Čína a klimatická dohoda: optimismus se mění v dým

Od amerických voleb pozorovatelé živě diskutují, co bude znamenat pro klimatickou dohodu, klíčovou otázku budoucnosti zeměkoule, zvolení Donalda Trumpa, jehož postoj ke koordinovanému snižování emisí je přinejmenším nejasný. Někteří argumentují, že to bude právě Čína, která převezme vedoucí úlohu na cestě ke snižování emisí oxidu uhličitého. Optimistická očekávání však asi nejsou příliš na místě.

Na konferenci ke klimatickým změnám v Marakéši, které se účastnili ministři a vládní úředníci z více než dvou set zemí, připomněl čínský vice-ministr zahraničí Liou Čen-min Donaldu Trumpovi, že globální klimatické změny nejsou výmyslem Číňanů, nýbrž že s touto agendou přišli Trumpovi republikánští předchůdci.

Čína si nemohla vymyslet globální oteplování jako hoax, aby poškodila konkurenceschopnost USA, protože to byli právě Trumpovi republikánští předchůdci, kdo zahájili vyjednávání o klimatu v osmdesátých letech, řekl čínský vice-ministr zahraničí Liou Čen-min. Prezidenti Spojených států – Ronald Reagan a George H.W. Bush podpořili mezivládní panel pro změnu klimatu v zahájení hovorů o globálním oteplování dokonce předtím, než se Čína vůbec dozvěděla, že nějaká vyjednávání o omezení znečištění začínají, řekl Liou novinářům na setkání Spojených národů ve středu [16. 11.] v Marakéši. Očekává se rozhodnutí vítěze prezidentských voleb v USA Trumpa, zda Spojené státy odstoupí od Pařížské klimatické dohody. Magnát se v roce 2012 na Twitteru vyjádřil, že globální oteplování “bylo vytvořeno Čínou pro Čínu, aby narušila konkurenceschopnost výroby ve Spojených státech ”. To čínská delegace popřela.

Ke zmíněnému optimismu některých zahraničních pozorovatelů vedlo mimo jiné i prohlášení Liou Čen-mina, že jakékoli kroky ze strany USA nemohou ovlivnit odhodlání Číny bojovat proti změně klimatu (viz článek Isabely Hilton, editorky ChinaDialogue.net), a názor, že tento postoj má v Číně na relevantních místech širokou podporu:

Místo aby vzali očekávané odstoupení Spojených států od klimatické dohody za záminku k oslabení vlastního úsilí, čínští politici jasně řekli, že tento nejnovější akt  sebepoškození USA neodradí Čínu od sledování vlastních zájmů, a že tyto zájmy spočívají v představě nízkouhlíkové budoucnosti. Jak řekl Liou Čen-min v Marakéši, žádná změna v politice USA “nemůže ovlivnit čínské odhodlání podporovat vyjednávání o klimatu a naplňování Pařížské dohody”. Tento náhled je široce sdílen v čínských  odborných a politických kruzích. Jakkoli obrat USA v této věci může být zklamáním pro globální úsilí, čínská politika mám v tomto bodě samostatnou logiku a vnitřní soudržnost, které činí změnu směru vysoce nepravděpodobnou. Čína plánuje poskytovat světu nízkouhlíkové výrobky: už teď se chlubí celosvětově největší kapacitou větrné a sluneční energie, a její klimatická politika je vestavěna do probíhající pětiletky.

Motivace Číny pro případné převzetí vedení boje proti klimatické změně vypočítává Alex Wang na Legal-planet.org: Číňané nejsou spokojeni s tím, že jejich ekonomika stála na těžkém průmyslu, chtějí se posunout k high-tech průmyslu a čistým zdrojům – také rádi převezmou oblast inovací čisté energetiky; znečištění je příčinou společenské nespokojenosti a předčasných úmrtí; pekingští vůdci po zkušenostech z minulých let uznávají, že globální oteplování s sebou nese katastrofální škody (vlny veder, sucho – nedostatek vody, zvyšování hladiny moří). A konečně by vedoucí místo v boji proti klimatickým změnám přineslo nezanedbatelnou diplomatickou výhodu.

Z dalších klimatických sino-optimistů uveďme například Jeana Chemnicka z ClimateWire, který cituje další podobné hlasy.

Skepsi, kterou mohli mnozí pociťovat při četbě takových náhledů (proč by se Čína měla chovat racionálněji než ostatní země světa?), artikulovali například D. Tweed a T. Olorunnipa na serveru Bloomberg, když citovali profesora hongkongské baptistické univerzity Jean-Pierre Cabestana:

“Čína využívá Trumpova prohlášení během prezidentské kampaně k převzetí, ne-li monopolizaci, morální a politické převahy,” řekl Cabestan. “Uvidíme, která strana bude férovější. Nepřestávám pochybovat, že by to mohla být Čína, vzhledem ke struktuře její ekonomiky, nulové transparentnosti, nulové vládě zákona a propojení politické a hospodářské moci.”

Ani čínské hlasy nesdílejí podobné velkolepé naděje. Simon Denyer na Washington Post cituje pekingského analytika Sie Jen-meje, který říká, že Čína ve skutečnosti nemá ani schopnosti, ani ambice vystřídat USA na pozici světového lídra; spíše by čínští politici rádi viděli postupné předávání části kontroly a vytváření více prostoru pro Čínu.

V souvislosti s nadějemi na snížení čínské produkce skleníkových plynů je důležité zmínit, že podle novějších informací se Čína snaží obnovit produkci uhlí – vzhledem k neuspokojení poptávky po něm a zvýšení jeho ceny. “Nedostatek zásob a obavy z možných výpadků elektrické energie vedou čínské představitele ke změně kurzu, který dříve pomohl snížit výrobu a využití uhlí. Doly se znovu otevírají, havíři jsou lákáni zpět pomocí tučných výplatních pásek.” Že nebude jednoduché vyléčit Čínu ze závislosti na uhlí, je patrné už jenom z toho, že uhelné elektrárny vyrábějí tři čtvrtiny čínské elektřiny, a to i přesto, že čínské projekty v oblasti výroby udržitelné energie jsou velkolepé (zde).

Čínské uhlí je zodpovědné za více emisí než ropa, uhlí a plyn dohromady v USA. Optimistické závěry Mezinárodní agentury pro energetiku postavené na čínských plánech do budoucna přitom hovořily o tom, že spotřeba uhlí v Číně vyvrcholila již v roce 2013.

Věrohodnost těchto plánů zpochybňují informace, že Čínská energetická správa počítá s nárůstem energie z uhlí o dvacet procent do roku 2020 a Státní úřad pro rozvoj a reformy zase v září vyzval uhelné doly, aby předešly deficitu v dodávkách uhlí tím, že zvýší produkci. (další odkazy zde).