Zahraniční ekonomové a komentátoři poukazují na to, že neexistují důvěryhodné údaje o opravdové výši úvěrů v čínské ekonomice. Dostupné jsou jen odhady, ale nikdo přesně neví, jaká je opravdová míra zadlužení čínského hospodářství. S celkovou výší objemu úvěrů také souvisí, jak velký podíl představují nesplácené půjčky. Odhaduje se, že podíl špatných úvěrů činí 34 %; oficiální údaje však uvádějí jen 5,3 %. Mezi pozorovateli je skeptická například Charlene Chu, bývalá finanční analytička ratingové agentury Fitch, dnes spoluzakladatelka společnosti Autonomous Research:
Všichni víme, že v Číně mají problém s úvěry. Lidé ale zapomínají, jak rozsáhlý tento problém je. A to i v globálním měřítku.
Protichůdné informace (oficiální a nezávislé komentáře) podporují obavy, že ČLR nebude dlouhodobě schopna zvládat dopady zadlužení a špatných úvěrů. Na možné komplikace upozorňuje i Mezinárodní měnový fond:
Mezinárodní zkušenost nás vede k názoru, že růst úvěrů v Číně se ubírá nebezpečným směrem, čímž se zvyšuje riziko narušení hospodářské soutěže a výrazné zpomalení ekonomického růstu.
Na problém špatných úvěrů upozornil jako jeden z prvních v ČLR šéf investiční společnosti China Huarong Asset Managment a poslanec, Laj Siao-ming. Státní firma Huarong, kterou Laj vede, se zabývá právě správou distresovaných aktiv a investicemi do nesplácených půjček. Nárůst objemu nesplacených půjček zvyšuje, jakožto investiční příležitost, také poptávku investorů po těchto aktivech. Noví investoři nemají podle Laje příliš zkušeností s nesplacenými půjčkami a nekritickou poptávkou uměle zvyšují cenu odkupu těchto aktiv až o 10 %.
Peníze na Pás a stezku
Oficiální čínské úřady o žádném nebezpečí vyplývajícím z vysokého objemu úvěrů v ekonomice nereferují, pekingská vláda si je však těchto rizik podle všeho dobře vědoma. Vypadá to, že k jisté regulaci nejenom z pohledu likvidity (v závislosti na objemu půjček) v čínské ekonomice dochází. Zřejmá je také snaha státu bojovat s tzv. šedým bankovnictvím, kdy jsou regulatorně omezovány nebankovní půjčky a zároveň se adminstrativně limituje objem investic čínských společností v zahraničí (vývoz kapitálu).
Čínské úřady v poslední době trochu překvapivě zasahují proti dřívějším šampionům kapitálové expanze do zahraničí, jako je Anbang Insurance Group, Dalian Wanda Group, Fosun Group nebo HNA Group (ale například také dlouhodobý partner PPF a Home Creditu v Číně, nankingská společnost Suning). Před dvěma měsíci byly tyto konglomeráty pýchou Číny a expandovaly po celém světě. Pojišťovací skupina Anbang v loňském roce koupila známý newyorský hotel Waldorf Astoria za 2 miliardy dolarů. Majitel Fosunu Kuo Kuang-čchang byl srovnáván s Warrenem Buffettem. Teď jsou někteří z nich, např. kdysi nedotknutelný zakladatel a šéf správní rady Anbangu Wu Siao-chuej, vyšetřovaní pro podezření z finančních nesrovnalostí. 19. července obvinil moderátor přísně kontrolované Ústřední čínské televize CCTV v hlavním zpravodajském pořadu představitele Suningu z možného praní špinavých peněz při loňském nákupu fotbalového klubu Inter Milán. Podle expertů se čínská vláda obává, že tyto zahraniční excesy, financované převážně domácím úvěrem, ohrožují národní bilanci. To nepřímo potvrzuje i studie Mezinárodního měnového fondu:
Od roku 2008 se zadlužení v privátním sektoru zvýšilo o 80 % na 175 % vůči HDP.
Peking se teď snaží po vlně notoricky “extravagantních” nákupů zahraniční investice regulovat a přesměrovat podle svých vlastních politických priorit. Čínské vedení chce zjevně rekonfigurovat zahraniční investice tak, aby o nich nerozhodovali představitelé polostátních firem, kteří je často využívají k vyvedení prostředků do zahraničí, ale čínský stát, respektive jeho vedoucí složka, komunistická strana. Tato linie odpovídá celkové centralizaci moci pod vedením generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Finanční prostředky by neměly v zahraničí sloužit cílům jednotlivých investorů, ale politickým prioritám Pekingu, tedy v současnosti hlavně dominantní iniciativě Pás a stezka.
Výdaje spojené s investicemi v zahraničí mimo země Iniciativy Pas a Stezka už poklesly. Naopak akvizice čínských společností v zemích, které jsou součástí iniciativy, rostou; do poloviny srpna dosáhly zhruba 33 miliard dolarů. Pro srovnání, v celém předchozím roce (2016) došlo k investicím ve výši 31 miliard dolarů, jak uvádí agentura Reuters.
Dohoní zadluženost expanzivní rozvoj?
Peking příliš nedbá, co se o čínském hospodářství píše ve světě, dokud ekonomika šlape. Stále poskytuje masivní likviditu ze státem kontrolovaných bank pomocí úvěrů do politicky ovládaných společností. Tyto firmy oplátkou vyjadřují loajalitu komunistickému vedení země a prohlašují, že se řídí především cíli Strany a nikoli zájmy akcionářů (v případě společností kotovaných na burze). Taková rétorika statutárních dokumentů akciových společností běžné akcionáře samozřejmě trochu znervózňuje. Vesměs se utěšují, že to jsou jen obecná “politická” prohlášení, které berou statutární orgány pouze jako formalitu. To může a nemusí být pravda. Ne všechna prohlášení se v Číně berou vážně. Možná i proto ekonomika stále šlape, aniž by se naplňovaly hororové scénáře.
Překvapivá schopnost vyvarovat se hrozících makro-ekonomických problémů pravděpodobně vyplývá alespoň částečně z toho, že převládající dynamika kvantity nad kvalitou čínského hospodářství “zatím” brání možnosti plně se projevit či odpovídajícím způsobem změřit reálné (negativní) dopady. Peking věří, že udrží-li růst ekonomiky v takovém tempu jako dosud, špatné úvěry se hned tak neprojeví. Historické zkušenosti z asijských ekonomik, jako jsou Japonsko, Jižní Korea, ale i Malajsie nebo Thajsko ale naznačují, že takový postup nemůže dobře skončit. Na druhé straně v žádné z těchto zemí nefungovala v odpovídajícím období ekonomického rozvoje tak pevná centrální kontrola nejen nad hospodářstvím, ale i celou společností. Tuhá kontrola samozřejmě v Číně pomáhá negativní dopady tlumit – či spíše dusit.
Obecně platí, že nárůst nesplacených úvěrů je úzce závislý na případném zpomalení hospodářského růstu. Proto se chce Čína vyvarovat prudkého poklesu tempa ekonomiky. Při udržní tempa růstu budou případné ztráty z nesplacených úvěrů relativně nižší, i když poroste absolutní objem dluhu v ekonomice. Číně se daří takto odkládat problém s objemem a kvalitou úvěrů. V reálné tržní ekonomice by to možné nebylo.
V Číně se tedy nejspíše v nejbližší době kolaps konat nebude, ať už jsou základy ekonomiky jakkoli vratké. Čína dále toleruje vysokou míru úvěrů ve své ekonomice, a soustředí se především na zdvojnásobení objemu svého hospodářství. Plán je dán, dosáhnout toho hodlá v právě probíhající desetiletce do roku 2020. Pokud se jí to podaří, může před sebou kopat konzervu špatných úvěrů ještě dost dlouho.