Dvacet let Hongkongu pod čínskou správou

Koexistence dvou systémů měla trvat 50 let; zhroutila se po dvou desetiletích.

Společná britsko-čínská deklarace z prosince 1984 o budoucnosti Hongkongu po roce 1997 zavedla převratný konstituční pojem “Jedna země, dva systémy”. Podle tohoto principu si měl kapitalistický Hongkong po dobu padesáti let uchovat svůj společenský a hospodářský systém, včetně právního řadu a občanských svobod, i v lůně komunistické diktatury jedné strany. Pozoruhodné státoprávní uspořádání implicitně předpokládalo, že během padesáti let se rozdíly mezi Hongkongem a čínskou pevninou setřou natolik, že na nich pak už nesejde.

Nadějná očekávání

Před dvaceti lety to tak mohlo vypadat. ČLR se v osmdesátých letech pod vedením pragmatického Teng Siao-pchinga rychle liberalizovala ekonomicky a do jisté míry i politicky. Na mezinárodní scéně působila převážně konstruktivně jako spojenec Západu ve Studené válce proti Sovětskému svazu.

Idylu narušil v červnu 1989 masakr na náměstí Tchien-an-men.  Krvavé potlačení prodemokratického hnutí vyvolalo v Hongkongu krátce před předáním moci vlnu paniky. Z teritoria se preventivně vystěhovalo na půl milionu lidí. Kdo mohl, obstaral si cizí pas.

Obavy pak ale rozptýlil prudký hospodářský růst a částečné uvolnění v Číně po roce 1992. Při předávání moci 1. července 1997 vládla už zase nadějná očekávání do budoucna. Velká část obyvatel Hongkongu přechod suverenity vítala a věřila, že Čína bude skutečně respektovat zdejší občanské svobody přinejmenším po slibovaných padesát let.

Vysoký stupeň autonomie

Prvních pár let Peking vskutku “vysoký stupeň autonomie” Hongkongu respektoval. Čína si dávala pozor, aby neohrozila hospodářskou prosperitu teritoria. V Hongkongu se snažila přiučit pravidlům a mechanismům globálního kapitalismu a využívat místních kosmopolitních kanálů do světa. Zdálo se, že bezprecendntní model “Jedna země, dva systémy” by mohl fungovat.

Současně se však Čína snažila zabránit, aby se svobodný Hongkong stal základnou pro šíření demokratických idejí na čínskou pevninu. V roce 2003 se pokusila zavést kontroverzní zákon o vnitřní bezpečnosti podle vágně formulovaného článku 23 hongkongské “mini-ústavy” (Basic Law). Proti zavedení represivní legislativy vyšlo 1. července 2003 do ulic na půl milionu demonstrantů, nejvíce od protestů proti masakru na Tchien-an-men v roce 1989.

Terčem demonstrantů se stala zejména tehdejší tajemnice hongkongské vlády pro otázky bezpečnosti Regina Ip, která kontroverzní zákon prosazovala. Paní Ip si mezitím v roce 2011 založila vlastní pro-pekingskou “Novou lidovou stranu”; koncem loňského roku se prvním “politickým poradcem” této strany stal předseda CEFC a poradce českého prezidenta, Jie Ťien-ming.

Hongkong jako signál pro celý svět

Hongkongská vláda kontroverzní návrh zákona v roce 2003 po mohutných protestech stáhla, ale incident roztočil spirálu čínských snah o větší kontrolu nad “vysoce autonomním” teritoriem a následných protestů místních demokratických sil. Střety vyvrcholily “Deštníkovou revolucí” v roce 2014. Bezprostředním podnětem bylo porušení slibu z roku 2007, že volby v roce 2016 – 17 proběhnou na základě  všeobecného hlasovacího práva. Peking navrhl v roce 2014 všeobecné volby, ale pouze z kandidátů předvybraných Pekingem. Místní představitelé to odmítli a lidé vyšli do ulic.

Vláda tentokrát před protesty necouvla, ale naopak přitvrdila. Demonstrace potlačila s brutalitou nevídanou pro místní jinak veskrze korektní policii. Namísto ústupků přestal Peking předstírat respekt pro místní autonomii. Loni unesli čínští agenti z Hongkongu pět vydavatelů knih zakázaných v Číně. Iluze o koexistenci dvou systémů v jedné zemi se rychle hroutí. V Hongkongu sílí separatistické, protičínské nálady; dokonce se ozývají hlasy po “znovusjednocení” s Británií.

Krach modelu “Jedna země, dva systémy” je signálem daleko za hranice ostrovní enklávy. Stejný model měl sloužit za vzor pro “znovusjednocení” s Tchaj-wanem. Především ale symbolizuje neschopnost Pekingu tolerovat autonomii v malém, etnicky čínském Hongkongu problematické vyhlídky pro koexistenci komunistické Číny s demokratickým světem jako takovým. V době, kdy by ČLR ráda převzala vedení celého světového pořádku, to není právě povzbudivý signál.

Publikace tohoto článku: Hospodářské noviny