Čínská lidová republika usiluje o zaplnění volného mezinárodněpolitického prostoru na Blízkém východě, který vznikl po změnách zahraničněpolitické strategie USA vůči Blízkému východu, a to jak během Trumpovy, tak i Bidenovy administrativy. To se v poslední době projevilo ve schopnosti čínské diplomacie vést mediaci normalizace vztahů mezi dvěma tradičními regionálními rivaly Íránem a Saúdskou Arábií. Obě země přerušily diplomatické styky před sedmi lety poté, co byl v sunnitské Saúdské Arábii popraven vlivný šíitský klerik Nimr al-Nimr a následně protestující davy napadly saúdská diplomatická zastoupení v Íránu. Nyní v úterý 6. června byla otevřena íránská ambasáda v Rijádu, což podtrhuje úspěšnost čínského snažení o normalizaci vztahů.
Zatímco Írán s Čínou stabilně spolupracuje už několik dekád, Saúdská Arábie je od 50. let 20. století klíčovým regionálním spojencem USA, tedy země, kterou ČLR v poslední době považuje za svého úhlavního nepřítele. Saúdsko-americké spojenectví však v poslední době zažívá silné otřesy. Spory mezi současným korunním princem Muhammadem bin Salmánem (který dal před čtyřmi lety rozčtvrtit Džamála Chášukdžího, novináře kritizujícího jeho politiku) a Bidenovou administrativou (která za jeden z pilířů své politiky považuje obranu demokracie a lidských práv), celkové oslabení amerických pozic na Blízkém východě, čínský hlad po surovinách a ochota rozvíjet mezinárodní spolupráci bez kritických poznámek k porušování lidských práv, to vše proměnilo saúdský přístup k regionální bezpečnosti.
Dříve byla sunnitská Saúdská Arábie jakožto blízký spojenec USA v neustálém strachu z potenciálního vojenského střetu s šíitskou náboženskou diktaturou Íránem. S ním soupeřila na různých místech regionu, přičemž se spoléhala na americkou vojenskou a diplomatickou sílu. Změna mezinárodněpolitických okolností a rozložení sil v regionu však vedla Saúdy nejen k přehodnocení jejich postoje vůči spojenectví s USA, ale i k pragmatické a smířlivější politice vůči Íránu. Mezi blízkovýchodními zeměmi má Čína pověst nestranné země, nezatížené koloniální minulostí a zasahováním do politiky regionu. Také zásluhou ekonomických příležitostí je proto v regionu považována za perspektivního a důvěryhodného partnera. Čína sama jednak hledá v regionu ekonomické příležitosti, a jednak se snaží vybudovat si zde pověst velmoci schopné dosáhnout konsenzu, přispívat ke zmírnění konfliktů a zprostředkování míru. Budování pověsti mírotvorce na Blízkém východě je součástí globální strategie generálního tajemníka KS Číny Si Ťin-pchinga s cílem prosadit vlastní pojetí mezinárodního řádu a norem mezinárodního soužití. Tyto ambice se ostentativně odvolávají na potřebu bránit Chartu OSN, „demokratizovat“ mezinárodní vztahy a učinit konec „hegemonii USA“. Fakticky znamenají snahu prosadit takové pojetí mezinárodního řádu, v jehož centru bude stát Čína a její zájmy.
Írán: Dohoda o strategické spolupráci s Čínou
Pro mezinárodně izolovaný a sankcionovaný Írán znamenala velkou naději Dohoda o strategické spolupráci na 25 let s Čínou, podepsaná v březnu roku 2021. Přestože úplné znění Dohody dosud nebylo zveřejněno, v době jejího podepsání byl íránský tisk zahlcen řadou článků, které vyzdvihovaly její význam a zároveň význam Číny obecně jakožto drahocenného partnera.
Rovněž se však mezi íránskou veřejností vzedmula vlna kritiky, poukazující na jednostrannost Dohody, na íránskou ztrátu suverenity či na „čínský kolonialismus“ v Íránu. S tou se bylo možné setkat především na Twitteru, na němž, navzdory státní cenzuře, existuje jistý prostor k publikování alternativních názorů.
Ve státním tisku však na jaře roku 2021 převažovaly zprávy plné entuziasmu, které vychvalovaly sílu čínské ekonomiky, vyspělost čínských technologií a blahodárný vliv Dohody na budoucnost íránské ekonomiky. Poslední dva roky nicméně ukázaly, že Dohoda nové čínské investice v Íránu dosud nijak zvlášť neuspíšila. Na základě veřejně dostupných informací se spíše zdá, že Čína se vzhledem k mezinárodním sankcím vůči Íránu a jeho politické nestabilitě zdráhá do země investovat. V této souvislosti nadšení íránských státních médií ze spolupráce s Čínou postupně upadalo. Navzdory zklamání z dosud nezrealizovaných čínských investic je však Čína stále jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů Íránu, zejména pak v koupi íránských ropných produktů.
Si Ťin-pching v Saúdské Arábii
Prosinec roku 2022 znamenal veliký obrat pro vztahy mezi Čínou, Íránem a arabskými státy Perského zálivu. Nejprve Si Ťin-pching navštívil Saúdskou Arábii, kde došlo mimo jiné k podepsání společných prohlášení Číny se zeměmi organizace CCASG (též známá pod zkratkou GCC – Gulf Cooperation Council), které se explicitně vymezují vůči Íránu. Státy sdružené v CCASG, mezi nimi jako nejvlivnější Saúdská Arábie, vyjádřily společný úmysl „řešit íránský jaderný problém” a zabránit šíření íránských balistických raket a dronů. Íránské aktivity v regionu zde byly označeny za destabilizující a Írán byl obviněn z podpory teroristických organizací. Tato vyjádření v Íránu logicky vzbudila velké pozdvižení a ve státních médiích se objevily názory projevující zklamání z dohody o strategické spolupráci s Čínou a místy až rozhořčená kritika čínského sbližování s CCASG.
Navzdory celkovému obsahu jednání se zeměmi Zálivu kriticky namířených proti Íránu a bez ohledu na vnitrostátní mediální pohoršení íránská vláda nepodnikla adekvátní diplomatická protiopatření. Íránský ministr zahraničí tweetoval, že Írán nemá s nikým žádné spory, aniž by přímo jmenoval Čínu. Dokonce ani nebyl oficiálně předvolán čínský velvyslanec.
Jak informovala agentura Reuters, Si Ťin-pching během jednání se zeměmi Zálivu zároveň projevil zájem zprostředkovat jednání mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Na to nejvyšší představitel Saúdské Arábie Muhammad bin Salmán reagoval pozitivně, načež Saúdové předali čínské delegaci své návrhy ke zprostředkování. Vzhledem k tomu, že podobné kroky nejsou nikdy výsledkem okamžitého hnutí mysli nejvyšších státních představitelů, nýbrž vyžadují předcházející déletrvající přípravy, lze vývoj situace chápat jako předjednaný jak s Íránem, tak se Saúdskou Arábií.
Deklarace odsuzující Írán mimo jiné posloužila Číně k tomu, aby mohla deklarovat, že její postoj je v souladu se sankcemi přijatými OSN. Na autoritu této mezinárodní organizace se ČLR ráda odvolává a snaží se zde soustavně budovat pověst „zodpovědné velmoci“.
Raísí v Číně
Na saúdskou etapu navázal další milník v jednáních, kterým byla státní návštěva Číny íránského prezidenta Raísího v únoru letošního roku. Doprovázela jej početná delegace, včetně šesti ministrů a dalších významných představitelů íránské vlády. Kromě výměny řady proslovů bylo podepsáno dvacet memorand o porozumění, v rámci kterých Čína nabídla investice do Íránu v řádech miliard dolarů v průmyslových, zemědělských a dalších projektech. Návštěva Číny proběhla hladce, aniž by se předtím Si Ťin-pching omluvil za své protiíránské výroky během návštěvy v Saúdské Arábii.
Během jednání prezidenta Raisího a Si Ťin-pchinga obě strany potvrdily vzájemnou podporu ve věci „obrany suverenity a územní celistvosti“. To lze chápat jako potvrzení čínských nároků na Tchaj-wan a zároveň jako podporu íránských představ o vlastní „územní celistvosti“, přestože íránské nároky na ostrovy Abú Músá, Velký Tunb a Malý Tunb v Perském zálivu nebyly v oficiálních prohlášeních explicitně jmenovány.
Co se naopak v oficiálních dokumentech, jak je publikovala čínská i íránská strana, objevovalo, byly výpady namířené proti Spojeným státům a západním zemím obecně zaobalené ve floskulích typu „obrany mezinárodní spravedlnosti a férovosti“ a společného boje obou zemí proti „unilateralismu, hegemonismu a šikaně“. Podle oficiální zprávy o jednání Raísího a Si Ťin-pchinga Čína také „odmítá vměšování zahraničních sil do vnitřních záležitostí Íránu, neboť podkopává bezpečnost a stabilitu země“, jinými slovy podporuje Írán v brutálních represích namířených proti domácím protestům a odmítá kritiku mezinárodního společenství namířenou proti potlačování lidských práv íránským autoritářským režimem.
Normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem pod záštitou Číny
Raísího cesta do Číny byla první návštěvou íránského prezidenta v Číně po dvaceti letech. Návštěva ukázala, že čínsko-íránské diplomatické vztahy se navzdory předchozím čínským prohlášením v Saúdské Arábii neotřásly. Byl navržen další postup vedoucí k normalizaci íránsko-saúdských vztahů. Je otázkou, do jaké míry íránský režim přistoupil k tomuto postupu dobrovolně, či byl k jednacímu stolu přiveden domácími okolnostmi, zejména masovou nespokojeností obyvatelstva a probíhajícími protesty a čínským diplomaticko-ekonomickým tlakem.
Důležitým aspektem je fakt, že v jednání Írán nezastupoval ministr zahraničí Abdollahián, ale rovnou sekretář Nejvyšší rady národní bezpečnosti Alí Šamchání. Tento krok ukazuje na realitu, že se pro Írán jedná nejen o zahraničněpolitickou, ale i klíčovou bezpečnostní záležitost, v níž bylo nutné dosáhnout shody napříč nejvyššími posty íránského režimu včetně mocenského okruhu kolem Nejvyššího vůdce Alího Chámeneího. Samotné íránské ministerstvo zahraničí by pro učinění tohoto významného kroku v rámci složitých mocenských struktur uvnitř íránského režimu nemělo dostatečně silný mandát. Naopak Šamchání a jemu podřízený orgán Nejvyšší rada národní bezpečnosti má dostatečně silný mandát a důvěru pro provedení této významné diplomatické otočky.
Opatrný optimismus íránského tisku
Íránský státní tisk zprávu o budoucí normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií vnímal poměrně překvapeně, zároveň lze však zaznamenat postupnou proměnu rétoriky. Původně agresivní a konfrontační tón, patrný například v konfrontačním článku namířeném proti Muhammadu bin Salmánovi, se postupně změnil v relativně smířlivý a vstřícný. Je zjevné, že íránský tisk po letech negativního pokrytí Saúdské Arábie hledá pozitiva poměrně obtížně. Polostátní agentura Tasním, která má blízké vazby na Islámské revoluční gardy, připustila pozitivní vliv dohody mezi Íránem a Saúdskou Arábií na konflikt v Jemenu, přičemž by prý mohla vést až k celkovému ukončení tamní občanské války. Státní agentura IRNA se vedle Jemenu dotkla i možností politické spolupráce těchto států v souvislosti s Libanonem či Irákem, jejichž situaci by prý tyto státy mohly společně stabilizovat. Ačkoli nyní lze z novinových textů vycítit jistou dávku spokojenosti z nového diplomatického trendu, celkově se zdá, že íránský tisk je k situaci obezřetný a s chválou vyčkává na moment, kdy budou provedeny nějaké další kroky a nová politika sblížení přinese konkrétní výsledky.
Roli ČLR v regionu nicméně íránský tisk vnímá pozitivně a Čínu jako takovou považuje za nového světového diplomata. Tento obdiv ke strategickému partnerovi poněkud kalí zprávy z íránského mezinárodního obchodu, které v době, kdy sílí úzké vazby s Čínou, ukazují na pokles íránského exportu do Číny za setrvalého nárůstu čínského importu do Íránu.
Přehodnocování na Blízkém východě
Ač bude nezbytné na skutečné výsledky normalizace vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií ještě počkat, tato dohoda zaštítěná Čínou reflektuje několik významných změn v mezinárodní politice a konkrétně ve vztazích mezi zeměmi Blízkého východu. Ukázala, že Čína je v rostoucí míře odhodlána angažovat se na Blízkém východě, kde ze světových velmocí do nedávna dominovaly Spojené státy. Ve snaze převzít autoritu USA jako hlavní světové mocnosti je Čína dokonce připravena přebrat významnou roli mediátora v komplikovaných záležitostech, jako je dlouhodobý spor Íránu se Saúdskou Arábií. Dosavadní úspěchy čínské diplomatické iniciativy zároveň potvrzují, že americká role v regionu slábne, což její zdejší spojenci vnímají, přehodnocují své bezpečnostní i mezinárodněpolitické priority a obracejí se na nové, z jejich pohledu perspektivní partnery.