Čínská rozvojová pomoc v Africe: chybějí data i analýzy

Čína v Pekingu za účasti předních afrických vůdců zahájila nový školní rok summitem o čínsko-africké spolupráci. Prezident Si Ťin-pching ve svém zahajovacím projevu v pondělí 3. září přislíbil čelním představitelům afrických zemí navýšení rozvojové pomoci o 60 miliard amerických dolarů.

ČLR slíbila Africe 60 miliard dolarů

Stejnou částku již ČLR pro Afriku slíbila na předchozím summitu, který se konal před třemi lety v Jihoafrické republice. Z nyní přislíbených 60 miliard by 15 miliard mělo jít přímo na rozvojovou pomoc, bezúročné a koncesionální půjčky, 20 miliard na otevřené úvěry, 10 miliard na čínsko-africký rozvojový fond a 5 miliard na zvláštní fond pro dovoz z afrických zemí (do ČLR). Kromě toho Si Ťin-pching slíbil odpuštění části dluhu nejchudším africkým zemím a také varoval před „promrhanými projekty“. Ve svém projevu reagoval na kritiku ze strany západních médií a veřejného mínění, které na čínskou rozvojovou pomoc pohlížejí se silnou skepsí a převážně kriticky; nejen v Africe, ale zejména tam.

Doktor Šou Chuej-šeng z Národního strategického institutu při pekingské Univerzitě Čching-chua se v předvečer konání čínsko-afrického summitu v Pekingu pokusil o jakési objektivní zhodnocení čínských rozvojových aktivit v Africe s ohledem na západní kritické hlasy. Opírá se o západní data a výsledky empirických výzkumů západních badatelů, konkrétně o analýzy vycházející z databáze AidData a z China Africa Research Initiative na John Hopkins‘ University. V úvodu přednášky, jejíž psanou verzi Šou zveřejnil 19. srpna na blogu Panda Paw Dragon Claw (Pandí packa, dračí dráp), zdůrazňuje význam čínských aktivit v Africe s tím, že se jedná o „kontinent, kde se testují čínské ideje ohledně zahraničních investic a rozvojové pomoci.“

Dluhová past vs. past lidských práv

Šou shrnuje kritiku ze strany západních médií a veřejného mínění, včetně politiků (např. američtí ministři zahraničí Hillary Clintonová během návštěvy v Senegalu v roce 2012 a nedávno Rex Tillerson, do tří tematických okruhů:

1)          Čína je obviňována ze zavádění neokolonialismu, podpory satelitních režimů a uplatňování strategie „rozděl a panuj“, a dále z toho, že o investicích nebo rozvojové pomoci se rozhoduje na základě politických a ekonomických měřítek. Levné čínské půjčky ženou africké země do závislosti na Číně a hojně diskutované investice se zaměřují převážně na primární zdroje a půdu. Zkráceně: „krátkodobá prosperita může být dlouhodobou pastí.“

2)          Čína si jako partnery pro své investice aktivně vybírá zkorumpované a autokratické režimy. Její „bezpodmínečná pomoc“ tak pomáhá tyto režimy legitimizovat a udržovat.

3)          Čínská vláda a její korporace znehodnocují životní prostředí a neberou ohled na společenská a kulturní specifika, nezajímají se o podmínky, ve kterých jak čínští tak i místní dělníci pracují, a nerespektují práva menšin.

K tomu Šou poznamenává, že mnoho západních badatelů, kteří se opírají o empirické výzkumy a statistická data, na rozdíl od médií a veřejného mínění hodnotí čínské rozvojové působení v Africe objektivně, tedy jeho slovy

uznávají, že čínské investice do infrastruktury a rozvojová pomoc africkým zemím od základu změnily jejich vývoj (…) potvrzují jedinečnost čínského ‚bezpodmínečného‘ přístupu [tj. kdy ČLR poskytuje rozvojovou pomoc a investice bez ohledu na vládnoucí režim, tedy např. neodpírá pomoc totalitním a diktátorským režimům, nezavádí sankce apod.].

Tento přístup podle Šoua

vrací karty do rukou Afričanů, kteří byli po desetiletí od konce druhé světové války uvězněni v pasti [např. dodržováním lidských práv] podmíněné pomoci ze Západu.

Komerční půjčky a rozvojové granty

Hlavní studii, o kterou se Šou opírá, zveřejnil v roce 2015 server AidData a jejími autory jsou ekonomové a politologové z univerzity v Heidelbergu a William and Mary’s Institute, pod nějž AidData spadá. Její autoři analyzovali (poměrně těžko) dostupná data týkající se čínské rozvojové pomoci v Africe z let 2000-2013 s cílem posoudit, nakolik je zmíněná kritika ze strany Západu oprávněná, respektive chtěli zjistit, nakolik se čínská rozvojová pomoc liší od té západní.

Jedním z hlavních závěrů je, že

značná část kontroverze ohledně čínské ‚pomoci‘ pramení z toho, že se nerozlišuje mezi čínskou oficiální rozvojovou pomocí (Official Developement Assistance, ODA) a více komerčně zaměřenými typy zdrojů a státního financování (tzv. other official flows, OOF).

ODA je obecně motivovaná spíše diplomaticky a politicky, zatímco OOF ekonomicky. Pokud jde o oficiální rozvojovou pomoc (ODA), autoři docházejí k závěru, že „motivy Pekingu v zásadě nejsou tolik odlišné od těch, které ovlivňují směřování rozdělování oficiální rozvojové pomoci ze strany západních zemí.“

Nejvíce půjček na energetiku a dopravu

Klíčové je zde však právě ono rozlišení mezi ODA a OOF, zjednodušeně mezi granty a půjčkami. Zatímco totiž z celkového počtu 2043 zaznamenaných projektů tvoří granty téměř dvě třetiny, 86 % alokovaných financí jsou půjčky a nejvíce peněz jde na ekonomické projekty, zejména dopravní a energetickou infrastrukturu.

Grantové projekty (ODA) se jsou vázané na zahraniční politiku a diplomatické vztahy (podpora Číny při hlasování v OSN a podpora politiky „jedné Číny“, tj. např. absence diplomatických styků s Tchaj-wanem) a oproti obecnému mínění při nich nehraje významnou roli snaha o zajištění primárních zdrojů. ČLR přitom skutečně uděluje tuto pomoc „bezpodmínečně“, tj. bez ohledu na kvalitu vlády a režimu a do místních záležitostí vlády přímo nezasahuje. V některých případech lze hovořit o humanitární pomoci, která putuje do nejchudších států nebo států postižených katastrofami. V případě méně koncesionálních způsobů financování (OOF, půjčky) je pak naopak Čína motivována zájmem o přírodní zdroje a ekonomickými faktory (schopnost splácet půjčky, velikost trhu, existující obchod s Čínou a potenciál jeho rozvoje apod.).

Neprůhledné financování

Základním problémem je však netransparentnost čínského financování. Často je obtížné tyto dva druhy „pomoci“ rozlišit, protože Čína detailní informace, statistiky a analýzy nezveřejňuje. Tato neochota Číny sdílet přesná data a umožnit čínským i západním badatelům analyzovat rozložení a efektivitu rozvojových projektů může být podle autorů způsobena něčím jiným než obavami z kritiky západních médií. Tu by ostatně případné analýzy mohly empiricky vyvrátit. Vedení Strany trápí spíše vetchá domácí podpora těchto aktivit. ČLR je v přepočtu na hlavu stále ještě chudá země, a zahraniční rozvojové projekty jsou při relativně nízké životní úrovni značné části obyvatel vnímány negativně.

Zároveň je zde evidentní snaha „namísto integrace do stávajícího systému vytvořeného západními mocnostmi částečně přenastavit mezinárodní normy ve stále více multipolárním světě.“ Podle autorů studie lze

odůvodněně očekávat, že takový posun může ovlivnit politické a ekonomické výstupy v rozvojových zemích či dokonce změnit tvář dosavadního globálního finančního uspořádání a základy stávajícího mezinárodního řádu.