Čína jako feudální impérium

Podle logiky “historických nároků” ČLR v Jihočínském moři by si mohli dnes Řekové vykolíkovat celé Středomoří.

Mezinárodní tribunál v Haagu před týdnem zcela rozmetal čínské územní nároky v Jihočínském moři. Ty jsou však jen příznakem širšího problému.

Čína zakládá své nároky na tzv. devíti-pomlčkové linii (ťiou tuan sien). Ta se začala na čínských (v té době ještě kuomintangských) mapách objevovat bez dalšího vysvětlení od roku 1947. Mezinárodní think tank International Crisis Group vypátral před několika lety autora této linie, vysloužilého kuomintangského úředníka na penzi. Na otázku, podle čeho linii zakreslil, odpověděl starý muž: “Prostě jen tak.” (Suej-pien.) Linie byla ostatně několikrát “prostě jen tak” zase překreslena: z původní 11-pomlčkové linie z roku 1947 ubral v roce 1953 Čou En-laj v zájmu družby s v té době bratrským Vietnamem dvě pomlčky v Tonkinském zálivu. V roce 2013 ČLR naopak další pomlčku přidala, aby zdůraznila své nároky na Tchaj-wan. “Pomlčková linie” je prostě arbitrérní čára “jen tak” na papíře; Čína (a teoreticky i Tchaj-wan) nicméně na jejím základě nárokují skoro celé Jihočínské moře, včetně pobřežních vod přilehlých států jako jsou Filipíny.

Tento obrovský zábor obhajuje Čína “historickými nároky”, sahajícími do starověku. Čínští mořeplavci se zde plavili a rybařili, jak zdůrazňují oficiální čínská média, “dávno před Kristem”. Stejně tak se zde ovšem plavily a rybařily další etnické skupiny – Polynésané, Malajci, či Vietnamci. Podle stejné logiky by si mohli třeba Řekové dnes vykolíkovat celé východní Středomoří. Především ale “historické nároky” výslovně nepřipouští Úmluva Spojených národů o mořském právu (UNCLOS), jíž jsou Čína i další státy v oblasti signatáři. Podle ní lze nárok na exkluzivní námořní zóny uplatňovat pouze na základě faktické správy přilehlých územních prvků, jako jsou ostrovy (toto kritérium se Čína snaží dodatečně naplnit budováním ostrovů umělých).

Právě v uplatňování “historických nároků” přitom tkví širší problém současné Číny (a dalších kvasi-imperiálních mocností) v mezinárodním společenství. Historické nároky jsou přežitek feudálního pojetí státní suverenity jako vlastnictví půdy, a nikoliv jako svobodného výrazu svrchované vůle obyvatelstva. Posun k liberálnímu občanskému principu namísto pojetí států jako feudálních lén je jedním z důvodů, proč ve většině světa ubylo územních, a potažmo válečných konfliktů. Historické nároky jsou totiž nejen ze své podstaty přežitek minulosti, ale často se překrývají. V našem sousedství bychom mohli na základě “historických nároků” dnes svádět krvavé bitvy s Maďary o Slovensko – bez ohledu na to, co si o tom myslí Slováci samotní.

V případě Slovenska je absurdita takových “historických nároků” zřejmá. Když však jde o vzdálenější kraje, třeba o Tibet nebo Tchaj-wan, neváhají se naši politici zaklínat historickými nároky ČLR, shrnutými v pekingském výkladu principu “jedné Číny”. Kdyby  trochu přemýšleli (jak s oblibou říká prezident Zeman), muselo by jim být jasné, že o osudu Tibetu a Tchaj-wanu mohou právoplatně rozhodnout právě jen obyvatelé Tibetu a Tchaj-wanu; jakákoliv vyjádření např. pražského magistrátu k této věci jsou prostě směšná.

Směšná a nebezpečná. Peking systematicky rozdmýchává vědomí  “nezadatelných historických práv” mezi vlastním obyvatelstvem mohutnou “vlasteneckou” propagandou od škol po státní média. Číňané dnes vyrůstají v přesvědčení, že jsou obětmi “historických křivd” ze strany nepřátelského Západu. Takové vymývání mozků snadno vede k instinktivnímu šovinismu, s nímž si potom jako s džinem z lahve neví rady ani samo pekingské vedení. To je přesně příklad Jihočínského moře. Čínští nacionalisté (jako třeba strategický poradce CEFC plukovník Taj Sü) volají po válce, a čínské vedení si tak samo zužuje manévrovací prostor pro čestné vyrovnání s právně závazným verdiktem v mezinárodní arbitráži.

Od našich představitelů by bylo zodpovědné, aby nepřilévali olej do ohně nedomyšleným servilním přitakáváním ke zdánlivě formálním frázím, jež zakládají potenciálně nebezpečné územní nároky. A aby se vystříhali účasti na symbolických aktech, vyjadřujících pekingské pojetí historických “křivd” a “nároků”, jako byla třeba vojenská přehlídka loni v Pekingu, kde figuroval český prezident jako jediný nejvyšší představitel západnách demokracií. Tato forma reprezentace nás přibližuje spíše feudálním, než občanským poměrům.

Publikace tohoto článku: Hospodářské noviny, 22.7.2016