Hladké předání Hongkongu pod čínskou správu bylo jedním z triumfů pragmatismu otce čínských reforem Teng Siao-pchinga. Teng se sice slavnostního předání v roce 1997 nedožil, ale umožnil ho svou bezprecedentní formulí “Jedna země, dva systémy”. Kapitalistická enkláva si zachová své svobody, ale uvnitř státoprávního svazku s komunistickou Čínou, kde se jinak podobné svobody nepěstují.
Kvadratura kruhu
Od samého počátku panovaly pochybnosti, zda je taková kvadratura kruhu vůbec možná. Pro Tenga byla nicméně podobná smělá a ohebná řešení typická; tento komunistický veterán, který kdysi na koni s puškou v ruce dobýval Čínu, konec konců dokázal ve své zemi celkem věrohodně skloubit komunismus s kapitalismem a stranickou diktaturu s rozsáhlými osobními svobodami.
Tengův pragmatismus otevřel Čínu světu, zapojil ji do procesu globalizace a umožnil prudký hospodářský růst, který trvá po desetiletí dodnes. Tato politická flexibilita přesvědčila okolní svět, že komunistická velmoc, vyzývající krátce předtím ústy předsedy Maa otevřeně k nukleární válce se Západem, může postupně převzít liberální hodnotový systém a stát se zodpovědným členem mezinárodního společenství. Hladké předání Hongkongu bylo jedním ze symbolů tohoto optimismu. Všeobecně se předpokládalo, že během padesáti let, kdy si měl Hongkong uchovat svůj společenský systém, se Čína přiblíží jeho životnímu stylu natolik, že ani nebude třeba řešit, co dál.
Nepříliš osvícená diktatura
Teng se v mnoha ohledech blížil archetypu osvíceného despoty. Ten archetyp má jeden háček: ne každý další despota musí být stejně osvícený. Bez právních záruk proti politické zvůli v podobě funkčního ústavního systému se může stát cokoliv. Současný vládce Číny, generální tajemník Si Ťin-pching, Tengův pragmatismus nesdílí. Naopak, jeho programem pro “Novou éru” je návrat k “původnímu úmyslu” (čchu sin) pravověrného maoismu před Teng Siao-pchingem, pouze na kvalitativně nové úrovni hospodářského rozvoje a technických možností.
Si Ťin-pchingova Čína se rozhodně nehodlá přizpůsobovat okolnímu světu; okolní svět se musí přizpůsobit jí, bez ohledu na mezinárodní právo, jak jsme toho svědky v Jihočínském moři, kde ČLR ignoruje verdikt mezinárodního tribunálu OSN. Peking se již také necítí vázán Společným britsko-čínským prohlášením z roku 1984 o budoucnosti Hongkongu. Odlišný systém v rámci jedné země nehodlá nadále tolerovat. Kam až je schopen zajít při potírání odporu je zřejmé v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, která se před zraky světové veřejnosti mění v jeden velký koncentrační tábor.
Na rozdíl od Sin-ťiangu je veškerý odpor v Hongkongu nenásilný. Peking zde čelí aspiracím své dominantní etnické skupiny, nikoliv národnostní menšiny. Pokud nedokáže dodržet smluvní závazky ani ve vztahu ke svým vlastním obyvatelům, není to dobré znamení pro soužití s okolním světem. Osud Hongkongu se tak stává jakýmsi kanárkem v dole pro schopnost Pekingu tolerovat odlišné názory a odlišné způsoby — a ovšem dodržovat své platné mezinárodní závazky. Kanárek sotva dýchá, a o možnosti zapojení ČLR do stávajícího mezinárodního ekonomického, politického a bezpečnostního systému tak začíná ve světě pochybovat stále více lidí.