Fotbal v Číně: Za oblíbený sport tatíčka Si kope už i česká politická reprezentace

Čínské nadšení pro fotbal, řízené z nejvyšších míst, propuklo naplno v roce 2015. Prezident Si Ťin-pching tehdy vyhlásil fotbal za čínskou národní prioritu s tím, že chce co nejdřív vidět čínský manšaft mezi nejlepšími kluby světa. České fotbalové veřejnosti zvěstovali tuto celoživotní libůstku nejvyššího čínského vůdce lidé kolem Jaroslava Tvrdíka a “jeho” čínské společnosti CEFC, když slavnostně ohlásili nákup fotbalového klubu Slavia Praha.

Slavii CEFC koupila nadvakrát, poslední akcie získala od Jiřího Šimáněho na podzim 2016 poté, co se Jaroslav Tvrdík, současný předseda představenstva klubu, s Jiřím Šimáněm nepohodl.

Rodinné stříbro za čínské zlato

Miloš Zeman spílal v květnu 1996 z pozice šéfa opoziční ČSSD v dnes již po zásluze legendárním rozhovoru pro Lidové noviny všem, kdo chtějí zbohatnout na prodeji “rodinného stříbra”:

“…kdyby k nám dnes přišli Číňané, si zítra nechají zešikmit oči na praktické chirurgii, pozítří se nechají infikovat žloutenkou, aby měli tu správnou barvu pleti, a popozítří začnou psát do svých kádrových dotazníků, že již od dětství milovali rýži”.

V témže rozhovoru se s dramatickým patosem táže:

“Dobrá, všechno vyprodáte za hranice, dokonce i Spartu Praha, co budete dělat potom?”

Rétorickou otázku si sám zodpověděl o dvacet let později, když v době oznámení prodeje Slávie (podzim 2015) pobýval již jako prezident na oficiální návštěvě Číny ve společnosti šéfa fotbalového svazu Miroslava Pelty a fotbalisty Pavla Nedvěda. Inu, jen idiot nemění své názory…

Do Slavie CEFC “napumpovala” 300 milionů korun, Slavia za to pomůže čínským fotbalistům s naplněním jejich snu o světovém fotbalu: několik slávistů včetně trenéra juniorů má přímo na ostrově Chaj-nan, který se má stát jedním z center čínské kopané, pomáhalo dostat třetiligové družstvo do vyšší soutěže. Zápasy pražské Slávie má potom vysílat místní televize, takže se čínští majitelé budou moci kochat úspěchy svého týmu pěkně doma na gauči. A úspěchy Slavii Tvrdík už plánuje:

CEFC chce ze Slavie úspěšný klub, který se prosadí i v evropských pohárech a bude patřit k nejlepším ve střední Evropě – tedy v zemích mezi Německem a Ruskem.

“Proč si tenhle cíl nedat a nepokusit se o něj? Dneska máme všechno, co pro vybudování takového cíle potřebujeme – velmi silného majitele, podporu a odhodlání budovat na české poměry mimořádný fotbalový celek, dobře nastavený manažerský tým, výborného trenéra a vlastní stadion. Nebude to zítra ani pozítří, ale chceme vybudovat tým, který se bude prát nejhůř o druhé místo v tabulce,“ dodal Tvrdík. (zde)

Informace poskytl Jaroslav Tvrdík z Chaj-nanu serveru Idnes.cz; stavil se na ostrov za svými čínskými slávisty, kteří zde mají soustředění. Tvrdík plánuje dlouhodobou širokou spolupráci, chystá i pobyty čínských juniorů v Praze. Český fotbal bude podobně jako česká politika fúzovat s Čínou.

Mezitím ale, 5. ledna letošního roku, stihla Generální správa sportu vydat prohlášení, že čínská vláda hodlá “vytvořit rozumná omezení pro příjmy vrcholových sportovců”. Naráží tím na absurdně vysoké nákupy hráčů a klubů, které sledují krátkodobé efektní cíle, místo aby se věnovaly, jak se píše ve zprávě, investicím do výchovy dorostu a vybavení. Sumy, jež čínské kluby utrácejí za světové hráče, kteří v nejlepších uskupeních už došli na svůj vrchol a nejspíš z něj budou pomalu sestupovat, jsou astronomické:

Guangzhou Evergrande koupili Jacksona Martinéze z Atlético Madrid za 32 milionů liber, Jiangsu Suning zaplatili Chelsea 20 milionů liber za Ramirese. Tyto obchody pronikly do novinových titulků po celém světě. Další podobné nákupy hráčů, Oscara z Chelsea, jehož koupil klub Shanghai SIPG za 52 milionů liber, a Carlose Teveze, který za 71 milionů liber přejde z Chelsea do Shanghai Shenhua, naznačovaly, že by situace mohla pokračovat ještě další rok.

Teveze zmiňuje ve shrnujícím článku o čínské posedlosti fotbalem Luděk Mádl na ihned.cz s tím, že “diktátu tolika čínských peněz vlastně nešlo odolat”:

Dalo se čekat, že Tévezovi mnozí připomenou, co říkal v roce 2010, když si připadal trochu sklíčený na britských ostrovech. „Už ani nechci hrát. Fotbal je jen o penězích. To se mi nelíbí a jsem z toho unavený,“ řekl Carlos před šesti lety.

Inu, jen idiot nemění své názory, když je ve hře astronomický honorář.

Fotbal, to je hra… o velké peníze

Generální správa sportu upozorňuje i na nákupy celých fotbalových klubů, zejména italských gigantů AC Milan a Inter Milan.

U nás slavný nákup pražské Slavie se v mezinárodním tisku nezmiňuje, asi se vymyká kategoriím “absurdně drahý” a “vrcholový evropský” – zato patří do skupiny klubů vyhladovělých po hotovosti, jak se o nich mj. mluví zde.

Jak předesláno výše, prezident Si Ťin-pching je velký celoživotní fanoušek fotbalu. Úsilí čínské vlády na poli sportu, tradičně zaměřené na medaile ve sportech individuálních, se na přímý povel přeorientovalo na jeho oblíbenou kratochvíli. Sportovní funkcionáři pohotově vytyčili velkolepý plán:

[Si Ťin-pchingův] plán byl: do roku 2025 bude 50 000 škol klást důraz na fotbal – což je velký skok od pěti tisíc škol, pro něž to platilo v roce 2015. Počet fotbalových hřišť po celé zemi by měl narůst na více než 70 000 ke konci roku 2020, z tehdejšího stavu, kdy jich bylo méně než 11 000. V té době už dle plánu bude 50 milionů Číňanů, včetně 30 milionů studentů, hrát fotbal. (zde)

V prosinci uveřejnil dle upozornění serveru Bloomberg.com vládní People´s Daily úvodník, v němž upozornil, že 80 % z celkové sumy téměř 600 milionů amerických dolarů utratilo šestnáct nejlepších čínských klubů za zahraniční trenéry a hráče. Oficiálním zdůvodněním pro takové nákupy bylo, že se zvýší šance čínských klubů učit se od evropských, stejně jako posílat mladé hráče přímo do Evropy. Dalšími efekty může být snazší přístup na nové trhy, stejně jako šíření obchodních značek při sportovní reklamě (zde).

O zvyšování čínské soft-power přes fotbal píše obšírně Diplomat.com. Poukazuje na předešlé úspěchy na tomto poli, zároveň však upozorňuje, že pro Čínu je cesta k sebepropagaci přes fotbal ještě velmi dlouhá a obtížná.

Oproti jiným nástrojům soft power má fotbal pro Čínu dvě důležité výhody. První je celosvětová odezva a přístupnost. (…) Fotbal je “univerzálním jazykem” překračujícím komunikační a kulturní bariéry. Dalším výhodou je, že oproti umění a vědě je menší příležitost, jak ho potopit politickým vměšováním – protože fotbal aktivně nekomunikuje žádná sdělení mimo sportovní oblast. Toto by mohlo pomoci Číně zaštítit se proti obviněním z propagandy, která obvykle ruší čínskou snahu zlepšit si mezinárodní pověst.

Fotbalové akademie přibývají po celé zemi. Největší fotbalová škola světa, Evergrande, má v týmu čtyřiadvacet španělských trenérů. Školné je 8700 dolarů za rok a výuka je spojením fotbalu a tradičního vzdělání. I zde trenéři pozorují, že jejich adepti postrádají smysl pro spolupráci a taktiku – začínají s fotbalem později než jejich protějšky v Evropě. Ale i kdyby takový systém vzdělávání vedl k cíli, není to samozřejmě model uskutečnitelný v širším měřítku.

Ne všichni Číňané sdílejí budovatelské nadšení pro fotbal. Jak píše Chris Buckley v New York Times (paywall):

Pokud fotbal ukazuje národní ambice prezidenta Si, také dobře ilustruje, jak mohou jeho plány zde stejně jako v jiných odvětvích selhávat na zmatečné a chaotické realizaci, a to zejména na místní úrovni. U některých rodičů se objevil odpor k prosazování fotbalu ve školách: mají obavy o drahocenný čas svých dětí, vymezený na vzdělávání, stejně jako strach, že utrácení za zahraniční hvězdy odebere peníze a pozornost domácím talentům. (…) Někteří rodiče odrazují své děti od trávení času sportem (…), protože mají příliš mnoho úkolů a konkurence u zkoušek je příliš tvrdá.

Ve stejném článku najdeme citaci čínského fotbalového komentátora Čanga, který poukazuje na hravý a kooperativní aspekt kolektivních her. Proto je též podle něho současné čínské fotbalové šílenství odsouzeno k neúspěchu – soustředí se na nesprávné cíle:

“Problém je, že uvažování lidí je stále hluboko usazeno v tradičním myšlení. Každý si myslí, že fotbal je jenom o výsledcích, soutěži, tréninku, vyrábění hvězd.” Pan Čang namísto toho povzbuzuje školy, aby se zaměřily na zábavu a širší zapojení. To by dětem přineslo úlevu od monotónního vyučování a časem přinesl více šampionů, než elitistický a shora řízený přístup, říká dále Čang.

Právě elitistický a shora řízený přístup je ovšem příznačný pro autoritářský styl čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, a zdaleka nejen ve sportu. Pokud by befel shůry na čínský fotbal nestačil, nabízí se prosté řešení, jež by navíc mohlo definitivně ztvrdit nerozbornou družbu mezi našimi národy a jejich vůdci: odprodat do Číny celou českou ligu nastojato. Když už za Čínu kope velká část české politické reprezentace…

Původní publikace tohoto článku: Svobodné fórum