Na čínském internetu se nedávno objevily znepokojivé zprávy o tom, že Národní palácové muzeum (Kuo-li ku-kung po-wu-jüan, 國立故宮博物院) v Tchaj-pej ničí vzácné historické předměty, které jsou dle oficiálního narativu „společným dědictvím čínského národa a svědectvím dlouhé čínské historie a skvělé kultury“. Čínský režim na dnes již notoricky známém tvrzení o „pěti tisíciletích čínských dějin“ vystavěl značnou část kulturní propagandy a tento argument obratně využívá i v zahraniční politice v rámci budování takzvané „měkké síly“ (soft power). Čína se tímto způsobem snaží ve světě prezentovat jako kulturní velmoc a zakrýt tak temné stránky svého komunistického režimu.
Proto když na povrch vypluly informace, že na Tchaj-wanu byly poškozeny tři starožitné porcelánové předměty, čínská média nelenila a celou situaci ihned obratně využila k posílení svého vlastního narativu o nutnosti sjednotit velký čínský národ na obou březích Tchajwanské úžiny. V Číně se i kultura dá lehce zneužít k politickým účelům a čínský lid si přece nenechá své „pět tisíc let staré kulturní dědictví“ ničit kdejakými tchajwanskými separatisty.
„Naše“ národní poklady
Když na konci října vyšlo najevo, že pracovníci Národního palácového muzea během uplynulého roku a půl nedopatřením rozbili celkem dva porcelánové šálky a jeden talířek, okamžitě na to reagovala nejen čínsky psaná státní média, ale i uživatelé čínských sociálních sítí. Na sociální platformě Weibo 微博 se začaly šířit komentáře kritizující přístup Národního palácového muzea k čínským historickým předmětům, video, na němž pracovník upouští krabici s jedním z artefaktů, či hashtagy hlásající „Tchaj-wan patří Číně“ (台湾是中国的).
O událostech informovala i čínská anglickojazyčná média s cílem dostat tuto informaci k zahraničním čtenářům. Záměr se setkal s kýženým úspěchem, neboť zprávu brzy převzaly zahraniční internetové magazíny specializující se na umění. Webový portál Global Times, který má za úkol šířit oficiální vládní diskurz v zahraničí, vydal článek, na jehož samotném začátku stojí:
Lidé na obou stranách úžiny a všichni synové a dcery čínského národa doma i v zahraničí nejen velmi litují poškození kulturních památek, ale mají i pochybnosti o přístupu, schopnostech a motivaci úřadujícího vedení Národního palácového muzea v Tchaj-peji ve věci ochrany téměř 700 000 kulturních památek, které se v muzeu nacházejí.
Z této citace je zřejmé, že čínská strana chce zpochybnit kredibilitu vedení, spojeného s Demokratickou pokrokovou stranou (DPP). Ta je tradičně vnímána jako zastánce formální nezávislosti Tchaj-wanu, a je tak čínské komunistické straně trnem v oku.
Porcelán ve vnitropolitickém boji
„Spor o porcelán“ však zároveň probíhá i na domácí půdě. Informace o zničených artefaktech se na veřejnost dostaly jen pár týdnů před nedávnými komunálními volbami a opoziční Kuomintang (KMT) se rovněž chopil příležitosti, aby celý incident důkladně zpolitizoval. Poslanec KMT Čchen I-sin (陳以信) na legislativním slyšení prohlásil, že obdržel stížnost, podle níž zaměstnanci muzea loni v únoru rozbili „žlutou misku s dekorem dvou zelených draků“ z doby dynastie Ming (1368-1644) a nedávno se situace opakovala, přičemž tentokrát byl v dubnu letošního roku rozbit „žlutý šálek s tmavými motivy“ z dynastie Čching (1636-1911) a v květnu pak talířek z modrobílého porcelánu rovněž z čchingské doby. Odhadovaná cena rozbitých artefaktů údajně přesahuje 200 milionů tchajwanských dolarů (6,22 milionu USD).
Podle Čchenova zdroje se ředitel Národního palácového muzea Wu Mi-čcha (吳密察) pokusil skrýt veškeré důkazy a střepy takříkajíc zamést pod koberec. Artefakt údajně nebyl katalogizován a neexistují ani žádné protokoly o prošetření nehody. Zdroj uvedl:
Ředitel muzea nařídil všem zúčastněným zaměstnancům, aby o události nepromluvili ani slovo, a se všemi příslušnými dokumenty se muselo zacházet jako s přísně tajnými, aby se zabránilo úniku informací.
Čchen pak požádal premiéra Su Čen-čchanga 蘇貞昌, jenž byl na slyšení rovněž přítomen, aby zahájil vyšetřování a ředitele muzea odvolal. Premiér se však ředitele zastal a prohlásil, že ho Wu Mi-čcha o incidentech ústně informoval, načež dostal příkaz vše zpracovat podle řádných postupů. Zároveň veřejnost ujistil, že k jakýmkoliv pokusům o zatajení incidentu by se ředitel Wu nesnížil.
Proti nařčení se okamžitě ohradilo i samotné Národní palácové muzeum a při té příležitosti zveřejnilo i fotografie rozbitého porcelánu. Veškeré pokusy o zatajení incidentů ředitel důrazně popřel a na svou obhajobu řekl, že dokumentace proběhla v souladu s předpisy, avšak kvůli zachování bezpečnosti důkazů nebyly dokumenty přístupné běžným zaměstnancům a osobám, které do událostí nebyly přímo zapojeny. Zaměstnanci navíc vše ihned nahlásili řediteli muzea, a ten nařídil oddělení muzea pro etiku veřejné služby, aby pochybení prošetřilo.
V rámci vyšetřování byly také prověřeny kamerové záběry z posledních deseti let. Etické oddělení nakonec došlo k závěru, že při prvních dvou incidentech – ze 3. února 2021 a 7. dubna 2022 – k žádnému pochybení nedošlo, avšak v posledním případě z 19. května 2022 bylo pochybení zaznamenáno a odpovědní zaměstnanci budou sankciováni na základě rozhodnutí hodnotící komise.
Ředitel muzea Wu Mi-čcha zároveň přiznal, že artefakty nebyly pojištěny, a to proto, že nikdy nedošlo k jejich ocenění. Argumentoval tím, že pojištění je příliš drahé a výstavní předměty se pojišťují pouze při vystavení v zahraničí. Dodal však, že od svého nástupu do funkce pracuje na modernizaci způsobu skladování a na rok 2023 vyčlenil speciální položky v rozpočtu na zlepšení výbavy archivů a způsobu balení. Uchovávání drahocenných artefaktů pak okomentoval následovně:
V krabici s porcelánovými kousky jsou vždy prázdná místa, což při manipulaci usnadňuje jejich rozbití. Když bedny přišly z Číny, byly vyplněné senem. Na Tchaj-wanu bylo seno nahrazeno dřevitou vlnou a poté bavlnou. I tak se artefakty mohou při stěhování pohybovat a narážet do věcí, takže bychom měli každý z nich umístit jednotlivě do krabic a použít materiály, které nárazy tlumí.
Bezpečí památek zajistí jen sjednocení Číny
Autoři citovaného úvodníku Global Times nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak je možné, že národní poklady přežili japonskou okupaci, převoz na Tchaj-wan, avšak pobyt v Národním palácovém muzeu se jim stal osudným. Dále se ptají:
Jak k dnešnímu poškození došlo? Přestože si ředitel muzea Wu Mi-čcha vymýšlel různé výmluvy, okolní svět má dostatek důvodů se domnívat, že hlavní příčinou škod, které národní poklad utrpěl, jsou „desinicizační“ akce Demokratické progresivní strany.
Eskalace incidentu a jeho následná medializace je zcela jistě důsledkem vnitropolitických stranických konfliktů na Tchaj-wanu. Můžeme spekulovat o tom, zda se opoziční Kuomintang snažil či nesnažil na základě incidentu krátce před komunálními volbami zdiskreditovat vládní Demokratickou progresivní stranu a snížit tak její šance na úspěch.
Jasné však je, že čínská strana incident ke své propagandě využívá zcela zřetelně a bezostyšně. Pokouší se jeho prostřednictvím připomenout, že hlavním původcem všech svárů mezi „velkým čínským národem“ je DPP, která chce i prostřednictvím kultury zbavit „bratry a sestry z provincie Tchaj-wan“ jejich čínských kořenů a zároveň zneuctít „pětitisíciletou čínskou kulturu“. Podle čínské strany:
Orgány DPP zvolily Wua za ředitele Národního palácového muzea ne kvůli jeho profesionalitě nebo smyslu pro zodpovědnost, ale kvůli jeho názorové orientaci a prosazování proseparastických tendencí.
Není třeba dělat si iluze o tom, že by čínské vládě tolik ležel na srdci osud tří nebohých porcelánových nádob. Spíše se jedná o další pokus, jak zdůraznit nutnost sjednocení a zároveň urychlit jeho proces. A samozřejmě nesmí chybět ani závěrečná zmínka, že jenom díky připojení Tchaj-wanu k ČLR mohou být památky zachráněny.
Pouze znovusjednocení pomůže lépe chránit národní poklady. Kulturní památky tak mohou lépe sloužit k předávání pokrevní linie čínské civilizace.
Pro kontext je nutno dodat, že konkrétně na tchajpejské Národní palácové muzeum má čínská komunistická strana spadeno už od doby, kdy do něj Čankajšek po prohrané občanské válce přestěhoval značnou část vzácných čínských artefaktů. Tím je však zároveň nevědomky ochránil před běsněním čínské kulturní revoluce, jíž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století padl za oběť nejeden porcelánový talířek. Během této temné epizody novodobých čínských dějin totiž komunistická strana sama zničila nepřeberné množství vlastních kulturních památek. V tomto kontextu se pak celý spor o dva čajové šálky a jeden talířek jeví pouze jako dosti nejapná záminka k přiživování narativu o neodkladné nutnosti sjednocení.