Od nástupu dnešního generálního tajemníka ÚV KS Číny a prezidenta v jedné osobě si Číňané slibovali, že stranu, jejíž všemocní funkcionáři zneužívají svého postavení, očistí od korupce a nastolí v zemi pravidla stejná pro všechny. Zkrátka, že posílí vládu zákona.
Si Ťin-pching skutečně přinesl do čínské politiky nový styl. Ve srovnání se svými předchůdci, kteří se chovali jako nevyhranění byrokraté a obklopovali se okázale bohatými lidmi, začal vystupovat jako rázný vůdce a tvrdý bojovník proti korupci. Od dob Mao Ce-tunga v Číně žádný generální tajemník neshromažďoval ve svých rukou tak velkou moc. Rozpoutal masivní kampaň proti korupci, která zasáhla statisíce úředníků a vedla k pádu mnoha funkcionářů i na nejvyšších místech. Pozorovatelé nicméně soudí, že Si se také snaží odstranit rivaly uvnitř strany. Australský sinolog Geremie Barmé tvrdí, že nezačnou-li se kutálet hlavy Si Ťin-pchingových příbuzných a nejbližších spolupracovníků, nelze tu kampaň považovat za seriózní pokus o boj s korupcí.
Všudypřítomná korupce je endemický problém „socialismu s čínskými rysy“, jak zní oficiální název tamního politického zřízení – systému, v němž byla uvolněna stavidla tržnímu hospodářství, ale stát (tedy strana) si ponechává značné pravomoci. Disponuje veškerou půdou, vykonává dozor nad bankovnictvím a realizuje politiku finančních stimulů (de facto nevratných půjček). Má také v rukou veškeré pravomoci stran ochrany životního prostředí, pracovních podmínek i kontroly kvality výrobků, včetně nezávadnosti potravin a léků. V těchto podmínkách vznikl za dobu spektakulárního růstu čínské ekonomiky propletenec osobních, ekonomických a politických zájmů. Udržení výsadního postavení KS Číny znamená také udržení osobních výhod pro miliony jejích funkcionářů.
Ideologie proti realitě
Letos 1. července Si Ťin-pching v projevu u příležitosti 95. výročí jejího založení znovu zdůraznil zásluhy komunistické strany o čínský národ, který strana podle jeho slov vyvedla z marasmu polokoloniálního a feudálního stavu do socialistické současnosti, kde je „odstraněno veškeré vykořisťování“. Úsilí o sociální spravedlnost a sepětí s lidem je podle Si Ťin-pchinga základem úspěchy strany, jež se „v bouřlivém procesu historického vývoje vždy těsně opírala o lid a takto překonávala jednu překážku za druhou, získávala jedno vítězství za druhým“.
Jeho slova dokládají, jak zjevný nesoulad panuje v ČLR mezi oficiální ideologií a každodenní realitou. A právě tento nesoulad podkopává legitimitu moci. Pod povrchem stále doutnají nedořešená traumata minulosti, v níž komunistická strana vyhlašovala jednu brutální kampaň za druhou ve jménu odstranění buržoazních přežitků a nastolení čirého komunismu. Dnes naopak strana buduje kapitalismus, který vedle růstu HDP také nebezpečně rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými. Příznačné pro dnešní situaci je, že Si Ťin-pching v citovaném projevu ani náznakem nezmínil likvidaci čínské inteligence v kampani proti pravici na konci padesátých let, strašný hladomor způsobený experimentem Velkého skoku v roce 1958 nebo kulturní revoluci, kterou rozpoutal Mao Ce-tung a jeho nejbližší spolupracovníci – a jíž nakonec padlo za oběť odhadem až jeden a půl milionu lidí. Nemluvil však ani o dnešních sociálních problémech.
V těchto podmínkách je přirozené, že navzdory spektakulárnímu ekonomickému růstu i dříve nepředstavitelné ekonomické liberalizaci a uvolnění v oblasti „buržoazního“ životního stylu, čínská společnost není „harmonická“, jak by si přálo stranické vedení. Na nesoulad mezi proklamovanou starostí o práva lidu a každodenní zvůlí mocenských struktur, v nichž se mnohdy uchytili lidé na základě kariéry z doby represivních kampaní, reagovaly již protesty v roce 1989, krvavě potlačené během masakru na pekingském náměstí Tchien-an-men. Od té doby se vnitřní rozpory čínského systému nadále prohloubily. Kvůli masivním bezpečnostním opatřením jsou velké demonstrace v Pekingu nemyslitelné, avšak v regionech propukají protesty a násilné střety s policií v bezprecedentním měřítku – v roce 2013, kdy byla naposledy zveřejněna statistika čínského ministerstva vnitra, bylo hlášeno na 80 000 „masových incidentů“.
Doznání zmizelých
Státostrana prezidenta Si posiluje bezpečnostní složky a ještě důsledněji potírá svobodu slova. Média jsou pod přísnou kontrolou a novináři, kteří se odváží psát o současné společnosti kriticky, riskují více než kdykoliv od začátku Tengových reforem. Cenzura a nespokojenost vedou k tomu, že lidé si vyhledávají informace neoficiálními cestami. Z úředních míst občas prosáknou neveřejné informace, o některých kauzách je možné se dočíst na internetu (dokud nejsou příslušné stránky zablokovány), kde vedle věrohodných faktů kolují také nejrůznější fámy. V tomto prostředí vzniká poptávka po necenzurovaných publikacích vydávaných čínsky v zahraničí.
Jedním ze zdrojů senzačních informací o zákulisí čínské politické scény bylo až do konce minulého roku malé hongkongské nakladatelství Mighty Current, založené roku 1994, a jeho knihkupectví Causeway Bay Bookstore. Firma se specializovala na „literaturu politického zákulisí“, zvláštní a oblíbený žánr literatury faktu zaměřené na špičky KS Číny a jejich utajené skandály. Obecně se soudí, že jejich publikace volně mísí fakta s drby a inklinují k politickému bulváru. O to větší však měly popularitu mezi návštěvníky z ČLR. Firma rovněž potají prodávala svoje knihy po internetu přímo do Číny. Kvůli tomu měla blízké kontakty ve zvláštní ekonomické zóně v Šen-čenu, nedaleko hranic s Hongkongem, kde si někteří její zaměstnanci také našli přítelkyně, což je v Hongkongu poměrně rozšířený jev.
V říjnu loňského roku se nenápadné hongkongské knihkupectví dostalo do středu pozornosti světových médií, když záhadně zmizeli čtyři jeho zaměstnanci a spoluvlastníci. Jeden z nich, hlavní akcionář firmy Kuej Min-chaj, zmizel ze svého víkendového domu v Thajsku, ostatní tři se „ztratili“ během návštěvy v Šen-čenu. Krátce nato se kamsi „propadl“ další zaměstnanec, Lee Bo – tentokrát přímo z Hongkongu.
Po několika dnech převládlo podezření, že dotyčné zadržela čínská tajná policie. V Hongkongu začaly probíhat demonstrace za jejich navrácení. O dva zadržené, kteří mají evropské pasy (Lee Bo britský a Kuej Min-chaj švédský), se zajímali také představitelé dotyčných států. Evropský parlament přijal společné prohlášení, v němž žádal čínskou vládu, aby knihkupce okamžitě propustila.
Zjevně v reakci na tento zájem o sobě nejprve dal vědět Lee Bo, který informoval manželku telefonicky, že je v pořádku a v Číně zůstává dobrovolně. Na začátku ledna se objevil v čínské televizi Kuej Min-chaj a se slzami v očích se přiznal, že před jedenácti lety v Číně zabil při řízení v opilosti mladou ženu az místa činu uprchl. Výčitky svědomí ho prý dohnaly k tomu, že se nyní dobrovolně vrátil do země a vydal se k potrestání. Apeloval také na švédské velvyslanectví, aby se přestalo starat o jeho osud; i když má švédský pas, cítí se být především Číňanem a chce se podřídit čínským zákonům.
Toto vystoupení, samo o sobě krajně nevěrohodné, nicméně neobjasnilo, proč zmizel z Thajska v doprovodu čtyř neznámých mužů, proč neexistují záznamy, že by překročil thajské hranice, ani proč neinformoval nikoho v Hongkongu. Záhadou též zůstávalo, proč byli zadrženi ostatní čtyři knihkupci, kteří s autonehodou nemohli mít nic společného. O měsíc později čínská média zveřejnila, že Kuej Min-chaj se přiznal k pašování zakázané literatury do Číny. O autonehodě nadále nebyla řeč.
Další fází bylo podmínečné propuštění tří dalších knihkupců počátkem března. Dva z nich se vrátili do Hongkongu, kde pokorně oznámili, že jsou v Číně dobrovolně a ochotně pomáhají při vyšetřování závažné trestné činnosti. Po několika dnech zase odjeli zpět do ČLR. Koncem března se do Hongkongu vrátil také Lee Bo a přednesl stejnou mantru. Skutečnost, jak mohl překročit hranice bez dokladu, který nechal doma, a proč ho nezaregistrovala hongkongská pohraniční kontrola, nekomentoval. Zato prohlásil, že se vzdává britského pasu.
Zajatci strachu
Až potud aféra probíhala zjevně podle pekingského scénáře. Novou dimenzi do případu vnesl poslední unesený – Lam Wing-kee. Také on na jaře pro čínskou televizi učinil doznání, v němž se přiznal k publikování protizákonné literatury a jejího šíření v ČLR, za což se omluvil „poškozenému“ čínskému lidu. Následně byl rovněž podmínečně propuštěn; domů se vrátil počátkem června, údajně proto, aby vyšetřovatelům přivezl zpátky přes hranici harddisk s daty o zákaznících v ČLR. Na rozdíl od svých kolegů však už do Číny nezamířil a svolal místo toho tiskovou konferenci, na níž informoval, že byl unesen, nezákonně zadržován v samovazbě, psychicky mučen, a že dokonce uvažoval o sebevraždě. Jeho doznání bylo vynucené; přesné znění dostal napsané od svých věznitelů a musel se je naučit zpaměti. V obavách o svou bezpečnost se rozhodl, že do Číny se už nevydá. Ostatní knihkupci na jeho výpověď reagovali prohlášením, že Lam Wing-kee je lhář, a opětovně se zřekli své nakladatelské činnosti.
Lam Wing-kee komentoval výroky svých bývalých kolegů slovy, že ani po návratu do Hongkongu nejsou na svobodě – i zde žijí nadále v zajetí strachu. Pekingské orgány mezitím nařídily Lamovi, aby přicestoval do Číny, jinak bude čelit „vážnějším postihům“. Hongkongské úřady k tomu poznamenaly, že neexistuje důvod, ba ani mechanismus, na jehož základě by mohly Lama vydat do ČLR. On sám prohlásil, že uvažuje o odchodu na Tchaj-wan, kde najde klid v prostředí demokratického systému a vlády zákona.
Represe proti pragmatismu
Hongkong, původně britská kolonie, byl roku 1997 navrácen Číně, a to za podmínek označovaných jako „jedna země, dva systémy“. Jeho předání se uskutečnilo zároveň s dojednáním takzvaného Základního zákona (Basic Law), jakési hongkongské ústavy, která určuje míru tamní samosprávy.
Na základě tohoto dokumentu požívají obyvatelé „Zvláštní administrativní oblasti Hongkong“ svobody ve zbytku ČLR nepředstavitelné. Článek 5 obecných zásad stanoví, že „socialistický systém a jeho politická opatření se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém“. Další články garantují zachování stávajícího právního řádu a vliv státních orgánů ČLR omezují na zahraniční politiku a obranu. V článku 27 třetí kapitoly, kde se hovoří o právech a povinnostech občanů, je explicitně garantována svoboda slova a shromažďování. V základním zákoně se také potvrzuje právo obyvatel volit samosprávu, volební systém je však nastaven tak, aby výběr kandidátů mohl ovlivňovat Peking. Základní zákon slibuje, že cílem je umožnit přímé hlasování bez zásahů z Číny, nicméně tamní vedení se zdráhá tento slib splnit; proto se v Hongkongu v loňském roce rozvinulo silné protestní hnutí zejména mladých lidí známé jako „deštníková revoluce“.
Únos hongkongských knihkupců a jejich vyšetřování kvůli nakladatelským aktivitám, v Hongkongu zcela legálním, znamená hrubé porušení tamních pravidel, která až donedávna dávala obyvatelům záruky základních svobod. Proto se do případů se vší vážností vložil dokonce i Leung Chun-ying, silně propekingský guvernér města. Krátce po Lam Wing-keeově prohlášení, se v Hongkongu začalo diskutovat o potřebě dodržovat dohodnutý politický a právní systém. Čínská agentura Sin-chua pohotově chrlí články „odborníků“, kteří dokazují, že narušitelem práva jsou knihkupci, kteří pašovali do Číny zakázanou literaturu. To je zajímavý argument, protože žádný oficiální seznam zakázané literatury v ČLR neexistuje. Co je či není dovoleno číst, o tom rozhoduje ad hoc místní cenzura.
Představitelé Hongkongu a čínské vlády zahájili oficiální jednání, během nichž se ukázalo, jak problematické je, že obě strany nikdy nepodepsaly dohodu o spolupráci při potírání zločinu a vydávání provinilců druhé straně. Taková dohoda by se totiž musela nejprve vypořádat se skutečností, že řada činností v Hongkongu zcela legálních je v Číně tvrdě potírána. V této souvislosti jistě není náhodné, že v čínských médiích se jako na zavolanou vynořily zprávy, podle nichž byl v Šen-čenu zadržen jakýsi hongkongský vrah a ČLR se jej chystá vydat. Lze předpokládat, že další jednání povedou nakonec k uzavření dohody o spolupráci při potírání zločinu, přičemž „zločinem“ se stane například i vydávání nepohodlných knih.
Po devatenácti letech od předání Hongkongu pod čínskou správu začíná být zřejmé, že Teng Siao-pchingův pragmatický experiment s principem „jedna země, dva systémy“ nejspíš nepřežije novou éru utahování šroubů za prezidenta Si.