Čínské písmo, počítače a orientalismus 2.0

Čínské písmo je nevyčerpatelným podnětem k diskuzím. Poslední bouřlivá debata se odehrála v květnu a reaguje na otázky náročnosti čínského písma a jeho použitelnosti ve věku informačních technologií.

Zajímavou diskusi o čínském písmu rozpoutal v půlce května svým provokativním článkem Bad Character v časopise New Yorker Ted Chiang, když označil čínské znakové písmo za brzdu gramotnosti a vzdělanosti a za jeden z faktorů, který mohl spoluzpůsobit, že čínská kultura tkví příliš hluboko ve své staré tradici. Zpochybnil dokonce i to, co se uvádí (s mnoha výhradami) jako výhoda čínského znakového písma: jeho schopnost zůstat nezměněno navzdory historickým posunům ve zvukové rovině jazyka.

Je dost dobře možné, že (…) ve světě, kde by se srozumitelnost čínských textů rozkládala v toku fonologických (sic) změn, by čínská kultura možná nebyla tak zakořeněná v minulosti. Možná by se po tisíciletí více vyvíjela a vykazovala menší odolnost vůči novým myšlenkám. Snad by se dokázala lépe vyrovnat s modernitou i tam, kde to vůbec nesouvisí s telegrafem nebo počítačem.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Thomas S. Mullaney, profesor historie na Stanfordské univerzitěv článku Čínština není zaostalý jazyk uveřejněném na webu foreignpolicy.com (přetištěno zde) označuje postoje zpochybňující místo čínštiny v digitální době za “orientalistické” (ve smyslu pejorativního termínu, který zavedl Edward Said); na noticku psanou lehkým perem odpovídá trochu ztěžka a zeširoka, zaváděje termín “orientalismus 2.0”.

Je spravedlivé říci, že moderní rozklady o neefektivní čínštině – zejména ty formulované za užití zdánlivě neutrálních popisů gramotnosti, psacích strojů a počítačů – nejsou neutrální ani neškodné. Naopak: orientalismus 2.0 rehabilituje, oživuje a posiluje staré orientalistické diskurzy, jimž umožňuje dalekosáhle odsoudit čínské písmo, aniž by se muselo odkazovat ke staré špinavé kulturní nadřazenosti Západu nebo způsobilosti čínského písma obstát ve smyslu společenského darwinismu. Dnes se mohou argumenty orientalismu 1.0 použít ještě rozhodněji za pomoci vyčištěného, neutrálního a kvaziobjektivního slovníku hovořícího o vhodnosti pro technologie.

Úvahy o nevýhodách čínštiny spojuje Mullaney s hegeliánským přesvědčením, že kvůli struktuře čínštiny jsou některé pojmy nedostupné, nepopsatelné, nebo dokonce nepředstavitelné. Jak píše Mullaney, dle Hegela jazyk lidi ovládá, a Číňané mají tu smůlu, že je ovládá jazyk neslučitelný s moderním myšlením. Je nabíledni, kam řadil čínštinu sociální darwinismus, jenž si z ní udělal terč útoků. V průběhu 20. století se ovšem objevily hlasy zpochybňující oprávněnost podobných argumentů, a starý orientalismus se kompromitoval jako rasistický. Na vrcholu tohoto starého orientalismu se plynule zrodil orientalismus nový, opírající se o přesvědčení, že čínština nejde dohromady s moderními technologiemi. Mullaney na závěr píše, že navzdory tomu všemu

čínské znaky nejen nabývají na síle, ale jsou také jednou z nejrychlejších, nejrozšířenějších a nejúspěšnějších řečí digitálního věku. (…) Krom toho je Čína gigantem IT, jemuž ani znaky nezabránily v rozkvětu sociálních médií.

Celou diskusi shrnul ve svém článku nazvaném Zaostalé myšlení o orientalismu a čínských znacích David Moser, a podrobil zdrcující kritice Mullaneyův způsob uvažování (počínaje tím, že ve svém textu nerozlišuje čínský jayzk a čínské písmo).

Jeho hlavní argumenty jsou: 1) Mezi současnými akademiky není nikdo, kdo by čínštinu považoval za zaostalý jazyk, zatímco existují respektovaní vědci, kteří poukazují na problémy s čínským písmem přetrvávající i přes úspěšné zapojení znakového písma do kyberprostoru. 2) Samotný fakt, že čínské písmo funguje na internetu, ještě nevyvrací domněnky o neefektivnosti čínského písma. Na input čínského písma byla vynaložena obrovská energie, a doposud je vstup znaků do počítače ne tak docela pohodlným procesem o dvou krocích: napíšete slovo v mezinárodním abecedním přepisu čínštiny pchin-jin (pinyin) (nebo v jiném fonetickém přepisu do Mullaneym zlehčovaného abecedního písma) a vyberete z tabulky odpovídající znak.

Dále Moser reaguje na rozhovor, který Mullaney poskytl LA Review of Books a v němž zachází ještě dále, uváděje, že nikoli čínské, ale abecední písmo je zpátečnické, protože teprve input čínských znaků umožnil abecední klávesnici plně rozvinout svůj potenciál. Moser Mullaneymu přiznává, že “zvýšená funkčnost tradiční klávesnice plynoucí z vyvíjení inputu znaků má vliv na lepší použití klávesnice i pro abecední písma”, ale “tento výsledek je těžce dosaženým řešením existujícího problému, jak naložit s čínským písmem, jehož znaky byly obrovským břemenem pro lidskou i počítačovou paměť během 80. a 90. let”.

Jako nejhorší Mullaneův omyl Moser vidí to, že Mullaney ignoruje, co běžně zatěžuje každého rodilého uživatele čínštiny: nekonečné hodiny, které trvá dosažení základní gramotnosti; fakt, že se už tak přetížené čínské děti musejí učit pchin-jin, aby dosáhly základních čtecích dovedností ve vlastním jazyce; zapomínání psaní znaků – které je čím dále častější v souvislosti s tím, že ručně se píše méně a lidé spoléhají právě na input prostřednictvím pchin-jinu; kognitivní potíže, které vznikají při četbě textu v písmu, které již nenese téměř žádné fonetické informace. V čínské televizi běží soutěžní pořady pro středoškoláky, které mají zbrzdit úpadek aktivní znalosti znaků, zahraniční Číňané se vzdávají možnosti číst v jazyce své mateřské země, protože jim to jednoduše nestojí za to.

Podle Mosera Mullaney zamlžuje skutečné překážky, které čínské písmo představuje (ať pro učitele, nakladatele, programátory nebo webmastery) a které rozhodně nejsou výmyslem západního šovinismu – což lze ostatně doložit fakty ze samotné čínské historie. V průběhu 20. století to byli sami Číňané, například intelektuálové z hnutí 4. května, ale i Mao Ce-tung, kdo přišli s vážně míněným nápadem na zrušení znakového písma. Závěrem apeluje Moser na rozumný pragmatický přístup k čínskému písmu:

Čínské písmo je úžasně komplexní, bohatý a důmyslný kulturní výdobytek, který má svou vlastní významovou dynamiku a estetickou krásu, stejně jako má, coby nástroj psaní a nositel informace, silné i slabé stránky. K jako takovému by k němu mělo být přistupováno, a mělo by být hodnoceno na základě praktického uvažování. Nemá sloužit za záminku k řečnickým cvičením v politické korektnosti. (…) Měli bychom spojit své vědění se svými digitálními zdroji a poprat se s reálnými problémy, které čtení a psaní čínštiny přináší.

Komentář Sinopsis:

Čínské písmo je v Číně jedním z nejdůležitějších prvků národní identity a ponětí o něm tvoří samotné základy historické kontinuity čínského národa, jehož dějiny jsou jinak poznamenány hlubokými přeryvy jak v územním vývoji, tak v etnickém původu vládnoucích dynastií. V tomto světle se jakýkoli zásah do čínského písma nutně stává politikem – zjednodušení čínských znaků v padesátých letech bylo výsledkem snahy komunistické strany o masové rozšíření vzdělanosti, a zároveň zapůsobilo jako symbolický akt odstřižení od minulosti a neblahé tradice elitní a elitářské vzdělanosti ve staré Číně. Na Tchaj-wanu, v Hong-kongu a v Macau viděli v reformách ČLR přerušení bohaté kulturní tradice, a dodnes zde používají tradiční “složité znaky”.

Zjednodušení znakového písma přitom rozhodně není “maoistickým” počinem, o zjednodušení znaků se hovořilo v Číně už za posledních let dynastie Čching, jakkoli prvním úředním pokusem o zavedení jednoduššího písma bylo ustavení 324 nových tvarů ve třicátých letech 20. století. Zjednodušené formy znaků také vycházejí z doložených starších zjednodušených znaků používaných v čínském středověku a nejsou vymyšlené od stolu. Složitost čínských znaků byla zjevně chápána jako praktický problém dávno předtím, než se k ní vyjádřil Ted Chiang. Na Mullaneyho odpovědi je pozoruhodná snaha vnímat starý technický problém prizmatem nedávných ideologických proudů, jako je orientalismus nebo politická korektnost.