Jaro 1989 vás zastihlo v Číně, proč a kde jste přesně byla?
Do Číny jsem odjela díky Asociaci Yale-Čína, a to po promoci na univerzitě Yale, katedře východoasijských studií a historii. Byla jsem vyslána do hlavního města provincie Chu-nan [střední Čína, pozn. red.] – Čchang-ša, na dvouroční stáž, v rámci které jsem učila angličtinu na Chunanské lékařské univerzitě (HMU). Studenti začali protestovat v rámci demokratického hnutí 89, pouhých několik měsíců před koncem mé stáže.
Bylo pro vás těžké si na tehdy na Čínu zvyknout? Našla jste si tam přátele?
Ano i ne. Během studií jsem si v roce 1984 dala pár měsíců volna, studovala čínštinu na Tchaj-wanu a pak dva měsíce cestovala sama po pevninské Číně. Bylo to fascinující, potěšilo mě hlavně to, že se bez problému domluvím čínsky.
Takže když jsem dorazila do Číny v roce 1987, věděla jsem přesně, do čeho jdu, ale jako “součást pracovní jednotky” jsem se potýkala s novými byrokratickými překážkami a nesmyslnými příkazy, na které jsem si musela zvyknout. Snažila jsem se co nejvíce brát věci tak, jak jsou, smířit se s nejistotou a zachovat si zdravý smysl pro humor.
V Číně jsem si našla docela dost přátel. Z některých mých studentů se později stali dobří kamarádi, a stejně tak z mých čínských kolegů – učitelů angličtiny, ale i dalších vyučujících. Také jsem se spřátelila s mladými profesionálními hráči tenisu v Čchang-ša.
Tzv. Demokratické hnutí 89 začalo v dubnu. Jaké byly prvotní reakce lidí v Čchang-ša? Jaké bylo zpravodajství o situaci v Pekingu? Vzpomínáte si na nějaké zprávy z tisku?
Mohu hovořit jenom o tom, co se dělo v kampusu HMU. Studenti 15. dubna rozhodně ohnivě diskutovali smrt bývalého generálního tajemníka KS Číny Chu Jao-panga a snad taky umístili ve škole pár věnců na jeho počest, ale všechny aktivity tohoto charakteru byly potlačeny. Ve vzduchu byl cítit smutek. Studenti Chua obdivovali a respektovali jakožto liberálního reformátora, především poté, co byl sesazen z funkce, když podpořil studentské protesty v prosinci 1986-87.
Jeden z nejúžasnějších momentů jak pro Číňany, tak pro nás cizince určitě bylo, když na jaře 1989 začala média publikovat pravdivé zprávy. Myslím, že se to lišilo místo od místa. Některá média byla horlivější a snažila se co nejvíce posunout hranice toho, co je ještě povolené. Čínská ústřední televize (CCTV) v květnu vysílala dokonce i “skutečné” zprávy. Důležitou roli sehrály také Hlas Asie (VOA) a BBC, které informovaly o tom, co se děje v Pekingu. Studenti přepisovali vysílání obou zmiňovaných médií a vyvěšovali ty nejdůležitější pasáže – tedy jejich překlady – po městě. Během dne tyto vývěsky dokonce pravidelně aktualizovali.
Večerník Čchang-ša psal také o Pekingu, někdy na základě zpráv ze Sin-chua [čínská státní tisková agentura Nová Čína, pozn. red.] či jiných. Něco takového je dneska nepředstavitelné! Svoboda tisku se stala velkým tématem a bylo osvěžující vidět novináře a editory, jak během hnutí tahle práva uplatňují. Novináři včetně těch z Žen-min ž‘-paa [Lidový deník, hlavní stranický list, pozn. red.] pochodovali Pekingem a požadovali svobodu tisku. V Čchang-ša jsem zahlédla transparent, který patřil skupině z Chunanského deníku. Oblíbený slogan mezi protestujícími novináři byl: „Chceme podávat pravdivé zprávy!“
Dostaly se k vám, třeba jen neoficiální, zprávy týkající se protestů i mimo Peking?
Ano, některé celostátní noviny zmiňovaly protesty i na místech mimo Peking. U nás podával Večerník Čchang-ša zprávy i o demonstracích v dalších městech Chu-nanu, a také hlásil, když se skupiny protestujících z jiných měst objevily v Čchang-ša. Hlas Ameriky také občas vysílal o demonstracích v ostatních městech, hlavně v Šanghaji. Studenti, kteří odjeli během sedmi týdnů protestů, se vraceli do škol s novinkami o tom, co se dělo v jejich rodných městech. Bylo to celonárodní hnutí a bylo mnohem větší, než se nejspíš kdy dozvíme.
Věděli lidé o zásahu v Tibetu, který proběhl o něco dříve stejného roku? Co si o něm mysleli?
Nevím o nikom, kdo by mluvil o Tibetu. Tibet vůbec neřešili. Já také Tibet nezmiňovala (ačkoliv jsem tam zažila nezapomenutelný měsíc během svého cestování v létě 1987). Učila jsem na lékařské univerzitě známé politickou apatií studentů i vyučujících. Možná ale na jiných školách v Čchang-ša o stanném právu vyhlášeném v Tibetu věděli.
Kdy začali lidé v Čchang-ša také protestovat? Byli to hlavně studenti?
HMU se připojila k protestům pozdě. Poprvé, kdy se studenti HMU zapojili jako škola na celoměstské demonstraci všech tamních univerzit, bylo večer 17. května. Studenti škol v univerzitní čtvrti, jako byla například Chunanská pedagogická škola, Chunanská univerzita nebo Průmyslová univerzita, byli v popředí hnutí a organizovali protesty ještě před 17. květnem. Studenti byli hybnou silou hnutí, hlavními účastníky, ale později se přidali lidé všech profesí a postavení, včetně dělníků, učitelů nebo novinářů, prostě různé profese.
Proti čemu ti lidé vlastně protestovali? Pokud demonstrovali za demokracii, chápali vůbec, co to znamená?
Lidé protestovali proti korupci, chtěli více osobních svobod a základní lidská práva – stejná práva, jaká využívali během hnutí: svoboda projevu, svoboda sdružování, pokojného shromažďování, svoboda tisku, atd. Před 15. dubnem bylo všechno pod striktní kontrolou a cítit byla atmosféra tvrdého útlaku a deprese – systém pracovních jednotek (tan-wej 单位) kontroloval pracovní sílu, vysokoškolští studenti museli dodržovat absurdní množství pravidel. Na HMU například nesměli studenti prvních dvou ročníků s nikým chodit, studenti třetího ročníku se museli „zaregistrovat“, když si s někým něco začali. Nebylo překvapením, že tehdy zemi zachvátila „horečka výjezdů do zahraničí“ (čchu-kuo že 出国热).
Hnutí bylo celonárodní a prodemokratické. Dle mého názoru není důležité, jak jednotliví protestující chápali nebo definovali demokracii. Věděli, že v zemi není a že nemají žádný vliv na svou vládu. Chtěli zasahovat do politického systému a výběru politiků, chtěli odpovědnost a transparentnost. Kritizovali to, že Číně stále vládla hrstka starců, kteří byli naprosto odtrženi od zbytku společnosti, strastí a tužeb běžných obyvatel. Mnoho transparentů a nápisů tento problém reflektovalo. Volání po odchodu „stařešinů“ bylo časté heslo a přání.
Jaká byla reakce lidí na stanné právo, vyhlášené 20. května? Vystrašilo to místní, nebo je to naopak vybudilo k masivnějším protestům?
Stanné právo vyhlásili jen v Pekingu, ale situace se zdramatizovala i v Čchang-ša. Lidé byli naštvaní a zděšení. Hned druhý den proti stannému právu protestovali. Byla jsem se tam podívat a jeden student z cizí univerzity, který na demonstraci pochodoval, mě uviděl a křikl na mě v angličtině: „Jak může být naše vláda tak krutá?“
Jaká byla atmosféra před 4. červnem?
Mnozí studenti se vrátili po 30. květnu do škol. Zdálo se, že hnutí je u konce, proslýchalo se, že pekingští vysokoškoláci se chystají náměstí Tchien-an-men opustit – to bylo předtím, než se tam objevila Bohyně demokracie. Vzpomínám se, že tehdy moji studenti báli „vyřizování účtů“ (čchiou-chou suan-čang 秋后算账), jinými slovy, měli prostě strach, že budou potrestáni.
Mohla byste nám říct, co přesně se stalo v reakci na masakr v Pekingu?
Brzy ráno 4. června, v neděli, přiběhla skupina studentů k domu, kde bydleli učitelé z Asociace Yale-Čína. Z vysílání Hlasu Asie se dozvěděli, co se stalo, a bušili na dveře, aby nás probudili (učitelé ještě mezi 6:00 a 6:30 ráno ještě spali). Byli vzteky a obavami bez sebe. Někteří brečeli. Byla jsem z toho v šoku.
Myslíte si, že by byl podobný protest dnes v Číně možný? Je tu nějaká naděje na změnu k lepšímu?
Jelikož je dnešní Čína policejním státem využívajícím špičkové technologie k téměř absolutnímu dohledu, je celonárodní lidové hnutí takového rozsahu jako v roce 1989 nemožné. Mohlo by k němu dojít jenom při pádu Komunistické strany Číny. K menším protestům však v Číně dochází často. Obvykle mají demonstranti poměrně specifické problémy, například nedávné protesty rodičů, jejichž děti dostaly prošlé vakcíny proti obrně.
Změna je ale vždy možná.
Co si myslíte, že by měl Západ udělat, pokud by měl něco dělat, se současným stavem lidských práv v Číně?
Vlády a národy respektující lidská práva by měly dělat vše, co je v jejich silách, aby pomohly ochráncům lidských práv a obětem porušování lidských práv v Číně i mimo ni, včetně našich zemí. Určitě bychom měli vůči Pekingu podniknout mnohem tvrdší kroky, a to třeba v případě masového zadržování a věznění více než milionu Ujgurů v Sin-ťiangu.