Prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker má dnes oznámit nová opatření na prověřování čínských investic do citlivých odvětví evropské ekonomiky. Volá po nich vedle Francie zejména Německo, kde loni vyvolala poprask akvizice výrobce průmyslových robotů Kuka čínskou firmou Midea, známou do té doby jen produkcí varných hrnců na rýži.
Podobné nákupy technologicky vyspělých firem vzbuzují podezření zejména v souvislosti s plánem „Made in China 2025“, který má ČLR zajistit technologické vedení v průmyslové výrobě, mj. akvizicemi cizích firem. Čínská vláda na realizaci plánu vyčlenila 300 miliard dolarů. Po desetiletích kopírování je nyní Čína sto získat cizí technologie nákupem celých firem z prostředků mobilizovaných vládou v podobě výhodných úvěrů pro akvizice v cizině.
Obchod s Čínou: volný či férový?
Odpůrci kritizují plánovaná evropská protiopatření jako ochranářské intervence narušující volný obchod. Obchod s Čínou ovšem nikdy nebyl „volný“; otevřený je pouze z jedné strany. Čína využívá od vstupu do WTO v prosinci 2001 volný přístup na evropské trhy, ale evropské společnosti musí na čínském trhu nadále překonávat nejrůznější překážky. Tyto bariéry se navíc podle Evropské obchodní komory v Pekingu nesnižují, ale naopak zvyšují.
V některých odvětvích, např. v automobilovém průmyslu, nemohou zahraniční firmy v Číně dodnes podnikat přímo, ale jen prostřednictvím tzv. „společných podniků“ (joint ventures) s čínskými partnery, s nimiž se musí dělit o své know-how, a také zisk. V řadě případů se čínští partneři po osvojení výrobních technologií osamostatní, a svým zahraničním partnerům začnou konkurovat nejen na čínském, ale často i na třetích, nebo dokonce na mateřských trzích.
Při vstupu ČLR do WTO v roce 2002 se předpokládalo, že podobné bariéry postupně zaniknou, a Čína dosáhne po 15 letech plného statutu „tržní ekonomiky“. To se nestalo; následná kontroverze o přiznání tohoto statutu je jen obdobou současných debat o prověřování investic.
Stranicko-podnikový komplex
Vedle strukturální nerovnosti v přístupu na vzájemné trhy existuje ještě zásadnější důvod, proč čínské investice do strategických odvětví podrobovat kontrole. Čínské hospodářství nejenže není plně tržní, ale není to ani klasický model státního kapitalismu. Velkou část čínské ekonomiky totiž stále kontroluje nikoliv stát, ale přímo komunistická strana (jež ostatně kontroluje i stát samotný). To se netýká jen státních a polostátních podniků, ale do velké míry i podniků nominálně soukromých.
Od roku 2001 (současně se vstupem do WTO) musí mít každý soukromý podnik s více jak třemi zaměstnanci stranickou buňku. V roce 2006 byl požadavek rozšířen i na firmy s cizí kapitálovou účastí. Podle oficiálních statistik z roku 2015 působily stranické organizace ve více než polovině firem v soukromém sektoru.
Míra účasti stranických výborů na rozhodování v podnicích byla dlouho předmětem spekulací. Vyjasnila se letos. V posledních měsících probíhá v ČLR kampaň za větší roli stranických výborů v podnicích, včetně jejich formálního zanesení do korporátních listin a vnitřních předpisů. To se týká i „společných podniků“ a státních podniků kótovaných na burze v Hongkongu, jako je třeba banka ICBC. Od zahraničních partnerů ve společných podnicích také víme, že stranické výbory teď již oficiálně nárokují účast např. právě při investičních rozhodnutích.