Ekonomický růst některých subsaharských států stojí na vratkých nohou. Půjčky, jež ho pohánějí, poskytuje převážně Čína. A nejde o zanedbatelné částky. V mnoha případech vedou k masivnímu zadlužování států, které Peking podporuje. Na problém upozorňuje už i Mezinárodní měnový fond. Nebezpečí, do něhož se africké země dostávají, začínají vnímat i místní pozorovatelé. Často slabé či zkorumpované vlády se ale tlaku a nabídkám z Číny těžko brání. Podléhají – a ztrácejí kontrolu nad svým územím, surovinami i osudem.
Angola dluží ČLR, splácí ropou
Každý Angolan dluží Číně 745 dolarů, hlásá titulek angolského deníku Expansao. Jde o největší dluh, který tato země vůči cizímu státu má. Celková odhadovaná dlužná částka představuje 25 miliard dolarů. Je to sedmkrát víc, než dluží Angola svému druhému věřiteli v pořadí, Izraeli. Podle China Africa project je ale dluh mnohem vyšší: od roku 1983, kdy obě země podepsaly dohodu o vzájemné diplomatické spolupráci, si Angola půjčila od ČLR zhruba 60 miliard dolarů.
Problém přitom není jen výše čínských půjček, ale také dohody, které s Pekingem tamní vláda podepsala. Ke splacení svého dluhu totiž místo peněz využívá vytěženou ropu:
Jako druhý největší producent ropy v Africe se Angola s Čínou dohodla na tom, že svůj dluh bude splácet přímo touto komoditou, tedy místo prodeje ropy na volném trhu a splácení v hotovosti. Tato finanční metoda je dobrým způsobem platby, když se ropa prodává za 100 dolarů (za barel). V případě, že cena ropy klesá, je to obchod velmi riskantní. V minulosti už taková situace způsobila krizi likvidity či inflaci.
Experti také upozorňují, že Angola se za posledních patnáct let “spolupráce” s Čínou uzavřela ostatním mezinárodním investorům, a ztrácí tak nejen při obchodování s ropou svou vyjednávací pozici.
Keňa mezi Světovou bankou a Čínou
Obdobná je situace i v další africké zemi, Keni. Za první čtvrtletí letošního roku akumulovala až 55 % zahraničního dluhu právě od Číny. Peníze, které si půjčila od Pekingu, se vyrovnají financím získaným od Světové banky. A to i přesto, že Keňa patří mezi poslední africké státy, které se připojily k projektům Asijské investiční infrastrukturální banky (AIIB). Podle ekonomické analytičky Anzetse Wereové to má závažné implikace:
Členství Keni v této bance (AIIB) by mohlo “maskovat” rostoucí zadluženost vůči Číně. Nové půjčky z ČLR totiž budou uvedeny jako multilaterální, a nikoliv bilaterální úvěry. Vysledovat tyto peníze bude obtížnější.
Ne všichni v Keni jsou s finančními operacemi Číny spokojeni. Podle článku v deníku Kenya Standarts špatná strategie uvrhla Keňu do čínské obchodní pasti. V článku se píše také o naivitě současné vlády prezidenta Uhuru Kenyatty a jeho předchůdců, kteří při jednání s ČLR viděli jen výhody plynoucí z výstavby infrastruktury a neanalyzovali možné dopady:
Čína zneužila pohostinnosti Keni, využila politiku otevřených dveří a zaplavila trh všemi druhy zboží – stavebními stroji a materiály, použitým oblečením, cibulí, rybami, párátky, toaletním papírem – žádný sektor není uchráněn před „čínskou invazí“.
Džibutský Obock – největší čínská námořní základna v cizině
Mnohem větší stopu zanechává Peking v jedné z nejmenších afrických zemí, Džibutsku. Předloni podepsala Čínská lidová armáda s tamní vládou smlouvu o dvacetiletém pronájmu přístavu Obock, kde si Číňané pořídili největší námořní základnu v zahraničí. Postavili tam nová kasárna a otevřeli dok pro vojenské lodě. Spolupráce je ale mnohem širší. Pobřežní africká země si samozřejmě také začala půjčovat od ČLR peníze, a to nemalé sumy. Mezinárodní měnový fond (MMF) varoval, že takové chování představuje „velké riziko“. Zadlužení země se za poslední dva roky výrazně zvýšilo.
Poměr státního dluhu vůči HDP vzrostl na 85 %, což je nejvíce mezi zeměmi s nízkými příjmy. Centrum pro globální rozvoj (CGD) ve Washingtonu a Londýně označilo Džibutsko jako nejnebezpečnější případ mezi chudými zeměmi, „které čelí zvýšenému riziku selhání státu”, pokud tedy uskuteční plánované projekty iniciativy Pásu a stezky. Na možné riziko upozornila v Pekingu i šéfka MMF Christine Lagardová:
V zemích, kde už vysoký veřejný dluh existuje, je nanejvýš důležité pečlivě ošetřit podmínky dalšího financování.
Mluví se také o zpomalujícím růstu ekonomiky, vyšších úrokových sazbách, ale hlavně o rostoucí závislosti na dominantním věřiteli – ČLR. Hongkongský deník SCMP varuje, kam až může přespřílišná důvěra v čínské investory vést:
Výsledkem bude buď státní bankrot – tedy neschopnost země splácet dluh se všemi jeho doprovodnými ekonomickými dopady, nebo nutnost restrukturalizace státního dluhu, která zase přinese politické problémy… Čína navíc nepodepsala dohodu Pařížského klubu mezinárodních věřitelů, jejíž pravidla přikazují dodržovat jisté postupy při transformaci dluhů.
V posledních letech se jasně ukazuje, že Peking inkasuje od svých dlužníků výměnou za rychlé peníze vysokou cenu. V roce 2011 Čína například požadovala, aby se Tádžikistán vzdal tisíce čtverečních kilometrů území výměnou za odepsání dluhu, který vůči ČLR měl. V roce 2017 zase Čína vyměnila se Srí Lankou nezvladatelný dluh za 99 let pronájmu strategického přístavu Hambantota.
Dluhová past zas a zas
Do čínské dluhové pasti často žene africké země údajně také tzv. syndrom neokolonialismu, totiž neochota spolupracovat s bývalými koloniálními mocnostmi. Řada západních států také nemá velký zájem investovat v zemích, s nimiž se obtížně spolupracuje a které nejsou ochotné pouštět se do politických či lidskoprávních změn. Asia Times píší:
Čína je preferovanou volbou … za prvé proto, že si k půjčkám neklade žádné podmínky, jako je dodržování lidských práv a podobně. Za druhé, plní sliby, které dá a které mají “plánovaný” pozitivní dopad na ekonomiku cílových zemí.
O upevnění vlivu v Africe teď bojují především dvě světové mocnosti – Čína a Spojené státy. Někteří afričtí novináři a experti ale poukazují na to, že africké země by měly být konečně zodpovědné samy za sebe. Slovy editora Quartz Africa Yinka Adegoke:
Mnohé africké státy jsou velmi ochotné a zoufalé při hledání partnera k financování infrastrukturálních projektů. Neměly by ale přistupovat na smlouvy bez záruk nebo bez klauzulí, které podporují nebo dokonce vyžadují vytvoření pracovních míst a obohacení místních o znalosti a technologie.