Spisovatelka Fang Fang 方方 (vl. jménem Wang Fang 汪芳, nar. 1955), dlouholetá vysoká funkcionářka Čínského svazu spisovatelů a bývalá předsedkyně Svazu spisovatelů provincie Chu-pej, se na samém konci své dlouhé kariéry dočkala světové slávy – ovšem trochu jinak, než si asi kdy představovala. Za poslední měsíc je jméno pětašedesátileté rodačky z Wu-chanu jedním z nejskloňovanějších na čínském internetu, a zaplňuje i západní média. Není to ovšem důvod k oslavám – zasloužilá spisovatelka se stala terčem masových a téměř fanatických útoků čínských vlastenců, které mnozí v Číně přirovnávají k útokům na intelektuály za Kulturní revoluce.
Příliš autentický deník
Krátce poté, co byl její rodný Wu-chan, více než desetimilionová metropole, kde se poprvé objevil nový typ koronaviru, koncem ledna uzavřen, Fang Fang začala psát a online publikovat deník (známý jako Wuchanský deník). V něm z čistě osobní perspektivy zprostředkovaně zaznamenávala, co se v odříznutém Wu-chanu dělo. Popisovala atmosféru ve městě a reakce jeho obyvatel na bezprecedentní situaci a s citlivostí zasloužilé spisovatelky komentovala veškeré dění kolem nemoci tehdy ještě známé jako „wuchanský zápal plic“ (武汉肺炎), úsilí zdravotníků i postup úřadů. Deník se od samého začátku těšil nesmírné popularitě a na čínských platformách Weibo a WeChat jej sledovaly a komentovaly miliony uživatelů.
Poněkud pateticky a s ohledem na současnou situaci v USA lehce ironicky vyznívajícím způsobem jej pro Los Angeles Times charakterizovala Alice Su:
Její hlas zněl vzácně autenticky, stal se protipólem k záplavě čínské propagandy oslavující vítězství země nad koronavirem. [Fang Fang] pláče, křičí, popisuje těla v pytlích odvlečená a spálená, zatímco pozůstalí osamoceni oplakávají své drahé. Proklíná ty, kteří zatajovali pravdu a neomluví se, ani když umírají tisíce lidí. Zatímco státní média vytrubují své hrdinské příběhy a optimistické slogany, Fang Fang prostě hovoří o utrpení svého lidu.
Online deník však zároveň už od počátku vzbuzoval emoce a vyvolával rozporuplné reakce, což vedlo k cenzuře některých blog postů a blokování autorčiných účtů na sociálních sítích. Skutečná smršť nicméně nastala až poté, co se v březnu objevily zprávy, že bude deník vydán knižně v anglickém a německém překladu.
Samotný text není primárně kritický: Fang Fang, jež by se svým postavením v rámci oficiálního systému s trochou nadsázky dala přirovnat k Marii Majerové, se v prostých záznamech snaží střízlivě, byť emotivně, popsat situaci, včetně všech zmatků a přehmatů. Zmiňuje také snahu úřadů a cenzorů umlčet ty, kteří věřili, že by lidé v Číně i ve světě měli vědět pravdu. Deník začíná prvními obavami – strachem, který se ve městě začal šířit už koncem prosince a začátkem ledna, poté, co několik lékařů, například později zesnulý oftalmolog Li Wen-liang nebo primářka pohotovosti wuchanské Ústřední nemocnice Aj Fen, na sociálních sítích s předstihem varovali před šířením nového typu koronaviru mezi lidmi. Tehdy informace poprvé unikly také do zahraničních médií. Téměř nikdo, kromě samotných obyvatel Wu-chanu, jim však v té době nepřikládal zvláštní důležitost. Také proto, že Čína prakticky až do náhlého uzavření města 23. ledna popírala, že by se virus skutečně přenášel mezi lidmi, a WHO ještě 14. ledna tuto lež čínských úřadů potvrzovala.
Stín Kulturní revoluce
Jak napsal pro China Digital Times Josh Rudolph, obecně lze Wuchanský deník charakterizovat coby výraz „víry, že svoboda vyjadřování je nezbytnou podmínkou pro bezpečnost lidu a pro jeho schopnost vyrovnat se s traumaty.“ Byl to však především narůstající zájem o deník v zahraničí, co vedlo k čím dál ostřejší kritice Fang Fang. Ta začala být koncem března obviňována vlastenecky naladěnými čínskými uživateli internetu, že poškozuje obraz Číny v době, kdy země už tak čelí útokům kvůli původu a rozšíření pandemie. Tento text tak v posledních týdnech vyvolal v Číně veřejnou debatu, která u mnohých pamětníků evokuje Kulturní revoluci, kdy byli především intelektuálové terčem kritiky a násilí ze strany náctiletých rudých gardistů.
Připomínky Kulturní revoluce jsou v posledních letech v čínském intelektuálním diskurzu nezvykle časté, zejména mezi generací bývalých rudých gardistů, k níž náleží i sama Fang Fang. Tato generace má totiž, narozdíl od mileniálů a příslušníků generace Z narozených od 90. let dále, stále v paměti ultralevicový teror a fanatickou oddanost kultu Maovy osobnosti. Dobře si pamatuje Čínu na počátku Teng Siao-pchingových reforem, jež odstartovaly ekonomický boom, a také má v živé paměti události kolem zásahu proti studentům na náměstí Tchien-an-men 4. června 1989, jež byly z čínsžýkých učebnic dějepisu, stejně jako mnohé další, vymazány. Spisovatelé středního a staršího věku, dokonce i „prorežimní“ funkcionáři jako Fang Fang, se však cítí být dědici tradice, jež umělce a intelektuály považuje za jakési „strážce ducha“, jejichž povinností je upozorňovat na různé nešvary – navzdory cenzuře nebo v horších časech i perzekucím.
V době propukající koronavirové epidemie v Číně, kdy bylo jasné, že se vláda zpočátku pokoušela reálnou situaci zatajit, se začaly nezvykle množit disentní hlasy, které otevřeně poukazovaly na to, že se čínský režim od nástupu Si Ťin-pchinga k moci začíná obracet od původně vytyčeného směru reforem z 80. let, jenž dával jakousi naději na postupnou liberalizaci, spíše zpět k totalitnějšímu vedení. V tomto smyslu se v poslední době vyjadřují nejen jasní disidenti a aktivisté, jako například právník Sü Č‘-jung (许志永), který zveřejnil 4. února, krátce předtím, než zmizel, na svém blogu otevřený dopis vyzývající předsedu a prezidenta Si Ťin-pchinga k odstoupení (viz Sinopsis zde). Ozývat se začínají i význační intelektuálové uvnitř systému.
Když je vztek silnější než strach
Jedním z těch, kteří na počátku pandemie varovali před přituhováním režimu, jež mimo jiné značně přispělo k jejímu vzniku a rozšíření, byl bývalý profesor práva na pekingské univerzitě Čching-chua Sü Čang-žun (许章润). Ten byl již před rokem, v březnu 2019, kvůli publikaci kritických textů z pozice profesora odvolán a bylo mu zakázáno učit, psát i publikovat. I přes značné riziko perzekuce letos 4. února zveřejnil další kritický text, nazvaný „Když je vztek silnější než strach“ (愤怒的人民已不再恐惧, dosl. „rozzlobený lid se již nebojí“). Jeho anglický překlad i s poznámkami pořídil přední australský sinolog Geremie Barmé.
V textu, který emotivně označuje za „možná svůj poslední“, Sü Čang-žun z pohledu práva analyzuje směr, jímž se čínský režim v posledních letech ubírá, a předpovídá, že se ČLR postupně sama dostává do izolace, podobné té z dob Kulturní revoluce (1966-76). Hovoří o „totalitě velkých dat“ (大数据极权主义) a „WeChatovém teroru“ (微信恐怖主义) a upozorňuje na skutečnost, že „přestože komunistická strana svou ideologii v uplynulých dekádách různě přeformulovávala, její základy se nezměnily,“ jak podle autora ukazuje například Si Ťin-pchingův nacionalistický projekt „velikého obrození čínského národa“ (中华民族伟大复兴). Dále píše:
… relativní odklon od totalitní kontroly maoistické éry [v 80. a 90. letech 20. století v době „reforem“] dával chvílemi naději, že systém jako celek se nakonec může transformovat. Nicméně po Olympijských hrách v Pekingu v roce 2008 tento trend ustoupil postupně znovu nastolovaným formám společenské kontroly v maoistickém stylu. Tento nový trend se ještě více posílil v posledních šesti letech [za Si Ťin-pchinga].
Sü hovoří o současné vládní ideologii jako o „legismo-fašismo-stalinismu“ (Fa-Ž‘-S‘, 法日斯). Výraz, který graficky i zvukově nápadně připomíná čínské slovo pro „fašismus“ (法西斯), se skládá ze tří znaků, jež zastupují několik různých pojmů: Znak 法 (právo, zákon), který sám odkazuje k fašismu, zde primárně zastupuje starověké čínské učení známé jako legismus (法家), na jehož základech bylo ve 3. století před naším letopočtem vystavěno první čínské impérium pod vládou Prvního císaře dynastie Čchin; znak 日 (slunce) zde odkazuje ke germánsko-árijskému fašismu (日耳曼法西斯主义); a konečně znak 斯, který je také obsažen ve slově fašismus a zároveň poukazuje ke jménu sovětského vůdce Stalina (斯大林) či stalinismu (斯大林主义).
Civilizační izolace
Teng Siao-pchigem po Kulturní revoluci nastolená politika „reforem a otevírání se světu“ je podle Sü Čang-žuna mrtvá a Čína, „zatímco do světa hlásá koncepty jako ‚společenství sdíleného osudu lidstva‘, je mezinárodní komunitou čím dál víc odmítána“ a „stále více se od ní sama izoluje.“ Jedním z klíčových závěrů textu je právě varování před tímto trendem:
Proto, byť vzájemně prospěšné ekonomické výměny mohou pokračovat beze změn, čínská civilizační izolovanost (文明共同體意義上的孤立) se již stala realitou. To nemá co dělat s kulturní válkou ani to nelze vysvětlit oním často zmiňovaným tzv. ‚střetem civilizací.‘ Ani nyní, v době, kdy desítky zemí zavedly restrikce pro cestování z Číny [tj. začátkem února], nelze tuto situaci jednoduše vysvětlit jako důsledek ve světě narůstajících protičínských nálad, sinofobie nebo snahy Čínu ponížit.
„Mezinárodní postavení Číny a její možnost zaujmout podstatné místo v rámci mezinárodní komunity“ podle autora, jak explicitně dovysvětluje překladatel, „závisí především na tom, jak bude Čína sama schopna rozvinout a přijmout mezinárodně uznávaná práva a univerzální hodnoty, které nyní odmítá coby ohrožující dominantní postavení strany.“
V tomto kontextu nelze než konstatovat, že jakékoli radikální reakce vedou k dalšímu vyostřování této polarizace a v konečném důsledku k ještě větší izolovanosti Číny v rámci výše popsaného mechanismu. Součástí této spirály vedoucí Čínu do „civilizační izolace“ je pak například i to, co se děje kolem Wuchanského deníku spisovatelky Fang Fang, která se stala obětí mladších uživatelů internetu indoktrinovaných nacionalistickou ideologií. Ti ji vidí jako „zrádkyni“, která „poskytuje munici západním imperialistům.“ Zájem, který o deník projevila západní média i nakladatelé, pak tuto teorii čínských vlastenců jen podporuje. Na druhé straně však stojí početný zástup spisovatelů a dalších intelektuálů, kteří, tak jako tolikrát předtím, mají potřebu psát pravdu o „temných stránkách společnosti i režimu“, a také ji – stejně jako samotnou Fang Fang – před radikálními názory bránit.