Německý think-tank Merics vydal studii analytičky Sabine Mokry, v níž se zabývá čínskými politologickými texty vybranými (podle jasně deklarovaných kritérií) z předních čínských časopisů věnujících se problematice mezinárodních vztahů. Výsledkem analýzy je výběr pojmů, jimiž čínští akademici operují ve svých úvahách o mezinárodní politice, konkrétně pak při uvažování o vůdčí roli při transformaci světového řádu, kterou má Čínská lidová republika hrát, a jakými prostředky má tuto roli uplatňovat.
Studie konstatuje, že v západní literatuře se mnohé klíčové pojmy čínské debaty objevují minimálně.
Kdopak to mluví?
Proč se zabývat pracemi čínských akademiků? V první řadě proto, že jejich texty jsou jedinou možností, jak se alespoň přiblížit k tematice jinak probírané nejvyššími politickými a bezpečnostními kruhy ČLR pouze za zavřenými dveřmi.
Akademické prostředí v ČLR přímo slouží Komunistické straně Číny (tento vztah se v posledních letech ještě utužuje), a s pečlivostí vybrané výstupy jsou tak reprezentativní. Státostrana do formování společenskovědního diskurzu investuje nemalé prostředky (má na to dokonce už skoro tři desetiletí konkrétní instituci: Státní plánovací úřad pro filozofii a společenské vědy). (Ponechme nyní stranou, že někteří prominentní akademici jsou přímo tvůrci čínských zahraničních politik: například Wang Chu-ning, poradce Ťiang Ce-mina, Chu Ťin-tchaa i Si Ťin-pchinga).
Politicky nastolená témata výzkumu a aktivní podíl na vytváření politického myšlení spolu se spolehlivou cenzurou zaručují, že publikované práce představují alespoň částečný vhled do čínského politického myšlení.
Váš úpadek, náš vzestup
Axiomatickými předpoklady v myšlení čínských akademiků jsou úpadek/selhání Západu (ztělesněné ekonomickou krizí 2008, brexitem a vítězstvím Donalda Trumpa ve Spojených státech); a nástupnictví ČLR coby lídra měnícího se světového řádu. Není otázkou, ZDA bude Čína aktivně utvářet svět podle svého, ale JAK se to stane a na základě jakých hodnot. Mokry ve své analýze vybírá tři nejvýraznější koncepty čínské debaty, které chce ČLR nabídnout světu jako řešení: 1) obrozený kosmopolitismus, 2) vztahovou teorii mezinárodní politiky a 3) dva principy, které opravňují ideu čínského globálního vedení (přívětivý vůdce, příkladný vůdce).
Eliminovat jednotlivce v harmonizovaném Podnebesí
Současné debaty se soustředí na “lidstvo” a “obrozený kosmopolitismus” coby klíčové prvky budoucího světového uspořádání. Čínské myšlení o světové politice je také často předkládáno jako alternativa (nadřazená) “západním” modelům. Často se odkazuje na zdánlivě tradiční či starobylá konceptuální východiska. Cchaj Tchuo 蔡托, jeden z nejplodnějších autorů píšících o globalizaci a globálním vládnutí, popisuje “lidstvo” jako jediného relevantního aktéra v mezinárodních vztazích.
V “obrozeném kosmopolitismu” postaveném proti kritizovanému “západnímu”, je potom v pojetí těchto myslitelů zcela eliminována role jednotlivce – jehož práva a povinnosti byly ve starém kosmopolitismu přeceňovány. Takovým “tradičním východiskem” je potom například koncept Podnebesí, který odkazuje ke konfuciánskému pojetí Číny jako středu celého světa bez hranic.
Didi Kirsten Tatlow [v nedávném Merics China Monitoru] uvádí, že podobné staré ideje a postupy přetrvávají v dnešních čínských a Stranou organizovaných zahraničních vztazích. Podle její analýzy se čínský imperiální dvůr snažil ovládat vztahy s “barbary”, tj. kýmkoli, kdo nebyl etnický Chan, aby moc zůstala bezpečně doma. Dnes KS Číny znovu ustavuje “systém přímé i nepřímé kontroly rozšiřující se směrem za hranice, a ten systém cílí na zajištění bezpečnosti pro Čínu a – co je důležitější – pro komunistickou stranu”.
Symbióza bez rušivého individualismu
Analogicky je možné chápat další koncept, kterým je vztahová teorie mezinárodní politiky. Zjednodušeně řečeno jde o to, že dynamiku mezinárodní politiky utvářejí vztahy, nikoli aktéři. Z toho ovšem plynou některé zásadní důsledky:
Zaprvé, aktér nemůže sám o sobě rozhodnout, jak si bude počínat ve svých vnějších vztazích. Příslušné vztahy, v nichž je aktér zasazen, umožňují jednání nebo mu brání. Zadruhé, aktéři nedisponují napevno danou mocí, ale stávají se mocnějšími, pokud své vztahy dokáží využít výhodně pro sebe. Potřebují tedy neustále obhospodařovat své okruhy asymetrických vztahů tak, aby to vytvářelo moc.
Asymetrické sítě vztahů nejsou pro nás nic nového, pokud pozorujeme čínskou zahraniční politiku v praxi. Příkladem takového generování moci je okruh asymetrických vztahů nazvaný 16 + 1, případně Fórum čínsko-africké spolupráce.
Tyto formáty připomínají spíše sítě soustředěné kolem Číny. Agenda jejich vrcholných schůzek ponechává dostatek prostoru pro bilaterální jednání mezi čínskými reprezentanty a zástupci ostatních zemí. Tato uskupení nemají generální sekretariáty, jsou vedena z čínského ministerstva zahraničí, vedou je čínští úředníci.
Mezinárodní systém vztahů je popsán i pojmem “symbióza” vypůjčeným z biologie. Má jít o pravý opak pojetí nezávislosti jednotlivce. To může znamenat jak nezpochybnitelný fakt, že všichni jsme součástí nějakých vztahů. Kontext relevantních statí však napovídá, že čínské pojetí je jiné: většina států, kromě těch nejsilnějších, jednoduše musí vlát za silnými. Dobrým příkladem z praxe je iniciativa Pásu a stezky – volně propojený “symbiotický” mezinárodní systém bez jasných hranic. Obecně:
Bez institucionalizovaných postupů se má postupně vyvíjet podpora pro zájmy Pekingu – prostřednictvím bilaterálních vztahů, čínské přitažlivé síly a mechanismů koordinace. Tímto způsobem kupříkladu memoranda o porozumění o Pásu a stezky vypáčí od mezinárodních partnerů závazky v souladu s ústředními zájmy čínské komunistické strany.
ČLR má ve svém globálním vládnutí působit jako “přívětivý vůdce”, který je díky své historii a současným úspěchům zároveň “příkladným vůdcem”. Image přívětivosti vyplyne ze snahy mluvit ve jménu těch slabších (rozvojového světa), s nimiž dominantní stát (tedy ČLR) umí být zadobře, protože narozdíl od Západu zná, co je historické ponížení.