněm rozvoje a spadá už do moderní společnosti současné Číny. To, že často izolovaným vesničkám ve stepi anebo v okolí malých správních center bez podpůrné infrastruktury lze jen stěží říkat urbanizace, se do statistického obrazu nepromítá.
Přednost při účasti na projektu „Cíleného odstraňování chudoby“ mají rodiny vyhodnocené představeným venkovské komunity jako nejchudší. Kvůli splnění požadované kvóty přestěhovaných rodin jsou však domy často k dispozici ke koupi i ostatním, i když za několikanásobně vyšší cenu. Tento postup samozřejmě není v souladu s přísnými pravidly projektu, ale umožní místním úřadům vykázat požadovaná čísla.
Boj s chudobou je jedním ze setrvalých klíčových bodů státní agendy od založení ČLR. S rychlým, vládou plánovaným rozvojem však většina populace nedokáže držet krok. S modernizací a rozvojem průmyslu a spotřebního trhu rostou také výdaje. Průběžně se tak zvyšuje i hranice chudoby. Ta vzrostla ze 150 RMB v roce 1986 na venkově (v autonomních menšinových oblastech 200 RMB, dle Huang, Jianying. “Poverty Alleviation in Minority Regions of China.” In Poverty Alleviation in Mountain Areas of China, edited by Narpat S. Jodha, Binayak Bhadra, Narendra R. Khanal, and Jürgen Richter, 291–98. Kathmandu: InWEnt, 2002), na 3058 RMB na osobu a rok v roce 2017. S rostoucí životní úrovní, kterou lze v současné Číně očekávat, roste i počet lidí, kteří na ni nedosáhnou, a to ani v roce 2020.
I přes všechno úsilí čínské vlády a vynaložené prostředky se od vzniku ČLR postup při plánování a realizaci vládních projektů příliš nezměnil. Centrálně navrhované projekty poskytují jen málo prostoru pro místní podmínky a potřeby a možnosti místní populace v různých částech Číny. Sociální a ekonomické změny, které mají být dlouhodobě úspěšné a mají zajistit udržitelný rozvoj, vyžadují aktivní účast obyvatel na nejnižší úrovni. Od tibetské pastevecké komunity se očekává, že přizpůsobí svůj životní styl a způsob obživy moderní čínské společnosti, jejímž těžištěm je průmysl a městský rozvoj, ale tento proces může trvat i několik generací.
Za realizaci státních projektů jsou zodpovědné instituce na místní úrovni, od nichž se očekává hlášení pozitivních výsledků a splnění kvót daných centrální vládou.
Jak se dělá statistika
Pozitivní statistické výsledky čínského rozvoje ohromující čínskou i zahraniční veřejnost tedy nemusí vždy korespondovat se skutečností a odrážet dlouhodobý a udržitelný rozvoj na nejnižší úrovni. V současné Číně stále převažuje důraz na rychlost a kvantitu rozvoje na úkor kvality. To platí i při realizaci sociálně-ekonomických projektů, jako je „Cílené odstraňování chudoby“. Ve zprávě z 19. sjezdu Komunistické strany Číny v říjnu 2017 Si Ťin-pching znovu zdůraznil termín ukončení čínského boje s chudobou v roce 2020, tedy o deset let dříve, než bylo stanoveno v Agendě 2030 pro udržitelný rozvoj Organizace spojených národů. K dodržení plánu však stačí vykázat počet postavených domů odpovídající počtu chudých a doložit nárůst příjmů, které je možné v případě potřeby dorovnat do potřebné výše (jednorázovou) státní podporou. Podle expertů S‘čchuanské univerzity přispělo k omezení nárůstu chudé populace následkem nerovnoměrně se zvyšující životní úrovně také vládní nařízení, že regionálně hlášené počty chudých se smějí od roku 2013 pouze snižovat a nikoliv zvyšovat.
K teoretickému snížení chudoby mohla přispět také skutečnost, že Čínský národní statistický úřad stále pracuje s hranicí chudoby 2300 RMB, stanovenou v roce 2010. Kromě hranice chudoby definované na státní úrovni je v Číně možné určit vlastní hranici chudoby v rámci provincií a následných administrativních úrovní. Hranice chudoby na nižší správní úrovni však vždy musí převyšovat číslo dané pro úroveň vyšší. Výpočty a údaje pro hranici chudoby se tedy v různých zdrojích liší. Platí však pravidlo, že s rychlým čínským rozvojem přirozeně roste i minimum nákladů na živobytí, což ztěžuje situaci bývalých pastevců účastnících se modernizace prostřednictvím trvalého usídlování bez zajištění stálého příjmu.
21. dubna 2020 oznámila čínská tisková agentura Nová Čína (Sin-chua) úspěšné ukončení boje s chudobou v provincii Čching-chaj. Národní cíl konečného odstranění chudoby v Čínské lidové republice do konce letošního roku bude tedy s největší pravděpodobností realizován podle plánu, tedy alespoň statisticky. Jak vypadá skutečná situace, a že především v oblastech venkova, jako jsou tibetské pastevecké oblasti, mají lidé v rámci plánovaného rozvoje k alternativním udržitelným příjmům a stabilní životní situaci ještě daleko, se už v tabulkách propagovaných čínskou vládou jako důkaz úspěchu neprojeví.
Dr. Jarmila Ptáčková, sinoložka a tibetoložka, pracuje v Orientálním ústavu Akademie věd Českě republiky. Specializuje se na výzkum moderní tibetské společnosti a dalších studium dalších oblastí v západní Číně.
Původní text v časopise Vesmír 2020(7) pod názvem „Konec chudoby v Číně. Případ východotibetských pastevců“.