V létě roku 1989 jsme s přáteli po hospodách donekonečna rozebírali, co bude dál – čeká nás kulatý stůl jako v Polsku, nebo tanky jako v Pekingu? Shodou okolností došlo ke krveprolití na Tchien-an-men (a jinde v Číně) právě 4. června 1989, přesně ve stejný den, kdy se konaly první (polo)svobodné volby v Polsku. Protiklad těch dvou událostí ilustroval s brutální názorností dvě základní volby, před nimiž stály toho osudného roku komunistické režimy, zatlačené do kouta masovými demonstracemi svého „lidu“. Soudruzi mohli vyjednávat – anebo začít střílet.
V Československu se nakonec rozhodli vyjednávat. Po pádu Berlínské zdi, týden před 17. listopadem, už bylo nabíledni, že soudruzi z Moskvy tentokrát žádnou bratrskou internacionální pomoc nepošlou, a nasadit proti domácímu obyvatelstvu své vlastní tanky by bylo přece jen příliš riskantní. V létě 1989 to však ještě zdaleka tak jasné nebylo. Brutální rozehnání demonstrací během „Palachova týdne“ na začátku roku nevěstilo nic dobrého.
V červnu jsem jel na pár týdnů do Polska na neoficiální stáž pro „občanské“ pozorovatele voleb. Ve Varšavě i dalších městech probíhaly tryzny a veřejné diskuse věnované událostem na Tchien-an-men. Plakáty proti „řezníkům z Pekingu“ visely na každém rohu. V Československu měli komunisté ještě situaci pevně pod kontrolou a o Tchien-an-menu nemluvil veřejně nikdo. Na Karlově mostě se v červnu sešla k tichému protestu hrtska lidí, a to bylo všechno.
Z Polska jsem se vrátil do svého tehdejšího oficiálního působiště na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V září 1989 dorazila delegace z ČLR k jednáním na slovenském ministerstvu školství. Jako tehdy jediného učitele čínštiny na Slovensku mě na ministerstvo nadelegovali za tlumočníka. Řeč přišla i na Tchien-an-men. Čínští soudruzi sklopili zrak, ale od jejich slovenských protějšků se jim dostalo nečekaného porozumění. „Možná budeme nakonec muset udělat to samé,“ prohlásil nejvyšší soudruh na naší straně jednacího stolu, pomalu a zřetelně. Pak se pátravě zahleděl na mě. „Doufám, mladý muži, že překládáte doslova.“
Od toho dne se tlumočení vyhýbám.
Doba zázraků
Na demonstraci 17. listopadu 1989 jsme šli s kolegyní a kamarádkou, dnes profesorkou Univerzity Karlovy, Olgou Lomovou a jejím manželem vybaveni podomácku zhotovenými čelenkami s nápisem Aj-kuo wu-cuej („Vlastenectví není zločin“) v čínských znacích. Bylo to heslo studentských demonstrantů na náměstí Tchien-an-men, kteří si jej vypůjčili ze slovníku Májového hnutí (1919), ale historii má ještě mnohem starší.
Čelenek jsme zhotovili nějaké dva tucty a na demonstraci je rozdávali v davu. Akce skončila jak známo brutálním zásahem policejních složek, ale uvedla do pohybu rychlý sled událostí, jež nám tehdy připadaly jako malý zázrak.
V zemi zavládla euforie a pocit neomezených možností. Každý den přinášel úžasné změny a zážitky. Václav Havel putoval z vězení na Hrad. Vedle cizích státníků tam začal přijímat hosty jako Franka Zappu nebo Lou Reeda. V záplavě neobyčejných scén mi utkvělo v paměti, jak do živého přenosu Československé televize z „Koncertu pro všechny slušný lidi“ 3. prosince 1989 napochodoval Ivan Martin Jirous zvaný Magor s naší čínskou čelenkou na hlavě. Během demonstrace 17. listopadu byl ještě v kriminále kvůli petici za Pavla Wonku; čelenku mu nasadil po návratu malíř a grafik David Němec, jinak nejmladší ze skupiny disidentů zatčených v lednu při pokusu o položení věnců na paměť Jana Palacha na Václavském náměstí. Magor s ní pak chodil několik dní po Praze.
Protestní demonstrace proti masakru na náměstí Tchien-an-men, jež se nemohla konat v červnu, nakonec proběhla o půl roku později, den po tom koncertu, 4. prosince 1989. Byla to asi jediná vzpomínková akce, jež se kdy odehrála nikoliv na celé, ale poloviční výročí. Vědomí souvislosti našeho 17. listopadu a čínského 4. června bylo v živém povědomí, nikomu nebylo třeba nic vysvětlovat.
Podpora rozprášenému čínskému disentu byla naprostou samozřejmostí. Do Prahy se sjížděli zástupci čínského demokratického exilu, které téměř automaticky přijímali nejvyšší státní představitelé. Ještě když v roce 1997 propustili v Číně po sedmnáctiletém věznění doyena demokratického hnutí Wej Ťing-šenga, směřovala jedna z jeho prvních cest do Prahy na Forum 2000.
Weje tehdy pustili jako úlitbu, po níž americký prezident Clinton definitivně zrušil každoroční udělování doložky nejvyšších výhod ČLR. To byl jeden z momentů, které ve svých důsledcích vedly k raketovému růstu čínské ekonomiky – a ke zcela novému postavení této mocnosti ve světě, včetně relativní marginalizace disidentů jako Wej.
Tyto dopady začal svět pociťovat až v novém tisíciletí. Na počátku devadesátých let ještě převládala, rozhodně v českých zemích, solidarita s čínskými demokraty.
Političtí představitelé, stejně jako většina občanů, kteří se po roce 1989 vynořili ze čtyřicetileté noční můry, měli prostě jasno: svoboda a demokracie se musí stát základními hodnotami nového zřízení. Dlouhodobé prosperity a bezpečnosti je možné dosáhnout jen v rámci širšího euroatlantického společenství demokratických států. Od komunistických diktatur je třeba se držet dál.
Jasná mysl a nadšení raných let devadesátých ovšem neměly mít dlouhého trvání.
Pomlčkové a jiné války
První útlum euforie přineslo rozdělení federace v roce 1993. To sice nijak přímo s Čínou nesouviselo, ale osobně se mě dotýkalo, jelikož jsem na Slovensku po dva roky učil právě v přelomovém období 1988–1990, a pohyboval se týden co týden mezi Prahou a Bratislavou. Rané projevy napětí v česko-slovenských vztazích si vybavuji již z počátku roku 1990. Trikolóry Veřejnosti proti násilí (VPN) na svršcích studentů v Bratislavě vystřídaly symboly slovenské státnosti, v ulicích se začaly distribuovat emigrantské tiskoviny z Kanady s národoveckou tématikou.
Na půdě Federálního shromáždění v Praze probíhala právě „pomlčková válka“ o nové jméno společného státu. Z té doby mám také první výraznější vzpomínku na Miloše Zemana, tehdy nově kooptovaného poslance parlamentu. V Praze jsem sledoval v televizním zpravodajství, jak po vyčerpávajícím a emotivním vyjednávání českých a slovenských poslanců oznamuje dosažení pomlčkového kompromisu. Výraz Česko-Slovensko se svým typickým výrazem venkovského chytráka rádoby vtipně natahoval do bizarní zkomoleniny.
Druhý den jsem jel učit do Bratislavy. Na univerzitě i na koleji se nemluvilo o ničem jiném. Viděli jste přenos z parlamentu? Taková drzost! Taková arogance! Pokud snad v Praze a českých zemích připadal někomu Zemanův hospodský humor zábavný, na Slovensku vyvolal vlnu pobouření i mezi lidmi, kteří se předtím stavěli k česko-slovenským politickým přestřelkám s nadhledem.
Tehdy jsem poprvé začal pochybovat, zda může těžce soužená federace s podobnými reprezentanty obstát. A také pozorněji sledovat ambiciózního českého politika s nevšedním talentem rozdělovat společnost rozdmýcháváním latentních podprahových konfliktů a záští. To ještě málokdo tušil, jakou spoušť může takový čertovský sklon napáchat v dobách skutečných „kulturních válek“ o pár desetiletí později.
V Bratislavě se začaly po rychlém propadu VPN do politiky drát ještě žalostnější typy. Ze svého popojíždění mezi Prahou a Bratislavou jsem mohl dobře sledovat rozdíly ve společenské situaci v obou metropolích, respektive v obou zemích. Česká část federace byla na náhlou politickou změnu přeci jen lépe připravena, hlavně díky Chartě 77, jež poskytla okamžitě alternativní strukturu s více méně čitelnými představiteli, schopnými nahradit prakticky ze dne na den exponenty starého režimu. Na Slovensku bylo aktivních chartistů mnohem méně, a do politiky začaly rychle pronikat neznámé tváře jako Vladimír Mečiar, o nichž nikdo nevěděl, co jsou vlastně zač.
V české části federace poskytly „občanské iniciativy“ jako Charta 77 nebo kulturně-politický „underground“ potenciální základnu pro personální obměnu státních institucí. Listopad 1989 skutečně katapultoval do funkcí řadu jedinců, kteří si získali morální kredit během let aktivního odporu proti „bolševikovi“. Zejména u lidí mladších ročníků však platilo, že neměli vždy potřebnou profesní průpravu, protože právě tomuto typu lidí se komunistické úřady snažily, často úspěšně, zabránit ve formálním vzdělání. (Ne že by to tehdejší formální vzdělání v humanitních oborech vždycky stálo za to.)
Z dlouhodobého hlediska se tak ve směřování nového státu nakonec prosadily mnohem razantněji „kádrové zálohy“ ze „šedé zóny“ různých méně zprofanovaných reálně-socialistických institucí. Ve vysoké politice to byl především Prognostický ústav ČSAV, svérázný projekt konce komunistické éry, který od druhé poloviny devadesátých let formoval českou politiku mnohem výrazněji, nežli Charta 77 nebo protikomunistický disent. Souputníkem jeho pracovníků se stal i Miloš Zeman, zaměstnanec ústavu v letech 1990 až 1993, který posléze ve vrcholných státních funkcích aktivně napomáhal návratu starých (i mladších) komunistických kádrů do české politiky a státní správy.
Hned v roce 1990 jsem odjel na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, a po krátké přestávce na Harvardovu univerzitu v Cambridge u Bostonu. V Americe i jinde ve světě panoval po „Sametové revoluci“ téměř bezmezný obdiv ke všemu českému. V Berkeley a San Franciscu chodili lidé v tričkách s nápisy „Havel for President“. Do postavy opozičního dramatika a vězněného disidenta, který se stal prezidentem, si promítali své vlastní politické fantazie o republice básníků a filosofů.
Do Berkeley jsem dorazil na začátku první Války v Zálivu, během jednoho z vrcholů jevu známého jako „politická korektnost“. Napsal jsem také, pokud vím, první a dlouho jediný článek na toto téma do českého tisku. Již tehdy jsem se obával, že výstřelky “kulturních válek” a ideologicky motivované útoky na svobodu projevu nakonec povedou k masové odezvě, jež by mohla smést nejen politickou korektnost jako takovou, ale spolu s ní i elementární slušnost a toleranci, kterou tento jev tak odpudivě karikuje. A to jsem ještě netušil, jakých buranských podob nabere odpor proti politické korektnosti po letech v mé vlastní zemi.
Do Česka jsem se vrátil na konci roku 1995, a nestačil se divit. Euforie byla ta tam, v zemi panovala atmosféra, kterou nakonec Václav Havel trefně pojmenoval ve známém projevu v Rudolfinu v roce 1997 jako „blbou náladu“. Rozbor tohoto jevu přenechám povolanějším; na tomto místě jen krátká zmínka o aspektech, relevantních pro hlavní téma tohoto textu, česko-čínské vztahy.
Loupež století
„Blbá nálada“ byla dána do velké míry rozčarováním z nejrůznějších skandálů, jež provázely zásadní přerozdělení národního majetku formou „české cesty privatizace“, zejména kuponové, jež vzešla, jak jinak, z okruhu ekonomů Prognostického ústavu. Jejím nejvýraznějším výsledkem byla kumulace majetku v rukou privatizačních fondů, na prvním místě PPF, z něhož se stala nejbohatší a nejvlivnější finanční skupina v zemi. Ta svůj majetek a politické vazby využila ke kapitálovým operacím, jež měly o nějakých patnáct let později zásadní vliv na vývoj české politiky k Číně.
Jako ve své době nejdůraznější kritik kuponové privatizace se profiloval Miloš Zeman, který ji označil za „loupež století“. Vzhledem k propojení se zájmy PPF a její divize Home Credit v rámci jeho pozdější čínské politiky působí takové hodnocení po letech silně ironickým dojmem. Není to samozřejmě jediný Zemanův postoj, který doznal obratu o sto osmdesát stupňů. Jak sám s oblibou říkává, „jen idiot nemění své názory“.
Zeman jako předseda ČSSD proměnil svou stranu v jednu z nejsilnějších politických sil v zemi pomocí konfrontační politiky, kdy se prezentoval jako ostrý levicový oponent Klausovy středo-pravé ODS, jež do roku 1997 dominovala české politické scéně. Nemohu si na tomto místě odpustit historku, kterou mi vyprávěl účastník jednoho setkání na Pražském hradě v první polovině devadesátých let.
Miloš Zeman právě přebíral otěže v ČSSD od první generace jejích obnovitelů po roce 1989, starých sociálních demokratů, částečně navrátilců z politického exilu. Můj vypravěč stál ve skupince těchto původních představitelů ČSSD, když se k nim po schodech blížil tehdy ještě pohyblivý Zeman. „Miloši,“ pravil jeden z nich v lehkém podroušení, „co ty se nám tu sereš do tý naší sociální demokracie? Vždyť ty přece nejsi žádný levičák!“ – „Pánové,“ odpověděl prý Zeman s ledovým klidem, „jako vysokoškolsky vzdělaní lidé byste měli vědět, že nejvíce idiotů, kteří se nechají opít rohlíkem, se v každé zemi najde mezi levicovými voliči!“
Nemohu samozřejmě potvrdit autenticitu výroku, ale dobře vystihuje Zemanovu cynickou pozici na levém křídle české politické scény a jeho „politický boj“ s „pravicovým“ Klausem. Jako Klausova protivníka podporoval Zemana více méně otevřeně i Václav Havel, a dodával mu tím v klíčové době politickou legitimitu. Dodnes se zdráhám uvěřit, že by tak pronikavě inteligentní člověk jako Havel neprohlédl, že jsou tito bývalí zaměstnanci Prognostického ústavu součástí jednoho projektu. Jejich slovní šarvátky nepředstavovaly boj levice a pravice, ale maximálně ješitné pošťuchování dvou kohoutů na jednom smetišti.
To se projevilo v plné nahotě během šarády s „opoziční smlouvou“ po předčasných volbách v roce 1998. Před volbami vyzýval Klaus na dramatických plakátech k „mobilisaci“ pravicových voličů, aby se pak bohorovně podělil o moc se „socialistou“ Zemanem. Česká politika se z této tvrdé rány pod pás dodnes nevzpamatovala. Klientelistické sítě propojující byznys s politikou, které měly dobře našlápnuto od kuponové privatizace, se konečně mohly rozvinout naplno.
Opoziční smlouva symbolicky zakončila „krátká“ devadesátá léta a politický náboj roku 1989. Zeman začal rychle ve funkci premiéra fakticky rehabilitovat bývalé členy KSČ (jako byl ostatně i on sám) v procesu, který vyvrcholil dvacet let poté udělováním státních vyznamenání někdejším konfidentům StB. V jeho vládách zasedla postupně celá řada bývalých komunistů. Někteří z nich se měli po letech stát klíčovými postavami česko-čínské lobby.
Na přelomu tisíciletí se nicméně odehrávaly všechny tyto propadáky, jakkoliv depresivní, ještě v celkem příznivém mezinárodním prostředí. Vnější bezpečnost malé České republiky byla zaručena spojeneckými svazky, které nikdo nezpochybňoval. V Rusku se teprve dral k moci Vladimir Putin. Čína stále prováděla Teng Siao-pchingovu opatrnou zahraniční politiku. Jméno Usáma bin Ládin zatím nedalo spát jen specializovaným zpravodajským službám. V české společnosti i v bezprostředním sousedství dosud panoval základní konsensus o dalším směrování k demokratickému kapitalismu a spojenectví s liberálním Západem. Na konci první dekády po listopadu 1989 jsme sice definitivně přišli o vnitropolitickou nevinnost, ale do nového tisíciletí jsme vstupovali stále ještě s iluzí vnější bezpečnosti.
Na přelomu věků
Nástup třetího tisíciletí brzy otřásl našimi jistotami. 11. září 2001 mě zastihlo v Jakartě, vzhledem k časovému posunu na večeři s přáteli. Jeden z nich byl předsedou místního nezávislého svazu novinářů. V kapse mu začal usilovně vyzvánět mobil. Nejdřív jsme překotné zprávy o útoku v New Yorku brali s rezervou. To musí být nějaký omyl. Pak se objevily první záběry v televizi.
Tu noc jsem poprvé v životě strávil před televizorem. Bylo jasné, že svět se zásadním způsobem změnil, ale ještě dlouho nebylo jasné jak. Následná „válka s terorem“ proměnila geopolitické ekvilibrium po roce 1989 a odzvonila Fukuyamovu „konci dějin“ i „unilaterálnímu momentu“ „Pax Americana“. Spojené státy americké se na celou dekádu plně soustředily na islámský Střední východ a Severní Afriku. Ve zbytku světa zavládlo nebezpečné vakuum, právě v okamžiku, kdy se v Rusku etabloval nový vůdce, odchovaný sovětskou KGB. V Číně se připravoval vstup do WTO ke konci roku 2001, který umožnil Pekingu plný přístup na cizí trhy, aniž by otevřel svůj vlastní. Česká republika, jež si právě podkopala vnitřní odolnost a soudržnost nástupem oligarchického klientelismu po kuponové privatizaci a opoziční smlouvě, se rázem ocitla v novém, nebezpečném světě.
Domácí liberální a prozápadní konsensus dostal vážné trhliny až po šoku finanční krize z roku 2008, ale první krok ke změně kurzu české politiky k Číně učinil tehdejší premiér Jiří Paroubek již v polovině roku 2005, kdy na jedné ze svých prvních zahraničních cest navštívil Čínu a bombasticky vyhlásil „diplomatickou smršť“ ve vzájemných vztazích. Ta měla podle všeho spočívat v podobném „restartu“, jaký nakonec proběhl o deset let později po nástupu prezidenta Zemana.
V roce 2005 však bylo ještě příliš brzy, čínská strana nebyla na takové overtury připravena. Si Ťing-pchingův projekt „Pás a stezka“ byl dosud v nedohlednu. Společnost PPF teprve začínala sondovat možnosti v Číně. Plánovaná „smršť“ rychle vyšuměla spolu s tím, jak postupně klesala Paroubkova hvězda na domácím poli.
Paroubek definitivně vyklidil vrcholnou politiku po volbách v roce 2010. Spolu s ním odešel (načas) ze scény jeho důvěrník Jan Birke, ředitel Kabinetu předsedy vlády, který v roce 2005 organizoval čínskou „smršť“, a také ředitel „totální“ volební kampaně ČSSD Jaroslav Tvrdík, někdejší ministr obrany a ředitel ČSA.
V roce 2010 se sešla řada osudových okolností. Společnost PPF, která pár let předtím založila v Číně svou kancelář, obdržela pro svou divizi Home Credit první, omezenou licenci pro město Tchien-ťin (Tiencin), v rámci čínského experimentu se zavedením spotřebitelských úvěrů k povzbuzení domácí spotřeby po finanční krizi v roce 2008. Úspěch pilotního projektu naznačil, jaké možnosti by skýtala celostátní licence pro tehdy téměř nedotčený čínský trh. Čínští regulátoři dali nicméně lidem z vedení Home Creditu podle jejich vlastních slov jasně najevo, že na celostátní licenci nedosáhnou, dokud se výrazně nezlepší tehdy ještě dosti chladné vzájemné vztahy mezi Českou republikou a ČLR. PPF na tom začala pracovat a najala jako lobbisty bývalé politiky ČSSD, uvolněné po volbách v roce 2010, především Birkeho a Tvrdíka.
Tvrdíkovi a Birkemu asistoval příležitostně bývalý ministr zahraničí Jan Kohout (stejně jako Tvrdík předlistopadový člen KSČ). V Číně ani v Česku se jim zprvu příliš nedařilo. Tehdejší premiér středopravé vlády ODS Petr Nečas měl sice svůj vlastní čínský projekt, ale v jeho vládě seděli ministři s principiálními výhradami vůči podobným politickým rošádám. Tvrdík se musel omezit na skromné projekty ve zdravotnictví a kulturní iniciativy, jako návrat českého krtečka na čínské televizní obrazovky.
Jeho chvíle nastala až po nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu, sesazení Nečasovy vlády a nastolení Zemanovy „úřednické“ vlády v roce 2013. Tvrdíkovi političtí souputníci rázem obsadili téměř všechny vrcholné funkce ve státě. Toho si nemohli nepovšimnout čínští soudruzi na Mezinárodním oddělení ÚV KS Číny a jinde v byrokratických strukturách čínské státostrany. Najednou bylo jasné, že se Tvrdík se svými omezenými jazykovými znalostmi sice v Číně nedokáže domluvit, ale v Praze dovede v nové mocenské konstelaci bez problémů (a bez skrupulí) razit cestu čínským zájmům.
Čínská strana byla teď již na rozdíl od roku 2005 plně připravena. V Pekingu se ujal stranické (2012) a státní (2013) moci generální tajemník Si Ťin-pching, který vyhlásil „Novou éru“ v dějinách ČLR. Ta mimo jiné spočívá v „historické příležitosti“ posunout komunistickou Čínu do „centra světového dění“. V roce 2013 vyhlásil Si svou vizi „Nové hedvábné stezky“ (dnes „Pás a stezka“), která má světu přinést „Globalizaci 2.0“ a nakonec přispět k nastolení „Společenství sdíleného osudu“ pro celé lidstvo.
Za těmito květnatými obraty pro zahraniční veřejnost se skrývá ucelená vize čínské zahraniční politiky, vyložená podrobně v interních stranických dokumentech. ČLR usiluje o změnu stávajícího systému mezinárodních vztahů, založeného na poválečných aliancích převážně iniciovaných Spojenými státy. Peking se snaží tuto bezpečnostní a ekonomickou architekturu obejít pomocí navazování přímých bilaterálních vztahů (strategických partnerství) s jednotlivými státy napříč současnými aliancemi. V každém takovém dvoustranném vztahu je Čína přirozeně daleko silnějším partnerem. Globální síť bilaterálních partnerství má vytvořit nový sinocentrický řád (Společenství sdíleného osudu) s novými pravidly hospodářských a politických vztahů (Globalizace 2.0).
Celý koncept se halí do rétoriky “ekonomické diplomacie”. Strategickým partnerům ČLR se vzájemnou spoluprací otevírají netušené možnosti v podobě přístupu na neomezený čínský trh a miliardových investic od pohádkově bohatých čínských společností. Jak taková ekonomická diplomacie vypadá v praxi jsme v Česku měli možnost sledovat zblízka v podobě aktivit jedné takové pohádkové společnosti, CEFC.
Vlajková loď Titanic
Společnost CEFC China Energy vstoupila do České republiky na podzim 2015 sérií akvizic, především reprezentativních nemovitostí. Velkou pozornost vyvolal také nákup fotbalového klubu Slavia a kapitálový vstup do mediálního impéria Jaromíra Soukupa (Médea a Empresa Media). Ještě před vstupem společnosti na český trh, na jaře 2015, jmenoval prezident Zeman předsedu společnosti Jie Ťien-minga svým čestným poradcem. Veřejně to oznámil až po příchodu společnosti do České republiky.
CEFC se měla stát „vlajkovou lodí čínských investic“ v Česku. V Praze si založila své „evropské“ ústředí, v jehož vedení postupně stanulo několik bývalých vysokých českých politiků a státních úředníků; vedle nepostradatelného Jaroslava Tvrdíka například bývalá ředitelka České a Slovenské pošty (a v jednu dobu poradkyně ministra vnitra) Marcela Hrdá a ke konci roku 2017 také bývalý český eurokomisař Štefan Füle. Jaroslav Tvrdík působí současně jako poradce českého prezidenta pro ČLR a stejnou pozici zastával také u premiéra Bohuslava Sobotky (údajně po stranické linii v jeho funkci předsedy ČSSD).
Vedení CEFC Europe se do velké míry překrývalo s vedením Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce a skrze Kancelář prezidenta republiky či Úřad vlády zároveň personálně prolínalo s nejvyššími ústavními institucemi. Miroslav Sklenář, vedoucí protokolu na Pražském hradě, dokonce plynule přešel z prezidentské kanceláře do CEFC a zase zpátky ne jednou, ale hned dvakrát za sebou během tří let. CEFC jako by personálně splývala s vedením českého státu.
Společnost si rychle vybudovala bezprecedentní politický vliv, ale její ekonomické aktivity zůstaly mizivé. Přes okázalé nákupy na podzim 2015 představovalo její celkové portfolio jen zlomek zahraničních investic (FDI) v České republice. Jak se nakonec ukázalo, pocházela velká část investovaných prostředků z půjček od českých bank, především česko-slovenské J&T Banky. CEFC se prostě v Česku rozšoupla za české peníze.
O společnosti panovaly od počátku pochybnosti. Zprávy zahraničních think tanků ji spojovaly s čínskou vojenskou rozvědkou, hlavně prostřednictvím působení jejích představitelů v Čínské asociaci pro přátelské styky se zahraničím (CAIFC), která je obecně považovaná za veřejnou platformu čínského vojenského zpravodajství. CEFC tyto zprávy popírala, a dokonce vyhrožovala prostřednictvím svého právního zastoupení v České republice, advokátní kanceláře Pokorný, Wagner & partneři (personálně propojené s tehdejším premiérem Sobotkou) žalobou českým médiím, která zveřejnila informace o působení Jie Ťien-minga v šanghajské pobočce CAIFC. Předseda Jie měl přitom tuto položku ve svém vlastním životopise jako součást výročních zpráv dostupných na webových stránkách společnosti.
Čeští politici a s nimi provázání podnikatelé tato i další varovná znamení ignorovali. Předseda CEFC Jie Ťien-ming a generální ředitel Čchen Čchiou-tchu (alias Chan Chauto) se přes mizivý dopad svého „podnikání“ pohybovali po více jak dva roky na výsluní české politicko-ekonomické elity, hýčkáni nejvyššími představiteli českého státu.
Pak se CEFC zhroutila jako domeček z karet. Ukázalo se, že český prezident a řada dalších představitelů naletěli jako školáci mezinárodním podvodníkům. V listopadu 2017 zatkla FBI v New Yorku generálního tajemníka neziskového křídla CEFC (jehož předsedou byl rovněž Jie Ťien-ming), bývalého hongkongského politika Patricka Ho, na základě obvinění z rozsáhlé mezinárodní korupce v OSN a v Africe.
Záhy nato zmizel v ČLR potichu i samotný předseda společnosti Jie. Současně vyšel v respektovaném čínském finančním magazínu Cchaj-sin rozsáhlý článek o obchodních praktikách CEFC, které popisoval jako jeden velký podvod. Firma podle něj získávala úvěry od čínských státních bank na základě fingovaných obchodů mezi svými četnými filiálkami. Článek rychle odstranila z webu Cchaj-sinu všudypřítomná cenzura, ale mezitím ho stihly převzít další weby, včetně zahraničních. K dispozici je tak dodnes.
Zmizení předsedy Jie, k jehož tajnému vnitrostranickém vyšetřování dal podle dobře informovaných zdrojů pokyn samotný generální tajemník ÚV KS Číny Si Ťin-pching, odhalilo hloubku problémů společnosti, finančních i politických. Zatčení předsedy Jie odřízlo CEFC od dalších úvěrů. Veřejné odhalení korupčních praktik v OSN a v Africe, kde ye společnost prezentovala jako předvoj Si Ťin-pchingovy iniciativy „Pás a stezka“, navíc vyvolalo hněv generálního tajemníka.
Mezitím byl v listopadu 2018, rok po svém zatčení, Patrick Ho usvědčen před federálním soudem v New Yorku z korupce a praní špinavých peněz. Obžaloba předložila důkazy, že milionové úplatky putovaly k africkým prezidentům v dárkových krabicích s plným vědomím Hoova nadřízeného předsedy Jie Ťien-minga.
Část české reprezentace, kompromitovaná předtím svým propojením s CEFC, nicméně dále tlačí narativ o ekonomické diplomacii s ČLR, celkovému fiasku této politiky navzdory. „Problémy“ CEFC prý způsobilo selhání jednotlivce, tedy předsedy Jie Ťien-minga, který nicméně nadále zůstává oficiálně poradcem českého prezidenta, přestože ten ani neví, kde se Jie nachází.
Vzestup a pád CEFC i samotného Jie Ťien-minga vyvolaly také značnou pozornost v zahraničí. Případu se věnovala snad všechna významná světová média, od New York Times po National Public Radio. Články vesměs doprovází dnes už ikonická fotografie Miloše Zemana s jeho čínským poradcem na Pražském hradě.
Poučení z chvílemi dost krizového vývoje
Jak jsme se za těch třicet let dostali od nápisů „Havel for President“ k fotografiím českého prezidenta ve společnosti mezinárodních podvodníků? Kam se poděl někdejší konsensus o směrování České republiky k liberální demokracii a do euroatlantického společenství? Vývoj česko-čínských vztahů dobře ilustruje postupnou proměnu české společnosti, a hlavně její politické – a ekonomické – reprezentace. Ekonomické elity jsou poznamenané už prvotním hříchem české transformace z devadesátých let, chaotickým přerozdělením velké části národního majetku v kuponové privatizaci do rukou správců (a pak rychle i majitelů) „privatizačních fondů“.
Peníze, nabyté přes politické konexe, se do politiky nakonec vždycky zase vrátí. V České republice to možná trvalo déle než jinde v regionu, ale dnes jasně vidíme plody české cesty ekonomické transformace v postupující oligarchizaci politiky a společnosti. Dvě největší české společnosti vzešlé z této transformace, PPF a Agrofert, do značné míry řídí politické směrování země, jedna vcelku napřímo, druhá v zákulisí.
Neblahé důsledky české cesty privatizace dále prohloubil v roce 1998 politický kartel dvou někdejších zaměstnanců Prognostického ústavu pod hlavičkou „opoziční smlouvy“. K našim vlastním gólům v domácí politice se pak od počátku tisíciletí přidala zhoršující se mezinárodní situace, zejména růst vlivu autoritářských mocností, Ruska a Číny, v mocenském vakuu americké „války proti teroru“.
Někdejší přitažlivost politického a ekonomického modelu liberálního kapitalismu začala rychle erodovat po finanční krizi z roku 2008, a ještě rychleji po uprchlické krizi z roku 2015. Rozčarované a zranitelné společenské vrstvy začaly vyhledávat různé alternativní modely, jež jim hbitě podstrkují stejně alternativní zdroje informací na internetu, zejména na sociálních sítích. Autoritářské mocnosti, zvláště Rusko, se naučily v prostředí otevřeného internetu tyto sítě obratně manipulovat, zatímco pro své vlastní obyvatelstvo přísun informací přísně kontrolují.
ČLR se současně snaží o kooptaci mainstreamových médií, včetně jejich akvizice, ať už přímo, nebo přes prostředníky. V Česku drží čínské peníze nad vodou TV Barrandov, celoplošný kanál s velmi specifickou programovou skladbou. Ten hostí i týdenní rozhovor s českým prezidentem, jenž ho využívá k otevřené podpoře svých čínských partnerů, jak jsme měli naposledy možnost sledovat při jeho vehementní obhajobě firmy Huawei před varováním českých bezpečnostních služeb.
Čínské propagandistické narativy se tak šíří hlavně přes kooptované místní osobnosti, na něž celkem sedí Leninovo označení „užiteční idioti“. Ti pomáhají normalizovat obraz ČLR nikoliv jako komunistické mocnosti s aktivistickou zahraniční politikou, ale jakožto apolitického obchodního partnera a zdroj investic pro domácí ekonomiku. Přestože právě tento narativ v Česku dramaticky ztroskotal kolapsem „vlajkové lodi čínských investic“, firmy CEFC, čeští představitelé s touto firmou spojení ho bez uzardění propagují dál, jen CEFC zaměnili za CITIC.
Abychom však neviděli svět příliš černě, situace se pomalu mění, a snad někdy i k lepšímu, u nás i ve světě. Utužení domácích represí v ČLR za Si Ťin-pchinga, a otevřené ambice v zahraničí (včetně historicky bezprecedentního záboru celého Jihočínského moře a geopolitických iniciativ jako je„Pás a stezka“ nebo 16+1) nakonec vyprovokovaly reakci v různých částech světa, včetně České republiky.
Naše domácí diskuse o politice vůči ČLR se tak stává součástí širších globálních trendů. Vposledku nejde o nic menšího, než o další směrování České republiky v mezinárodní i domácí politice. Dostáváme se opět do zlomového období, kdy máme po třiceti letech zase jednou na vybranou mezi liberální demokracií a autoritářským etatismem, mezi demokratickým a státním (nebo dokonce stranickým) kapitalismem.
Podobnou volbu jsme řešili před třiceti lety, a snad si i mysleli, že definitivně. Jenže dějiny nikdy nekončí, ale staví nás stále znovu před zásadní volby, pokaždé trochu jinak. Ve své nedávné historii jsme se napáchali dost hloupých chyb na to, abychom se z nich už konečně jednou poučili. Pokud to nedokážeme, bude nám souzeno je opakovat.
Text je upravenou verzí kapitoly z připravovaného sborníku „Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019“, který vyjde na podzim v nakladatelství Academia.